modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

I.
Phoenix, Arizona


Virginii dokázalo vyvést z míry máloco. V obchodní firmě, kde už pátým rokem zastávala nikoli nevýznamné místo, to ostatně ani jinak nešlo. Den co den se setkávala s desítkami nejrůznějších lidí a umění zachovat si přitom chladnou hlavu patřilo k profesionálním povinnostem. Teď si však uvědomovala, že navzdory všem supervýkonným deodorantům ji zalévá studený pot a ona, vyplašená jako školačka, si nervózně okusuje své perfektně nalakované nehty. Nenápadně vyplivla kousek decentní růžové s perleťovým leskem do kapesníčku a zpod dlouhých řas na notáře Perkinse upřela tázavý pohled.

Virginie byla realistka. Věřila v zákony trhu a přísahala na zdravý rozum, který ji v pouhých devětadvaceti letech dokázal dovést na místo manažera jednoho dosti rozsáhlého oděvního podniku. A tam taky hodlala zůstat. Pohádky byly tím posledním, s čím by kdy byla ochotna spojovat svůj další život. Jenže závěť, kterou nyní v notářově přítomnosti pročítala znovu a znovu, hovořila jasně: Podle poslední vůle Anne Burneyové, své nevlastní tety, o jejíž existenci neměla do dneška ani tušení, zdědila Virginie jako poslední žijící příbuzná její zámek Mandrake s mnohahektarovými pozemky kdesi v podhůří Jihoskotské vysočiny.

Když dočetla až sem, Virginie zvědavě nahlédla do přiložené mapky. Zámek označovalo malé kolečko v místech, kde západní pobřežní nížina nabírá dech, aby o pár mil dál obdivně vzhlédla k zeleným vrcholkům Cheviotského pohoří.

Virginie dokázala potlačit vzrušení natolik, že si půvabným uvolněným pohybem přehodila nohu přes nohu a rozvážně upila z nabídnuté sklenky, následkem čehož notáři stoupl krevní tlak natolik, že pro příští chvíli raději veškerý zájem soustředil na pohled z okna. Průmyslové velkoměsto dokázalo spolehlivě přimět jeho rozbouřené hormony k návratu do každodenní nudné rovnováhy.

Virginie s nedůvěrou pročetla další list z obsažného svazku dokumentů, zatím stále přesvědčená, že se stala obětí nějakého hodně nejapného žertu. Její babička i dědeček, pravda, pocházeli z Anglie, ale Virginie nepamatovala, že by kdy v souvislosti s nimi zaslechla zmínku o nějakém majetku, natož o zámku. Na druhé straně, veškeré listiny hovořily jasně. Bez ohledu na svou nevíru, ona ten zámek skutečně zdědila!

Na chvilku, ale opravdu jen na docela malinkatou chvilku, si dovolila být zase tou malou holčičkou, v níž slovo zámek vzbuzuje představu úhledné pastelově omítnuté budovy, nadýchnuté všemožnými architektonickými ozdůbkami, takže na první pohled připomíná šlehačkový dort, z nějž ona, krásná princezna, ukrytá pod baldachýnem a zalitá duhovou září křišťálových lustrů, rozmařile uždibuje. Vzápětí v ní ale převážila úspěšná obchodnice, jíž bylo zřejmé, že hornatý kraj ve skotském příhraničí a zámek, podobající se průsvitné kraječce, nejdou dost dobře dohromady. Když už, bude to nějaká polorozpadlá vlhká barabizna na větrné hůrce.

Vůbec nejrozumnější asi bude se té ruiny zase hezky rychle zbavit! Ale i tak je docela milé, drahá teto, že sis na mě vzpomněla, ačkoli netuším, jak ses o mně mohla dozvědět. Poprvé za celou dobu Virginii krom nezměrného údivu prostoupil i zvláštní pocit smutku nad tím, že příležitost poznat záhadnou Anne Burneyovou blíž už jednou provždy neodvratně minula.

Tak dobrá, hned zítra požádá v práci o nějaké volno a pokud to půjde, koncem příštího měsíce by snad mohla odletět do Anglie podívat se, co to vlastně zdědila.

Neměla by taky zavolat Jerrinovi a předem to s ním probrat? Raději ne, usoudila nakonec. Beztak je zase zahrabaný do těch svých počítačových programů, nevidí, neslyší a nevnímá jako pokaždé, kdykoli se zabere do práce. Výlet do Anglie by byl patrně tím posledním, co by mu za daných okolností dokázalo zvednout náladu.

Virginie vstala, poděkovala notáři za všechen věnovaný čas a na rozloučenou si s ním potřásla rukou způsobem, jenž ho přikoval k oknu na další dobrou čtvrthodinku.
 

*


Virginie se se zoufalým výrazem už asi popadesáté pokusila ze svého mobilu dovolat k McLiamovým, správcům na Mandraku. Když s nimi dnes ráno z hotelu mluvila, popsal jí pan McLiam cestu natolik podrobně, že si se sebevědomím typické Američanky odmítla připustit jakékoli komplikace. Nevyužila dokonce ani dobře míněné nabídky, že pro ni a pro pana Williamse, jejího právního poradce, McLiamovi přijedou až do hotelu.

Nyní, utopeni v nekonečném moři rozbředlé trávy, vřesu a kopců, přes něž se telefonní signál marně probíjel k cíli, Virginii nezbývalo než připustit, že méně sebedůvěry by znamenalo i mnohem méně zbytečně uražených mil. Znovu se pohroužila do mapy rozložené na kolenou a podle papírku hustě popsaného poznámkami se pokusila překontrolovat všechny odbočky. Snažila se nedat to na sobě znát, ale začínala zuřit. Kdyby totiž tenhle odporný krám, zacloumala mapou v marném pokusu zorientovat ji podle světových stran, alespoň zčásti odpovídal skutečnosti, nepochybně by teď stáli rovnou na zámeckém nádvoří. Jelikož však nic podobného nehrozilo, Virginii nezbylo než přiznat, že zabloudili.

Co zajet výš do kopců a zkusit znovu zavolat McLiamovy?“ navrhl vcelku rozumně Dr. Williams. Virginie už chtěla přikývnout, co taky jiného, když vtom uprostřed zdánlivě neprostupného moře nakvétajícího vřesu zpozorovala jakýsi pohyb. Nějaký člověk na podsaditém šedém koni zvolna stoupal jezdeckou stezkou vzhůru po svahu. Podobný obrázek kdysi Virginie zahlédla v turistickém prospektu, opěvujícím krásy Britských ostrovů. Tenkrát jí to přišlo nesmírně romantické. Dnešním dnem počínaje však zařadila vřes a cokoli jemu podobného mezi rostliny silně nežádoucí, což celé scéně poněkud ubíralo na přitažlivosti. Přesto vyskočila z auta a zuřivým máváním se pokusila upoutat na sebe pozornost. Konečně aspoň někdo v téhle příšerné pustině! Nikdy by nevěřila, že při celkové přelidněnosti planety stále existují místa, kde lze ujet dvacet, třicet mil a nepotkat přitom ani živáčka.

Vzadu za jejich vozem zaklapala kopyta. Jakmile kůň vystoupil ze staré stezky vinoucí se napříč vřesovištěm, už vůbec nevypadal malý. Právě naopak. Virginie pro jistotu ustoupila z jeho bezprostředního dosahu, přestože mohutné zvíře na ni pohlíželo klidnýma, přátelskýma očima.

Můžu vám být něčím prospěšný?“ zeptal se jeho pán poté, co se vzájemně pozdravili, a se zájmem si Virginii prohlédl od odvážně rafinovaného účesu přes dokonalý make up a neméně dokonale padnoucí světlý kostým až ke špičkám velmi drahých lodiček, ladně se nořících do poněkud rozvlhlé půdy. Zřejmě ten pohled musí stát za to, uvědomila si Virginie, pozdě litujíc, jak trestuhodně podcenila informace o počasí.

Ovšem i muž stál za bližší obhlédnutí. Až dodnes žila Virginie v domnění, že vsednout ve staré dobré Anglii na koně bez toho, aniž by se člověk obtěžoval takovými maličkostmi jako pečlivě vypracovaným tvídovým sakem, světle béžovými upnutými kalhotami a vzorně utaženou vázankou s diamantovou jehlicí, skvostně a přitom jaksi decentně korunující celý ten velkolepý soubor společenských nutností, je prakticky nemyslitelné. Nyní na vlastní oči zjišťovala, že ve staré dobré Anglii je dneska možné takřka cokoli. Dokonce i obyčejné texasky, svetr a dlouhý vybledlý plášť do deště. Do čela měl muž vražen klobouk, o němž se dalo říct pouze tolik, že mít ho na hlavě někde uprostřed středoamerických plání, působil by dozajista naprosto všedním a nenápadným dojmem.

Po tomto zjištění už Virginii ani příliš nepřekvapily jeho kaštanově hnědé vlasy každopádně o dost delší, než bývá v této počestné zemi zvykem, v týlu pečlivě stažené do poněkud méně provokujícího uzlu, a lehce zarostlá tvář, hrdě hlásající, že se za tuhle svou nekonvenční podobu opravdu ani trochu nestydí. Virginie ho odhadovala na něco málo přes třicet, ale mohla se pochopitelně mýlit. Asi nějaký místní farmář nebo co.

Mandrake?“ zopakoval a pak se pomalu široce usmál, takřka něžně vyprostil pomuchlanou mapu z Virginiiných křehnoucích prstů, pečlivě ji poskládal a s výrazem hlubokého pochopení podal Dr. Williamsovi. „Šedivá je teorie a košatý strom života,“ poznamenal spolu s klasikem.

Zase jeden takový přechytralý! zavrčela Virginie v duchu. Takové mám vůbec nejradši.

Trochu jste si zajeli,“ sdělil jim muž ochotně.

Panebože, kdybys mi to neřekl, sama bych na to nepřišla!

Teď musíte pokračovat asi míli rovně po silnici a na první křižovatce se dáte doprava, je tam takový velký strom stažený obručemi. Ke hradu jsou odtamtud asi čtyři míle, ale uvidíte ho už zdálky vpravo nad sebou na kopci,“ vysvětloval Dr. Williamsovi.

Virginie však z jeho slov dokázala vnímat pouze jediné. Hrad. „Hrad?“ zeptala se pro jistotu, třebaže se sluchem nemívala žádné potíže. To jediné slovo se do jejího vědomí zaťalo jako dravčí spár nemilou předtuchou. „My hledáme zámek,“ zkusila to ještě, třebaže její optimismus zvolna klesal pod bod mrazu.

Hrad, zámek,“ pokrčil muž rameny. „Přestavěli ho tolikrát, že ani on sám pravděpodobně neví, čím je víc. Však uvidíte sama. − Mimochodem, vy asi budete slečna Fosterová, jeho nová majitelka?“

Jak vidím, novinky se tu šíří rychle, pane, echm −“ zaváhala Virginie s jedním obočím lehce nadzdvihnutým.

Sheldon, Ivor Sheldon,“ dovtípil se bystře. „Žijeme tady nedaleko. Skoro by se dalo říct, že jsme vašimi nejbližšími sousedy.“

Doktor Williams, můj právní zástupce,“ dotáhla Virginie vzájemné představování do důstojného konce, načež se oba pánové se vší srdečností, jíž byli schopni, vzájemně ujistili, že je opravdu velmi těší.

Během hovoru se kůň nenápadně přišoural až k Virginii a zvědavě ji začal očichávat. Co kdyby z ní náhodou vypadl nějaký cukr?

Nevypadl, zato Virginie málem zkolabovala leknutím.

Dej pokoj!“ pleskl ho Ivor po mohutném krku, takže kůň zase o pár kroků ustoupil. Vzápětí se ale takřka po špičkách přikradl za jeho záda a zatímco jeho pán pronášel: „Kdybyste cokoli potřebovala, klidně se na nás obraťte,“ podnikavě se mu pokusil sežvýkat kus límce.

Jste velmi laskav, pane Sheldone,“ rozloučila se Virginie zdvořile. Nepředpokládala, že by od tohoto člověka kdykoli v budoucnu potřebovala jakoukoli další pomoc, ale když zase seděla v autě, neodolala, aby za vzdalující se dvojicí nevyslala ještě alespoň jeden pohled.

Svébytný kraj,“ poznamenal Dr. Williams s dokonale nehnutou tváří pravého gentlemana a nadále již se věnoval výhradně řízení. Netrvalo dlouho a Mandrake před nimi vyvstal v celé své nádheře.

Nebo spíš zrůdnosti, jak to Virginii na první pohled připadlo. Přísný kamenný dům dosti podivného půdorysu, jak se jej každá přestavba snažila přizpůsobit k obrazu svému, mohutná kamenná věž zpola zarostlá břečťanem, (nebo co to bylo za neřád), výhružně strmící proti pošmournému nebi, a celkový dojem výmluvně dokreslovaly kusy omítky odlupující se ze stěn.

Hmmm, tak jsem zase jednou měla pravdu, povzdychla Virginie. Žádné nadýchané kraječky, žádný domeček jako z cukru, žádné štukové ozdůbky kolem oken a dveří a určitě ani žádné ústřední topení a teplá voda až k vám do domu, kdepak; tady nanejvýš krb a studna kdesi ve sklepě! Panebože, je možné, aby tenhle dům hrůzy ode mě někdo koupil?

Její vytříbený cit pro výhodné investice pohledem na zchátralé budovy vysloveně trpěl. Výmluvný výraz Dr. Williamse prozrazoval, že její niterné pocity s účastí sdílí.

Prvotní šok poněkud zmírnila skutečnost, že McLiamovi byli nesmírně milí lidé, kteří Virginii hned po příjezdu navlekli do tlustého svetru, vlněných ponožek, a prolili ji svařeným grogem, což bezpochyby položilo solidní základ jejich budoucím přátelským vztahům. Paní McLiamová, pohledná žena středního věku, jí také vřele doporučila horkou koupel a ještě celou profialovělou ji dostrkala do koupelny.

Kdyby o pár minut později naslouchala za dveřmi, mohla se stát svědkem, jak si Virginie pod sprchou prozpěvuje píseň vlastní výroby zhruba o tomto obsahu: Teče voda teče a je úplně horká; páni to je sen, ale jestli se mi to jen zdá, nechte mě prosím ještě chvilku snít − áááííúúú! Virginie nikdy nezpívala obzvlášť dobře, ale nezdálo se, že by to kamenným zdem Mandraku výrazněji vadilo. Snad proto, že zažily i horší věci.

Během následujících několika dní dal Dr. Williams do pořádku většinu právních nejasností ohledně nemovitosti, inventáře i vlastnictví pozemků, nezbývalo tedy než začít pro Mandrake hledat kupce. Virginie se s panem McLiamem svezla do města, aby se porozhlédla po nějaké spolehlivé realitní kanceláři.

Muž, jehož siluetu zahlédla na malém náměstíčku, jak se bokem uvolněně opírá o kapotu bílého teréňáčku, jí připadal povědomý. Přestože koně pro dnešek zanechal kdesi v ohradách, i tak byl stěží přehlédnutelný.

Ivor Sheldon se otočil a zamával na ni. Tedy alespoň Virginie, (dnes v obzvláště slušivém elastickém svetříku z měkké vlny a sportovních polobotkách), se domnívala, že ten vřelý zájem patří její osobě. Ve skutečnosti Sheldonova energická gestikulace směřovala k vysoké dívce s rozverně zastřiženými vlasy, jež se zrovna vynořila z hloubi kteréhosi obchodu se sáčkem vitamínových psích tyčinek v každé ruce.

Pro Mrňousky,“ vysvětlila a vrazila mu napěchované igelitové sáčky do náruče. „Spěcháš?“ otázala se pak tónem, z něhož bylo celkem zřejmé, že jediná správná odpověď zní: Ne.

Jo,“ zahučel Ivor sbírající popadané tyčinky z propíchnutého pytlíku.

Fajn,“ přikývla dívka nevzrušeně, „tak já si ještě skočím do drogerie. Jo, a zkus něco udělat s tím velkým pytlem, nerada bych strávila zbytek cesty s nohama v granulích,“ zavolala přes rameno.

Ivorovi se jakš takš podařilo zpacifikovat rozházené psí tyčinky. Obešel auto, zpod předního sedadla vyrval dva těžké pytle a o něco rázněji, než bylo nezbytně nutné, je přetahal do zadní části vozu. (Ale, ale, že bychom se poškorpili, co?) Teprve tehdy zaznamenal Virginiinu přítomnost.

Ale?“ usmál se a kdyby Virginie na vlastní oči neviděla, jak těsně předtím třískl dvířky, přísahala by, že ho nemohla zastihnout v lepší náladě. „Tak už jste se na Mandraku zabydlela?“

Raději se o to ani nepokouším,“ opětovala jeho úsměv. „Čím dřív pro něj najdu kupce, tím líp.“

Chcete ho prodat?“ zatvářil se Sheldon překvapeně a z jeho výrazu nebylo až tak obtížné vyčíst, že je to překvapení nemilé. „Proč?“

Teď zas musela vypadat nechápavě Virginie. Proč? A proč proboha ne? Co může být logičtějšího než se té barabizny zbavit, jak nejdřív to půjde, a získané peníze výhodně investovat?

Škoda,“ pronesl zklamaně. „Mandrake je zajímavé místo.“

Zajímavé? Ten dům hrůzy? Pravda, s tekoucí vodou, elektřinou a systémem vytápění, který se Virginii přes jeho nespornou jednoduchost dosud nepodařilo pochopit, ale i tak?

Jedno z nejstarších v okolí,“ pokračoval Ivor zaníceně. „Už koncem jedenáctého století střežil důležitou obchodní cestu ze severu na jih a samozřejmě taky hranici mezi Anglií a Skotskem.“

Virginie naslouchala s rostoucím úžasem. Nerada, ale musela přiznat, že o tak úctyhodném stáří svého dědictví neměla ani potuchy. „Vážně je starší jak devět set let?“ nedokázala si to v rychlosti srovnat v hlavě.

Samozřejmě,“ přisvědčil. „Mandrake má za sebou bohatou minulost a já jsem doufal, že s vámi by mohl mít i budoucnost. Škoda,“ uťal příkřeji, než původně zamýšlel.

Takže vy na mém místě byste ho neprodal?“

Jeho nesmlouvavé „ne“ nedávalo žádný prostor pochybnostem.

A nekoupil byste ho?“ vyjelo z Virginie v náhlém popudu, i když se to nijak neslučovalo s její obvyklou obchodní uvážlivostí.

Koupil,“ přisvědčil bez zaváhání, „kdybych na něj měl, tak určitě. Nerozmýšlel bych se ani minutu. Bohužel, mé prostředky jsou dosti jednoznačně limitovány,“ dodal s kratinkým zábleskem v očích, jenž prozrazoval, že se Virginie mimoděk dotkla bolavého místa. Nerozuměla mu, ale instinkt jí napovídal, že půjde o víc než jenom o peníze.

Škoda,“ pronesla tentokrát ona. „Vám bych udělala slevu. Za to, že jste mě nenechal bloudit po kopcích,“ doplnila s úsměvem, aby to snad nevyznělo nějak jinak. Ale proč by si tím vlastně měla lámat hlavu? Za pár dní bude beztak zpátky ve Phoenixu. Ale proč se potom, ke všem čertům, tak usilovně pře sama se sebou? A ta cizí dívka ji taky ani trochu nezajímá! Ať je to kdo chce, třeba panna Orleánská.

Tak sbohem, pane Sheldone.“

Nashledanou, slečno Fosterová.“

Nashledanou? Ne sbohem? Ale ksakru, co to se mnou dneska je?


***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one