modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

IV.


Virginie seděla na okraji postele a před zavřenýma očima jí ožívaly obrazy z dnešního odpoledne. Zámek King’s Hall, šarlatové koberce, růžový jemně žilkovaný mramor, duhové záblesky rozzářeného křišťálu. A najednou si uprostřed toho zkusila představit Alfréda Velikého, zápasícího se sprchovým koutem řízeným fotobuňkou, a Williama Wallace, jak ostruhami škrábe lak z plovoucí podlahy.

„– To je ten chlap, co ho nejdřív popravili, pak rozčtvrtili a nakonec pověsili za žebro na hák?“ chtěl se ujistit Jerrin, který nad morbidními historkami z Dějin Mandraku zrovna relaxoval po pracovním vypětí.

V podstatě ano, zlatíčko,“ přisvědčila Virginie potutelně. „Jenomže jemu se to stalo v mnohem méně příjemném pořadí.“

Jerrin si ji rozmarně přitáhl na klín. „Víš, Ginny, že ty jsi někdy docela pěkná potvora?“ zašeptal jí něžně do ouška.

Vjela mu oběma rukama do vlasů a zblízka se mu zadívala do očí. Viděla se v nich jako v zrcadle.

Jerrine, já ti asi něco musím říct,“ začala pomalu, „ale slib, že mi to nebudeš vymlouvat. Já – rozhodla jsem se Mandrake neprodat,“ vychrlila na něj, aby si to už nestihla rozmyslet.

Panebože, Ginny!“ Jerrin se zhluboka nadechl, ale včas přibrzdil. „Dneska toho na tebe bylo moc, co?“ zkusil to mazlivě, jenže ona se jemně, ale rozhodně vyprostila z jeho náruče.

Ne, zkrátka jsem se rozhodla. A nejsem ani přetažená, ani opilá. Chci si Mandrake ponechat a zkusit tu žít. Nějaké peníze mám a přinejhorším můžu prodat část pozemků, stejně nevím, co bych s nimi dělala.“

A co budeš dělat s hradem?“ vyjelo z něj, protože vnitřně odmítal ztotožnit Mandrake se slovem zámek. Na to z něj trčelo příliš věží a cimbuří.

Myslela jsem, že jedna část by se dala předělat na malý penzionek pro turisty a zbytek by zůstal, jak je. –Počkej, neříkej nic, nejdřív ti něco ukážu.“ Popadla Jerrina za ruku a vlekla ho na věž pod nejkouzelnější oblohu na světě. „Tak, co tomu říkáš?“

Jerrin dnes zrovna nebyl v nejlepší kondici na závažná rozhodnutí, ať už se týkala Mandraku nebo budoucnosti jeho vztahu s Ginny, neboť po jejím prohlášení byla taková otázka nasnadě, ale jedno si uvědomoval naprosto jasně: Virginie před ním poctivě a otevřeně vyložila své karty. Ber nebo nech ležet. Která žena by dokázala něco podobného?

Jsi blázen, Ginny,“ objal ji. „Ale krásný blázen,“ řekl a políbil ji na špičku nosu.

Víš, Jerrine, dovedu si představit, jak ti asi je. Já jsem se rozhodla zůstat, ty jsi doma v Americe. Ale chci, abys věděl, že ať si vybereš cokoli, vždycky jsi byl a zůstaneš mým nejlepším přítelem,“ pokračovala překotně, než ji odvaha opustí docela.

Ach, Ginny, proč zrovna dnes? Jak se ti teď mám podívat do očí a říct to, co jsem si zbaběle nechával na zítřek, že kvůli jakémusi pitomému zádrhelu v novém programu na třídění kukuřice se musím okamžitě vrátit do Států? Nebude to ode mě vypadat jako zrada? Ale mám jinou možnost, než být stejně poctivý jako ty ke mně, třebaže se to tak strašlivě nehodí?

Vrátíš se?“ špitla, oči plné slz. (Ale možná to byl jen třpytivý odlesk nějakých zatoulaných hvězd.) „Ne, neodpovídej,“ položila mu prst přes ústa, když se jí už už chystal slíbit něco, o čem sám nevěděl, zda to bude moci a možná i chtít splnit. „Až se vrátíš, budeš tu,“ řekla prostě a jemu najednou, jak tam tak stála, ztrácející se v měkkých obrysech světla a tmy, připadala jako jedna z oněch okouzlujících dam minulosti, jež hledíce z hradeb daleko do kraje, pokorně svěřovaly svou budoucnost do rukou osudu.

Vrátím se,“ slíbil a přestože nedodal – a zůstanu s tebou navždy – i tak to bylo víc, než Virginie čekala.


*


Doktor Williams skončil svou obsáhlou řeč a po očku mrkl na vévodu. Buďto o Mandrake nikdy tolik nestál, nebo jim právě předvedl dokonalou ukázku vznešeného sebeovládání. Ani jediným podtónem v hlasu nedal najevo, že je neočekávaným zvratem událostí nemile překvapen či snad dokonce dotčen.

Nezískal jsem Mandrake, ale měl jsem čest poznat se s jeho půvabnou majitelkou. Každopádně se cítím obohacen,“ prohlásil při loučení dvorně.

Věta, jíž měl údajně dle doktora Williamse pronést až poté, co za ním řidič zavřel dvířka naleštěné limuzíny, byla tak nepravděpodobná, že se jí Virginie zprvu zdráhala uvěřit. Doktor Williams však tvrdil, že ji zaslechl naprosto zřetelně. Údajně zněla: „Já toho grázla snad zabiju!“
 

*


Ivor Sheldon se na Mandraku objevil hned nazítří, výjimečně bez koně a v lesku, jenž alespoň zčásti připomínal jeho nedostižného bratra.

Pro vás, Virginie, za statečnost a taky na uvítanou mezi nás starousedlíky,“ předal jí kytku svázanou z všelijakých rostlin, o jejichž půvabné existenci neměla dosud ani potuchy. Milé a na rozdíl od obligátních růží příjemně nezavazující.

Jak vidím, i vy jste včerejší den přežil ve zdraví,“ usmála se s náznakem spiklenectví.

Spíš přežil, než ve zdraví,“ opáčil, ale z jeho tváře nevymizely stopy pobavení. (Nakonec to nebyl on, kdo po bouřlivém rodinném výstupu do sebe musel nasypat hrst prášků na uklidnění. Ale pro jistotu dnes hned zrána vyklidil pozice.)

Teď spolu s Virginií prolézali Mandrake od sklepů po půdu, aby předběžně zhodnotili rozsah nutných oprav. Prozatím nevypadal nijak tragicky. Střechy i krovy se vyměňovaly poměrně nedávno, všechny hlavní zdi jsou dostatečně pevné a bez prasklin, a na vlhkost v přízemí postačí lepší vyspádování okolního terénu. Hlavní starostí tak vlastně zůstává jen opadávající omítka.

Tím bych se rozhodně netrápil,“ prohlásil hrabě takřka vesele. „Kdyby to záleželo na mně, dal bych tu růžovou polevu, co sem v romantickém poblouznění nechali naplácat předchozí majitelé, otlouct až na původní kámen. Bude to mnohem hezčí a v neposlední řadě taky levnější,“ prokázal, že když přijde na věc, dovede i on stát oběma nohama pevně na zemi.

Obhlídková cesta je zavedla do nejspodnějších pater hradu, kde jeho základy jakoby přímo vyrůstaly ze samotné skály.

Taky že vyrůstají,“ ujistil ji Ivor. „Proto můžete být klidná, v několika příštích staletích vám Mandrake na hlavu určitě nespadne.“

To zní skoro jako chvála starých časů –“

Nepopírám. Je.“

Ano?“ usmála se Virginie. „A co všechny násilnosti, války, nevolnictví a nevzdělanost? Ty neznamenají nic?“

Vy máte pocit, že dnešní doba na ně dokázala najít lék? Pak nečtete noviny, Virginie. Vůbec si nejsem jistý, zda jsme se za uplynulá staletí nějak změnili, a pokud ano, je-li ta změna skutečně k lepšímu. Tím nechci říct, že život dřív býval snadný. Naopak. Byly to drsné časy, ale nesly v sobě takovou zvláštní krásu. Temnou, neproniknutelnou. Vezměte si třeba severské ságy z té doby. Je v nich spousta krve, ale taky cti, věrnosti a lásky. Lásky, co není pouhým flirtem, ale závazkem na celý život. Naši předkové ctili řád, svůj rod, bohy a padlé hrdiny, které uctívali v písních. Pravda, drsných a krvavých. Jenomže co jsme na jejich místo dokázali povýšit my? Prospěch a zisk, pochopitelně svůj vlastní. Trochu málo, nezdá se vám?“

Virginie se zamyšleně odmlčela. „To, co říkáte, Ivore, nezní zrovna dvakrát vesele.“

Bohužel,“ přisvědčil. „Neměli bychom raději obrátit list?“

Virginie ho ochotně nasměrovala do velké věže.

Uííí!“ vyjekla, když se jí zase jednou podařilo sáhnout do prázdna. „Proboha, vysvětlete mi, proč se ty schody tak pitomě točí, vždyť by si na nich člověk srazil vaz!“

No, to je asi přesně ten důvod,“ zazubil se Ivor pobaveně.

Ksakru, nesmějte se mi, když vidíte, že mám závratě!“

Ale ne, vážně,“ řekl a vzal ji za ruku. Jeho dlaň byla teplá a uklidňující. „Zkuste se vžít do situace, že jste nějaký zlotřilý padouch, kterému se zrovna podařilo dobýt celé předhradí, vstupní bránu, první nádvoří a tak,“ vybídl ji.

To mi připadá jako scéna z nějakého hodně akčního amerického velkofilmu,“ uchichtla se, ale jeho ruky se nepustila. Představovala jistotu, že se pro ni příští okamžik nepromění v dobrodružnou cestu do nemocnice s polámanými žebry.

Jenže tohle není žádný velkofilm, ale všední historka z života v pohraničí. Žádné kamery a červená barva namísto krve a samozřejmě ani zástupy fanynek číhajících na podpis Mela Gibsona nebo jak se ten chlapík jmenuje, jasné?“

Jasné. Takže jsem dobyla hrad.“

Správně. Jenže ti, na něž máte spadeno, se na poslední chvíli stačili ukrýt tady ve věži. Vy stojíte dole pod schody, nahoře jsem já a vám je jasné, že dál to půjde pouze přes mou mrtvolu. Co uděláte?“

Asi vás zabiju,“ prohlásila Virginie s neúprosnou logikou. (A pak že ženám v tomto směru nebylo dáno!)

Výborně! Tak pojďte,“ vyzval ji a vyhoupl se o dva schody výš. Levou rukou se pevně zapřel o středový sloup, zatímco v pravici svíral pomyslnou zbraň. Virginie se žertem pokusila o totéž. Vzhledem k tomu, že schodiště velmi strmě stoupalo vzhůru, představoval již samotný rozdíl výšky dosti podstatný problém. Její poloha byla navíc oproti Ivorově mnohem labilnější, neboť při každém neopatrném kroku jí hrozil ošklivý pád pozpátku do hlubin nechráněného schodiště. Nutnost útočit kamsi za roh, kam ani pořádně neviděla, vystavena přitom výpadům Ivorova meče i nohou, které by ji v příhodný okamžik mohly skopnout dolů, okořeňovala její dobyvatelské úsilí trpkou příchutí marnosti.

Vidím, že rozumíte,“ ukázal hrabě v úsměvu bílé zuby, ostré jako zuby nějaké šelmy (proč si toho nikdy předtím nevšimla – nebo jí to tak připadá jenom vzhledem k okolnostem?) a znovu jí podal ruku.

No jo,“ namítla Virginie, „ale vy jste sám a nás je celá horda, donekonečna se bránit nevydržíte.“

Zřejmě máte pravdu. Možná bude lepší, když rovnou strhnu mostek mezi hradním palácem a touhle věží, takže se sem vůbec nedostanete. I když tím přijdu o skvělou možnost předvést, jaký jsem hrdina. Ale člověk nemůže mít všechno.“

Na to hezky rychle zapomeňte,“ vpadla mu Virginie do řeči. „Jak dlouho myslíte, že to bez jídla a pití dokážete vydržet?“

Bez jídla a pití asi dlouho ne,“ připustil. „Jenže my jsme ohromně rafinovaní, takže jsme si sem nějaké zásoby nanosili předem. Při takovém obléhání člověk nikdy neví. A vody máme taky dost, protože dole pod věží je ve skále vytesaná studna.“

Pod věží žádná studna není!“ vyjekla Virginie rozčileně. „To bych si musela všimnout!“

Ale nemusela,“ opáčil s úsměvem. „Ta studna tam skutečně je, Virginie, jenže je přes dvě stě let zasypaná všelijakým svinstvem, ale v době, kdy spolu my dva válčíme, tam na mou duši je a buďte si jistá, že ji velmi pečlivě udržujeme.“

Tak já už vím, co udělám,“ nadechla se pomstychtivě. „Nechám kolem nanosit nějaké suché chrastí, všechno to podpálím a uvidíme, jestli se raději udusíte nebo vzdáte!“

Vy jste ale nemilosrdný nepřítel, Virginie. Jak pozoruji, pomoci zvenčí se zřejmě nedočkáme; co dělat, hrad je celý váš.“

Vzdáváte se, co?“ vykřikla vítězoslavně, tváře hořící vzrušením.

Co mi zbývá? Snad jenom ta tajná chodba –“ odtušil Ivor nevinně.

Ale ne! Co je zas tohle za podraz! Žádná tajná chodba! To by se vám akorát líbilo!“

Nemyslím, že nutnost zachraňovat si život útěkem by mě naplňovala obzvláštním nadšením, ale uznejte, co jiného mi zbývá? Mám tady ženu, děti, věrnou chůvu a pár přátel co mě neopustili, přece je v tom nemůžu nechat,“ vysvětlil zkroušeně.

Naznačujete mi, že zatímco já se důmyslně pokouším vás vyhladovět, vykouřit a kdoví co ještě, vy se mi tou dobou možná smějete odněkud z bezpečí za našimi zády?“

Nesměju se. Právě jsem přišel o domov i o důvěru, kterou mi můj král věnoval.“

To je vážně mrzuté,“ pokývala Virginie soucitně hlavou. „Nějaké méně dramatické řešení byste po ruce neměl?“

Hrabě nad tou možností vážně zauvažoval. „Poslyšte, Virginie,“ vzal ji pak důvěrně za paži, „čistě náhodou, nenašel by se ve vaší rodině někdo, kdo by se dal výhodně oženit s nějakou mojí příbuznou?“ zkusil to kuplířsky, načež Virginie vyprskla smíchy.

Dost. Navrhuji příměří.“ Trochu zadýchaně oba stanuli na horní plošině věže, odkud byl celý Mandrake vidět jako na dlani.

Zrovna tady se přednedávnem loučila s Jerrinem. Uvědomila si, že od jeho odjezdu na něj myslí častěji, než kdykoli předtím. Aby setřásla ten divný pocit, ukázala na několik budov v podhradí. Bývalé stáje, sýpka a pár dalších hospodářských stavení, jež, na rozdíl od samotného hradu, viditelně spěla k celkovému kolapsu. Virginie neměla ponětí, co si s těmi zoufalci počne.

Nejjednodušší by bylo to někomu pronajmout,“ nadhodil Ivor zlehka.

Tohle? Vy jste vážně úžasný optimista! Nebo snad víte o někom, kdo by do podobných zřícenin investoval třebas jedinou libru?“

O jednom bych věděl,“ pohlédl jí Ivor zpříma do očí. Překvapily ho sytě modrofialkovou barvu. Dosud nikdy takovou neviděl. „Jenom si nejsem jist, zda s jeho návrhem budete souhlasit,“ dodal rozpačitě.

Vy, Ivore?“ došlo jí. „Vy byste to vážně chtěl? Že vy jste po tom včerejšku dostal vyhazov?“

Ale ne,“ uklidnil ji. „Ne tak docela. Je sice pravda, že si s bratrem často nerozumíme, ale takhle podle by se mi nikdy nepomstil. Problém je jinde. Abyste rozuměla, před pár lety jsme s přáteli dali dohromady takový klub nebo nadaci, chcete-li. Zaměřili jsme se hlavně na rehabilitační cvičení na koních. Po úrazech nebo při nějakých pohybových potížích.“

Hippoterapie?“ vydechla Virginie s úžasem. Čekala ledacos, ale tímto ji vážně dost překvapil. Ačkoli, proč ne? Svým způsobem se to k němu hodilo víc než mnohé z bezúčelných zábav, jimiž si moderní aristokracie navykla ubíjet volný čas.

Zhruba tak něco,“ potvrdil. „Zatím jsme provizorně fungovali na King‘s Hall, ale už delší dobu hledám vhodnější umístění. Veliký hotel má svoje požadavky a rehabilitační centrum zase odlišné, časem bychom si jenom překáželi. Už tak je to dost obtížné. Spoustě lidí vysloveně vadíme. Za své peníze se přece přijeli pobavit a ne pozorovat nějaké nemohoucí mrzáky.“ Ivor se trpce pousmál. „Prozatím jsme se vždycky dokázali nějak srovnat, ale já i bratr si uvědomujeme, že trvale udržitelný stav to není.

Tyhle budovy,“ mávl rukou k bývalému podhradí, „na tom nejsou nejlíp, ale jinak by nám vcelku vyhovovaly. Krom toho, váš nápad s penzionem mě přivedl na myšlenku začít pro naše klienty pořádat i dlouhodobější pobyty. O zájemce by nouze nebyla. Vyžádalo by si to nějaké stavební úpravy navíc, ale penzion by pak mohl být v provozu celoročně, protože nemoc, na rozdíl od sezónních hostů, si bohužel čas nevybírá.“

Ale to zní báječně!“ Virginie se ani nepokoušela skrýt vzrušení. „Proč jste mi o všem neřekl dřív? − Ale ano, pokud chcete, ty budovy jsou vaše třeba ještě dnes!“

Opatrně vzal její ruce do svých s vážností, s jakou dosud nikdy. „Počkejte, Virginie,“ řekl pomalu, „než se jakkoli rozhodnete, měla byste vědět, do čeho jdete. Byl bych rád, kdybyste si u nás nejdřív všechno prohlédla a pak si vzala tak dlouhou dobu na rozmyšlenou, jak budete potřebovat.“

Slibujete mi opravit víc jak třetinu Mandraku a naplnit můj penzion lidmi. Je tu o čem přemýšlet?“

Je, Virginie, věřte mi, že je.“

Tak dobře. Hodilo by se vám to v sobotu?“

Kdykoli. A Virginie –“ zaváhal Ivor, jako by jí chtěl něco říct, ale najednou nevěděl jak. „I kdybyste nakonec odmítla, a já na vašem místě bych to možná udělal, chci, abyste věděla, že můj vztah k vám se tím nijak nezmění,“ doplnil nakonec skoro proti své vůli.
 

*


Co jste tam tak dlouho dělali?“ uvítala je paní McLiamová nadurděně. „Polívku máte zas jak psí čumák!“ Očividně podlehla dojmu, že bez jejího pravidelného vykrmování oba co nevidět zajdou bídnou smrtí hladem, a potom tu v noci jako párek duchů budou kvílet po hradbách.

Nejdřív jsme si povídali o starých časech a pak jsem dobývala hrad,“ pochlubila se Virginie, načež správcová nenápadně obrátila oči v sloup.

Ale já jsem jí mezitím pláchnul tajnou chodbou,“ přispěl do debaty Ivor.

Teda pane hrabě, neuražte se, co teďka řeknu, ale vy se slečnou jste se vopravdu hledali! A jezte už, potřetí to hřát nebudu!“

Tak jednoznačnému stanovisku nebylo radno déle odporovat.
 

*


Dívka, jež Virginii přišla přivítat, byla táž, kterou zahlédla po Ivorově boku už ve městě. Tentokrát sice neměla šedivou bundu a elastické kalhoty jako posledně, ale i dnes se tvářila, jako by na hraběte Sheldona vlastnila nějaké výhradní právo.

Můra jedna! Ale co je mi vlastně po tom? Nepřišla jsem nikoho uhánět. Vždyť mám Jerrina a – ksakru! Proč se zase sama sobě omlouvám za něco, co vůbec –

Patricie Sheldonová,“ představila se dívka s nenucenou samozřejmostí.

A co sis asi tak myslela, drahoušku? Že muž jako on bude žít sám, nebo že celý život čeká jenom na tebe, co? Nechtěla bys nechat tu červenou knihovnu na pokoji a držet se pěkně reality a svého Jerrina?

Pat je moje pravá ruka a dobrá duše celé Nadace.“ Ivor dívce láskyplně ovinul paži kolem ramen. „Bez ní bych se nikdy neodvážil něco podobného začít nebo bych od toho dávno utekl,“ přiznal s neskrývaným obdivem.

Virginie, zlatíčko, zdalipak si uvědomuješ, že žárlíš? Žárlíš, miláčku, a kdybys mohla, nejraději bys tu malou krysu vlastnoručně zrušila.

Nevěřte mu ani slovo, slečno Fosterová. Takhle skromně se tváří jenom proto, abyste ho tím víc chválila!“

Smím-li vám něco poradit, Virginie,“ zareagoval Ivor okamžitě, „nikdy si nepořizujte sourozence. Pat je báječná sestra, ale někdy mám strašnou chuť zakroutit jí krkem.“

Sestra? Žádná manželka! Hmm, když se to tak vezme, ta Patricie je v podstatě docela hezká holka. Milá. A ten zvláštní účes jí vážně moc sluší. Může mi někdo vysvětlit, co se mi na ní vlastně nelíbilo?

Ivor, Virginie, Ivor, ale to ty moc dobře víš. Zaujal tě od prvního spatření, jenže jsi fakt dobrá v tom namlouvat si pravý opak. Jsem vážně zvědavá, co s tím teď hodláš udělat!

Ze všeho nejdřív se půjdu podívat na koně, rozhodla Virginie, ale něco jí přece jen vrtalo hlavou.

Máte ještě hodně sourozenců, Ivore?“ zeptala se polohlasně, když spolu procházeli úzkými dveřmi.

Žádné,“ ujistil ji stejně tiše. „Nebo přinejmenším žádné, o nichž bych věděl.“

No hochu, tebe mít za syna, to musí být vážně zážitek.

Patricie je mezitím dovedla k výběhu, kde se porůznu popásalo několik koní. Taková všehochuť velikostí i barev.

Kopretinu už znáte,“ pohladila špinavě bílou kobylku po hlavě. „A tohle je Frank, Nelly, a ten rezavý se jmenuje Barnaby,“ ukazovala na nejbližší zvířata. Statný ryzák při vyslovení svého jména ostražitě zvedl hlavu a věnoval jim zkoumavý pohled plný rošťáctví.

Moc nekoukej,“ zamračila se Pat přísně. „Kdo včera rozmontoval kus ohrady a zničil všechny kytky před hotelem? – Velkého Barnabyho z toho mohlo klepnout!“ obrátila se už zase k Virginii, které ovšem nějak nedocházelo, o kom je vlastně řeč.

Velkého Barnabyho?“ zakoktala proto nejistě.

Á, jak vidím, veselá historka z natáčení k vám zatím nedorazila,“ pousmála se Patricie a bezděčně si přitom odhrnula z čela pramínek vlasů pohybem, který připomínal Ivora natolik, že Virginie najednou nedokázala pochopit, jak mohla jejich vzájemnou podobu přehlédnout.

Velký Barnaby říkáme našemu drahému bratrovi, vévodovi, víte? Jednou, před pár lety, se s Ivorem dost ošklivě pohádali, protože ti dva když se spolu chytnou, tak neví kdy přestat, a Ivor potom toho koně ze vzteku pojmenoval po něm. Dokonce si ho schválně vzal na velký hon k lady Nelsonové. Barnaby tenkrát málem vyletěl z kůže,“ uchichtla se Pat perlivě. „On si podobné věci hrozně bere.“

Virginie jedním očkem mrkla po Ivorovi, jenž k sestřinu vyprávění takticky zaujal postoj mrtvého brouka. Popravdě, nedokázala si představit, že by uhlazený vévoda z Longtown dokázal i ve vypjaté situaci dát najevo víc než odměřený projev nesouhlasu, ale Pat s očima jiskřícíma čertovinou ji ujistila, že zatraceně dal.

Řval jako tygr. Dokonce uprostřed nejlepší společnosti. Lady Nelsonová z některých jeho výrazů málem omdlela, chudinka. A proti němu jako vtělená nevinnost stál Ivor a úžasně se bavil.“

Bylo to zvláštní, ale vévoda nyní Virginii přišel mnohem sympatičtější, než když se snažil vypadat jako kamenný pomník vlastní dokonalosti.

Než ale stačila cokoli poznamenat, odkudsi se bez varování přiřítily dvě plavě zlaté chlupaté koule a v bouřlivém přívalu radosti se pokusily olíznout Patricii obličej.

Nebojte se, to jsou naši Mrňousci.“

Mrňousci? Tohle?“

My jsme jim tak říkali, dokud byli malí a pak jim to už zůstalo,“ vysvětlila Pat, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. Pro ni asi byla, ačkoli každý jiný by při pohledu na dva statné retrívry nad tím označením přinejmenším zaváhal. Virginie si dodala odvahy a ostražitě jedno psisko podrbala za uchem.

Budete plná chlupů,“ upozornila ji Pat. „Hrozně línají. A vy dva – plavte už!“ odeslala psy zpátky na dvůr. Uraženě stáhli ocas a neochotně se loudali pryč.

Kolik u vás vlastně pracuje lidí?“ zajímala se Virginie, když předtím nějaký čas obě kráčely mlčky.

Kromě mě a Ivora sedm. Jestli chcete, cestou vás s nimi seznámím.“ Během řeči stanuli uprostřed kryté jízdárny. Virginie si všimla, že namísto klasického sedla tu používají jednoduché plstěné pokrývky.

To schválně,“ vysvětlila Pat, sledující její pohled. „Koně mají vyšší teplotu, takže pomáhají prohřívat ztuhlé a neohebné svaly. Navíc pro spoustu postižených dětí je bezprostřední kontakt se zvířaty moc důležitý. Často vlastně žádné jiné kamarády nemají. I když to samozřejmě neplatí pro všechny. Podívejte támhle,“ ukázala ven na asi dvanáctiletého kluka, kterému Ivor právě pomáhal z auta.

Tak co, válečníku, jak to jde?“

Chlapec byl drobný a slaboučký, ale statečně se popral s vystupováním i se svými holemi. Odněkud zpod zadního sedadla vylovil pytlík mrkve a pyšně mu jím zakýval před očima.

Dneska jsme se museli dvakrát vrátit,“ pochlubil se. „Nejdřív jsme zapomněli mrkev a pak si máma nebyla jistá, jestli nenechala v koupelně téct vodu.“

Jak ji znám, určitě nenechala,“ pousmál se Ivor, zatímco mezi ním a chlapcovou matkou došlo ke kratinké výměně pohledů, tak zvláštních, že jim zřejmě rozuměli pouze oni dva.

Jo,“ pronesl kluk s náznakem zklamání. „Ale zato teďka si láme hlavu, jestli nenechala otevřené dveře na verandu,“ dodal s obnovenou nadějí.

To je Davy,“ slyšela Virginie jakoby odkudsi z dálky Patriciin hlas. „Před pár lety měl ošklivý úraz, podle všeho se už nikdy neměl sám postavit. Všichni mu moc držíme palce, je to bezva kluk. – Omluvila byste mě na okamžik? Musím se pozdravit s Becky, zrovna přijela,“ ukázala směrem k ohradě, kde ryzák Barnaby vzrušeně poskakoval kolem patnácti nebo šestnáctileté dívky, zlehka se opírající o dřevěné hrazení.

Se srdcem sevřeným podivnou úzkostí Virginie pozorovala okolní dění, tak odlišné od všeho, co dosud znala. Jejím světem byl obchod, reklamní kampaně, investice a zisky. Utrpení v něm nemělo žádné místo, snad jen jako znamení neúspěchu. Teprve dnes před ní Ivor pootevřel dveře do míst, kde se nebojovalo proti někomu, ale s něčím. S vlastním handicapem, s bolestí a strachem. Pootevřel dveře a nechával na ní, zda se rozhodne vstoupit nebo odejít. V tuto chvíli sama nevěděla, co by udělala raději.

Dívenka Becky zatím navlékla koni ohlávku a nyní mu hrubým kartáčem vyčesávala z hřívy zbytky trávy. Současně o čemsi živě diskutovala s Pat. Jakmile byla hotová, zručným pohybem vyměnila ohlávku za uzdu, přehodila přes ryzáka sedlo a s nepatrnou Patriciinou pomocí se do něj vyhoupla. Vykročili a Virginie nestačila žasnout nad tou proměnou. Z Barnabyho teď vyzařovalo pouze hluboké soustředění, když po důkladném rozhýbání předvedl sérii parádních kroků, které vypadaly jako kdyby tančil.

Moje sestra donedávna v drezurním ježdění závodila,“ promluvil za jejími zády náhle Ivor. „Becky Wickeová je její nejnadanější žákyně.“

Jde jim to moc krásně,“ připustila Virginie s mírnou závistí, jak si vybavila svou neslavnou jízdu na Kopretině. „Netušila jsem, že fungujete i jako normální jízdárna.“ Znovu se zahleděla na půvabnou dvojici, pro níž okolní svět zjevně přestal existovat.

Připadá vám to tak?“ usmál se Ivor spokojeně. „To je dobře. Becky je totiž od narození slepá,“ dodal tiše.

Virginie sebou trhla jako by jí zasadil obzvlášť zákeřnou ránu. Ivorova tvář se jí rozmazala před očima a ona cítila, že musí pryč, pryč odtud, ale bylo pozdě, ta světélkující mlha ji pohltila a několik horkých slzí se bezmocně skoulelo po tvářích.

Toužila teď být chvíli sama. Chápala, že její život dospěl na rozcestí, z něhož není návratu. Ať její kroky povedou kamkoli, dnešek navždycky zůstane v jejich pozadí.

Virginie?“ Ivor jí nabídl papírový kapesník a trpělivě počkal, dokud se trochu nevzpamatuje. Když se konečně odvážila vzhlédnout, setkala se s jeho provinilým pohledem, který říkal, že jí opravdu nechtěl ublížit. A ona najednou přes veškerou tíseň přesně věděla, co musí a chce udělat. Dokonce se dokázala i usmát, její úsměv měl, pravda, mírně slanou příchuť, ale úsměv to bezpochyby byl.

Ivore, vyprávěl jste mi hodně o Mandraku,“ promluvila a její pohled už neuhýbal. Pevně a odhodlaně se spojil s jeho a on v té krátké chvíli tichého srozumění předem věděl, jak bude znít její odpověď. „Říkal jste, že vždycky patřil jenom statečným. Tak ať jim patří i dál,“ řekla a na rozcestí svého života vykročila stezkou, jež vedla… Kam?

To měl ukázat teprve čas.


***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one