modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

Epilog


Virginie si rychlým pohybem přihladila vlasy ve snaze propůjčit jim alespoň zdání nějakého účesu. Zbytečně, protože chladný vítr vanoucí na hradbách Mandraku, její úsilí pokaždé přepracoval do podoby vrabčího hnízda.

Potřebovala bych zaskočit ke kadeřnici, uvažovala, zástup výhleduchtivých turistů v patách. Jenže to je půlhodinka do města, půlhodinka zpátky a fůra promarněného času mezi tím.

Taky musím vyřídit všechny vzkazy, co se mi kupí kolem telefonu. A hlavně potvrdit rezervace na prázdniny. Taky bych potřebovala mluvit s Pat kvůli rozpisu služeb ve stájích. A Becky volala, že tento týden nepřijede v úterý, ale až ve středu...

Poslední dopolední návštěvníci se zvolna trousili z hradu a vzrušeně debatovali, kam půjdou na oběd. Pár dychtivců se shánělo po dalších pamětihodnostech. Virginie je odkázala na několik míst v kraji a spokojená s letošní první prohlídkou je vyprovodila k bráně, aby za nimi mohla zamknout.

„Jé, mamí, podívej, koníčci!“ Dva špunti s očima navrch hlavy se nalepili na ohradu. Pár dospělých je se zasněným výrazem následovalo. „Koukněte, jak se ten strakatý drbe.“

Před stájemi zatím Ivor s Jerrinem z nákladního auta složili poslední pytle krmení a zpocení a umoření čekali, až dorazí Patricie s dalšími věcmi.

Večer nebudou cítit záda, pomyslela si Virginie soucitně. A to má Jerrin do pozítří odevzdat jakýsi odborný článek. Dík stěhování celého jezdeckého klubu z King’s Hall na Mandrake na to ještě ani nesáhl. Nejspíš nad tím zase prosedí celou noc.

A Ivora hned zrána čeká jednání s bankou v Birminghamu. Aby vstával před čtvrtou, má-li to vůbec stihnout.

„Děkujeme za prohlídku, moc se nám líbila,“ loučili se poslední opozdilci. „Hlavně to povídání o bouřce a o strašidlech.“

„Mami, ti koníčci patří paní, co nás prováděla?“ vyzvídala rusovlasá holčička, oči dychtivě upřené na Virginii. Kdyby její mladší bratříček necloumal matce rukou a nevykřikoval přitom, že má hlad, hlad, hlad, klidně by prohlídkovou trasu zvládla ještě jednou.

„Nevím, zlatíčko,“ odpověděla matka, chvatně vybalující z naditého batůžku svačiny.

„Já vím, komu patří!“ zašermoval její bráška krajícem, když předtím zklamaně prohlásil, že on neměl hlad na chleba se sýrem, ale na lízátko.

„Lízátko dostaneš až potom,“ vysvětlovala matka trpělivě. „Teď hezky jez, co máš.“

„Komu teda patří?“ nenechala se odbýt holčička.

„Přece rytířům!“ vykřikl kluk s hlubokým přesvědčením. „Jak o nich ta paní vyprávěla pověsti.“

Otec rodiny, plazící se až dosud v pokleku ušlapanou travou, aby do hledáčku fotoaparátu vtěsnal co největší kus hradu i s jeho mohutnou válcovou věží, právě zjistil, že něco takového je technicky nemožné. Leda by to obrovské zkreslení proporcí před známými vydával za umělecký záměr. Pro jistotu ještě několikrát rychle stiskl spoušť.

„Charlie, ti rytíři, o kterých mluvila paní průvodkyně, žili moc dávno, před několika staletími, víš. Dneska už žádní opravdoví nejsou, leda tak v kině na plátně.“

Virginie, která jejich rozhovor náhodou vyslechla, bezděky zabloudila pohledem zpátky ke stájím. Ivor, Jerrin a ostatní tam právě pomáhali vytlačit nákladní auto z ostré zatáčky.

Ale jsou! chtělo se jí říct. Pořád ještě!

Jenže často prochází světem nepoznaní. Možná mají nenápadnou tvář vašeho souseda, který pomůže s kapajícím kohoutkem a nic za to neočekává, dokonce ani vaši vděčnost ne. Možná se skrývají za plachým úsměvem dívky, zachraňující mezi popelnicemi opuštěné kotě. Možná je jím váš pošťák, prodavačka v krámě, přidávající k housce a hromádce drobných i pár nečekaně hřejivých slov, možná je jím babička pletoucí vnoučatům teplé ponožky i přesto, že jí oči neslouží tak dobře jako kdysi.

Mají různé tváře, v jednom se však podobají. S hrdostí a láskou dokážou unést radosti i strasti všedních dní.

Bylo by škoda minout je bez povšimnutí.

Protože – kdoví?

Možná jsou to ti definitivně poslední...
 

***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one