modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

II.


Tentokrát se Virginie zdržela ve městě déle, než předpokládala. V poledne se v malé příjemné hospůdce sešla s doktorem Williamsem, jenž jí zářící uspokojením oznámil, že až na jednu nebo dvě maličkosti jsou veškeré právní záležitosti vyřízeny, a pak, jako zákusek ke kávě, si ponechal to nejlepší. Mandrake už má svého kupce! Zkontaktoval se s doktorem Williamsem krátce před polednem, prozatím je to samozřejmě jenom takové vzájemné oťukávání, ale, „Virginie, vypadá to zatraceně nadějně!“ Právník jí vzrušeně stiskl ruku. „Protože víte kdo to je?“ Ponechal chvilku času pro dramatickou pauzu. „Vévoda z Longtown, místní aristokrat číslo jedna, pokud to dokážu posoudit. Tady po okolí mu patří několik hotelů a pěkně luxusních, klientela výhradně z horních deseti tisíc. Chápete tu šanci?“ vychrlil na ni jedním dechem. „Zbavila byste se té vlhké barabizny a ještě na tom slušně vydělala, protože vévoda sám mi po telefonu naznačil, že finanční vyrovnání by mohlo být poměrně velkorysé, samozřejmě s přihlédnutím ke stavu nemovitosti, že. Abych to zbytečně neprotahoval: Je mým úkolem se vás zeptat, zda byste byla ochotná sejít se s ním a pohovořit o všem podrobněji.“ Doktor Williams tázavě vzhlédl od své mocca. „Co třeba dnes odpoledne ve čtyři hodiny?“ navrhl.

Proč ne,“ souhlasila Virginie. „Určitě to bude nesmírně poučné. Už jsem viděla ledacos, Niagarské vodopády, dinosauří kosti v Utahu, obří sochy čtyř prezidentů a jednou taky vycpaného ptakopyska, ale živého aristokrata zatím ne.“

Prosím, Virginie, tohle není vhodná chvíle k žertování. Pan vévoda je podle všeho, co jsem o něm v rychlosti zjistil, ve zdejším kraji velmi významným člověkem a −“

Ovšem, příteli, chápu. Už jsem dokonale vážná.“

Kdyby Virginie tvrdila, že není ani trochu zvědavá, lhala by. Byla zvědavá. A moc. Vévoda, jenž se dostavil na půlminutu přesně, její očekávání rozhodně nezklamal. Angličtěji vyhlížejícího gentlemana si snad ani nedokázala představit. Vysoký, štíhlý a nenuceně elegantní pokaždé, kdykoli Virginie nenápadně pozorovala jeho umírněná gesta, zatímco on přátelsky rozprávěl s doktorem Williamsem. Chvílemi měla Virginie dojem, že sedí někde v kině a sleduje špičkový herecký výkon, protože tak dokonalá esence noblesy a kultivovanosti snad ve skutečnosti ani nemůže existovat.

Dokonce i později, když na zpáteční cestě seděla opět vedle doktora Williamse, nedokázala se úplně osvobodit z podmanivého vlivu vévodovy osobnosti, korunované, jak jinak, velmi drahou, nicméně velmi decentní jehlicí vetknutou v dokonale uvázané kravatě. Pokud šlo o schůzku samotnou, nedojednali zatím nic závazného, nicméně všechny zúčastněné strany měly důvod pohlížet do budoucna s nadějí, jak to vévoda uhlazeně vyjádřil za ně za všechny.

No to je dost, že jdete,“ uvítala je správcová, jako by paní na Mandraku byla spíš ona a ne Virginie, jež se zrovna se zasněným výrazem zaobírala vévodovými manžetovými knoflíčky, věcičkou, o níž byla přesvědčena, že ji nosil naposledy tak její dědeček před cestou do Ameriky.

Už vám tu večeři suším dobře hodinu, eště chvilku a měla byste to jako podešev.“ Pronikavý hlas paní McLiamové se znovu pokusil zpřetrhat Virginiino snění, jenže ona se nemínila dát tak snadno.

Jak to, že nebudete jíst?“ zavolala za ní správcová do chodby. „Dyť budete mít do rána hlad. No nic, donesu vám aspoň kousek koláče. − Jo a abych nezapomněla, tohle vám posílá pan hrabě, že abyste měla v letadle co číst.“

Hrabě, vévoda, Virginie měla pocit, že v kině dneska dávají dvojprogram, přesto podávanou knížku bez mrknutí oka přijala. Teprve když za paní McLiamovou zapadly dveře, vzpamatovala se natolik, že vykřikla: „Jaký hrabě zase!“

Správcová se vrátila a s jednou rukou na kované klice odvětila: „Přece pan hrabě Sheldon, jste mi sama onehdy vyprávěla, jak vám na vřesovišti ukazoval cestu.“

V první chvíli měla Virginie dojem, že jí někdo bez varování chrstl kbelík ledové vody za krk. „Echm,“ odkašlala si. „Víte, já jenom − mluvíme obě o tom samém chlápkovi s culíkem na bílém koni, ano?“

Jo, tak to mušela bejt Kopretina,“ prohlásila správcová zasvěceně. „Dneska s sebou měl Barnabyho, ten je jako víc dorezava, ale každopádně to byl pan hrabě, dyť ho znám eště když byl takhle malý,“ naznačila rukou asi třičtvrtě metru nad zem. Asi ho znala opravdu dlouho.

Virginie se zmohla na rezignované „Aha“ a zvědavě zalistovala brožurkou. Dějiny Mandraku a jeho význam z hlediska regionu, přečetla na úvodní straně.

Jo a taky povidal, že pokud tu pro nás nebude žádná práce, až to jako prodáte, tak že by pro nás něco měl. Je to moc hodnej člověk,“ sdělila jí správcová, třebaže Virginie se na nic neptala. Teď se ale neubránila jistému zahanbení, protože ona sama na McLiamovy dosud nepomyslela.

A-ano, to je od něj opravdu hezké,“ zamumlala proto neurčitě a raději upustila od dalších otázek, přestože osoba hraběte Sheldona k nim přímo vybízela.

Virginie byla zvyklá chodit spát pozdě, ale po dnešním únavném dni se rozhodla zalézt do postele co nejdřív. Byla přesvědčená, že usne, sotva zalehne. Poté, co se až do půlnoci s funěním převalovala z boku na bok, toho měla právě dost. Energicky rozsvítila staromódní lampičku, rozhodnutá využít ubíhající čas účelněji. Její pohled mimoděk utkvěl na Dějinách Mandraku, univerzitní práci pana hraběte, jak ke svému údivu zjistila v záhlaví. Tak on nám chlapec studoval dokonce v Oxfordu, podívejme se na to!

Odhodlaně se prokousala obsažným úvodem, podrobně pojednávajícím o postupné migraci Keltů, Anglů, Jutů a Sasů na Britské ostrovy, stejně jako o římské expanzi a významu Hadriánova valu, oddělujícího jih a střed Británie od severně položené Vysočiny. Když Virginie dočetla až sem, posilnila se kusem koláče, (třebaže věděla, jak těžkého hříchu se tím dopouští na své zubní sklovině), a odvážně se pustila do sjednocování anglosaských kmenů pod vládou Alfréda Velikého, jenž už v desátém století vynikl schopností číst a psát v několika jazycích, a dánského krále Knuta, který se naopak vyznačoval tím, že se bez toho docela dobře obešel. Knutově negramotnosti padl za oběť další kus koláče.

O půl druhé v noci se Virginie, zachumlaná do huňatého plédu, srazila na chodbě se zívající paní McLiamovou, která vypadala, že svou obvyklou hodinu taky o dost přetáhla.

Hledáte něco, slečno?“ optala se nicméně se vší přívětivostí, jíž byla v onu pozdní hodinu schopná.

Ano. Totiž –“ Virginie si přitáhla pléd úžeji k tělu, neboť tu bylo mnohem chladněji než v pokoji. „Hledám –“ nakoukla do rozevřené knihy, „gotický oblouk lomený profilovaný s rozvilinovým motivem, udivující mistrným zpracováním.“

Paní McLiamová k ní vyslala pohled, jehož význam se Virginie raději ani nepokoušela dešifrovat. „To myslíte asi tamto,“ mávla rukou poněkud neurčitě na konec chodby. „A buďte tak hodná, slečno, a až půjdete spát, zhasněte tady, ano?“

Ovšem, paní McLiamová, spolehněte se.“

Ze své obchůzky se Virginie vrátila celá roztřesená zimou. S koleny přitaženými až k bradě rychle vklouzla do peřin a jen se trochu zahřála, pustila se do kapitoly o ovládnutí Anglie Normany. Překvapilo ji, že Vilém Dobyvatel, muž, jehož jméno i skutky se ve vzácné jednotě prolínaly, byl pouhým nemanželským synem normanského vévody s dcerou obyčejného koželuha z městečka Falais. Skutečnost, že se vlastním přičiněním propracoval ke královské koruně, přišla Virginii nesmírně sympatická. Skoro jako by se to odehrálo někde v Americe. Z podomního prodavače vysavačů největším výrobcem elektroniky. Jo, tak tomuhle typu akčního hrdiny rozuměla dokonale.

Její hodinky ukazovaly tři čtvrtě na čtyři ráno, když knihu odložila, lehce pohnuta tragickou smrtí sira Williama Wallace, vůdce skotského lidového povstání koncem třináctého století. Uvědomila si, že toho všeho musel být Mandrake svědkem; obléhán, bořen a opět povstávající z trosek jako bájný Fénix. Až z toho zamrazilo.

Teprve mnohem později Virginie pochopila, že to, co se tenkrát uprostřed noci v chladném závanu otřelo o její stín, byl samotný Čas.

Znovu vstala, co nejtepleji se oblékla, kolem ramen si omotala vlněný pléd a opatrně rozžala tlustou svíci zasazenou do mosazného držáku. (Paní McLiamová je nechávala všude rozestavěné pro případ náhlého výpadku proudu.) Ze skleněné skříňky ve vstupní hale vyjmula těžký svazek klíčů a podobna matně ozářenému přízraku prošla prvním patrem. Zastavila až u starých dveří, ústících do velké obytné věže. Po kratším zápase s nenamazaným zámkem se jí podařilo odemknout. Přímo před ní se do dalších dvou pater zdvihalo točité kamenné schodiště. „Levotočivé vřetenovité schodiště, představující součást jednoduchého, ale účinného obranného systému vnitřního hradu,“ odrecitovala si příslušnou pasáž z Knihy a odhodlaně vstoupila na první schod. Jednou rukou se přidržovala stěny, zatímco druhou se svíčkou natahovala co nejdál před sebe, aby viděla, kam šlape.

Vzápětí jí došlo, že sladká nevědomost možná byla lepší. Nemám závrať! ujišťovala se, když jí ruka instinktivně sklouzla do míst, kde obvykle bývá zábradlí. Tady se však chytla pouze vzduchu. Až po chvilce se odvážila posvítit si pod sebe, tam, kde se schodiště ztrácelo v černém jícnu koncentrované tmy. Opravdu nemám vůbec žádné závratě! A hlavně se držet co nejvíc vlevo, ať si kdo chce říká co chce, levá strana je jistota, zatímco pravá předznamenává zlomenou nohu a vyražené zuby. Panebože, proč já jsem tak pitomá, že sem lezu a navíc potmě! S ramenem křečovitě přitisknutým ke zdi se Virginie vyškrábala na horní plošinu věže. V příštím okamžiku málem upadla leknutím, protože tam nahoře už někdo byl! Ze vzdáleného kouta chráněného před nočním vánkem vycházela jemně nazelenalá záře.

Vždyť je to jenom svatojánský brouček, uklidňovala se, neboť další možnost, kterou jí zjitřená představivost nabízela, byla, že ona nejspíš není ona a Mandraku už po dlouhá staletí všichni říkají Elsinor.

Docela maličký a úplně neškodný svatojánský brouček, který má dvakrát tolik strachu co já. V momentě, kdy se pokusila na něj posvítit, brouk zhasl. Jakmile svíci oddálila, rozsvítil se. Virginie to vyzkoušela několikrát, pokaždé s tímtéž výsledkem. Nakonec se rozhodla, odhodlaně sfoukla svíčku a spolu s těžkým svazkem klíčů ji odložila na zem. Ke svému překvapení viděla docela dobře i bez ní. Okouzleně zaklonila hlavu. Nebe vysoko nad ní se koupalo v záplavě hvězd. Bylo to krásné. Tak krásné, že se z toho musela posadit. Pečlivě se zabalila do plédu a se srdcem přetékajícím zvláštní neurčitou touhou se nechala pohltit tou nádherou.

Ve Phoenixu nebyly hvězdy vidět nikdy. Město, které se i v noci snažilo předstírat, že den stále trvá. Tady na Mandraku noc patřila skutečně noci, byla stará a tajemná všemi svými stíny, tlumenými zvuky a mihotajícím se třpytem neznámých světů, tak vzdálených, že možná patří do říše pohádek.

Virginie se opatrně přemístila blíž k broukovi. Tentokrát odměnil její úsilí tím, že nezhasl! V čerstvě uzavřeném přátelství se znovu zahleděla na blednoucí oblohu. Shůry na ni shlížely stejné hvězdy, jaké osvětlovaly osamělé noci už Alfrédu Velikému, Vilému Dobyvateli, Williamu Wallaceovi i tisícům dalších bezejmenných před nimi i po nich, všem stejně jasně a spravedlivě.

Virginie je dokázala pozorovat až do rána.

Celý zpáteční let do Phoenixu pak ovšem tvrdě prospala.

Zdálo se jí o tom nemožném schodišti.
 

***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one