modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

IX.


„Byl by někdo tak laskav a okamžitě sehnal Patricii,“ pronesl vévoda z Longtown jen několik okamžiků poté, co během pondělní snídaně nahlédl do ranního výtisku místních novin.

„Těžko,“ odtušil Ivor nezúčastněně. „Jela do města. Vrátí se až v poledne.“

„Co má pořád kde courat?“ neudržel se Barnaby. „Člověk ji pomalu vůbec nevidí doma!“ Třískl novinami o stůl až porcelánové šálky poděšeně zazvonily. „Má být tady! Nebo aspoň nechat vzkaz, když někam jede!“

„Řekla to mně,“ podotkl Ivor. „Krom toho není malá, nemusí se nám ze všeho zpovídat. Proč se vlastně rozčiluješ?“

„Nerozčiluji se!“

„A řveš –“ doplnil Ivor.

„Já neřvu!“ zařval Barnaby nepříčetně.

Ivor rezignovaně pokrčil rameny. „Jak myslíš. Tak řekneš mi, co se děje?“

Vévoda před něj beze slova hodil přeložené ranní noviny. „Tohle se děje!“

Ivor zběžně přelétl očima vrchní stránku oblastního deníku. Vakcinace psů a koček proběhnou pětadvacátého tohoto měsíce na náměstí před veterinární ambulancí mezi desátou a čtrnáctou hodinou. Nechápavě vzhlédl.

Vévoda mu noviny vyrval z ruky a zuřivě jimi zalistoval, až našel titulní list. „Tady!“ hodil mu je zpátky.

„Pravděpodobnost, že noviny padnou dosud nepřečtenou sportovní přílohou rovnou do marmelády, je přímo úměrná míře tvého vzteku,“ poznamenal Ivor, odškrabávaje z nich lepící kousky pomerančové zavařeniny, ale pak přece jen nahlédl dovnitř.

– Konečně našla svou lásku! – stálo tam palcovými červenými titulky. A pod tím jen o něco menším písmem: Sestra vévody z Longtown nám představila svého snoubence! Ještě níž se skvěla fotografie, na níž se Patricie s Jerrinem drželi za ruku. Pod to redaktor umístil další obrázek, s Jerrinem rozplácnutým na boční straně auta v okamžiku, kdy mu místní policista nasazoval pouta. Šikmo přes něj se táhl další literární skvost, tentokrát zvýrazněný jedovatě zeleným rámečkem: Patricie Sheldonová: Zamilovala se do zloděje? Byli jsme při tom. Exkluzivně str. 3.

„To je prostě vrchol, tohle to,“ vybuchl vévoda. „Já ten příšerný plátek snad budu muset koupit, abych jim všem mohl dát výpověď. A tady toho LBnt,“ Barnaby Sheldon prstem zlověstně píchl do redakční zkratky autora článku, „toho vyrazím jako prvního!“ Vzrušeně zatřásl mobilem, z něhož se už delší dobu pokoušel někam dovolat. „Proč mi to ta Patricie, ksakru, nebere?“

Ivor, užívající si až doteď vcelku pokojně všech příjemností anglické snídaně, se nad bratrem nečekaně vztyčil. „Opovaž se na ni řvát!“ pronesl pomalu a kdyby přitom na vidličce nedržel napíchnutý koktejlový páreček, vypadal by téměř hrozivě, takže dokonce i vévoda poněkud přibrzdil.

„Snad mám právo vědět, co se na té zatracené výstavě doopravdy dělo,“ namítl v sebeobraně.

Ivor si zase sedl a kousl do párku. „Klidně ti to povykládám.“

„Vždyť jsi tam nebyl. Pokud si dobře vzpomínám, pokrýval jsi střechu.“

„Nebyl, ale oba mi to nezávisle na sobě vyprávěli. Pacička hned v sobotu večer a Jerrin druhý den na Mandraku. A vzhledem k tomu, milý šéfinspektore Barnaby, že jsem v jejich výpovědích neshledal žádný zásadní rozpor, usuzuji, že víceméně mluvili pravdu.“ A několika větami bratrovi vylíčil celý příběh.

„Proč s tím nepřišla za mnou?“ Vévoda nechápavě zavrtěl hlavou. „Mohli jsme se na to připravit, vydat tiskové prohlášení nebo zavolat právníka.“

„To je čistě řečnická otázka nebo vážně chceš znát pravdu?“

„Cože?“ otázal se vévoda roztržitě, jak jeho myšlenky ještě kroužily někde jinde.

„Ptám se, zda šlo o pouhý řečnický obrat, nebo jestli očekáváš odpověď.“

„Tak proč Patricie nepřišla za mnou?“

„Protože bys jí rovnou vynadal, kdežto já jsem ji pouze s účastí vyslechl,“ osvětlil mu to Ivor jak nejstručněji dokázal.

„Ale nehnul jsi ani prstem abys s tím něco udělal!“ obořil se na něj starší bratr.

„Nejsem Don Quijote, abych bojoval s bulvárními pomluvami. Vzpomeň si, co všechno svého času napsali o mně.“

„To mě snad má uklidnit?“ vyletěl vévoda. „Nejdřív vláčíš blátem rodinné jméno ty se svými extravagantními zálibami a teď zase Patricie se svými zásnubami! – Mimochodem, jak je možné, že se tady mluví o zásnubách, když se znají sotva pár týdnů?“

„Znají se déle než půl roku a skoro stejně dlouho už spolu chodí,“ opravil ho Ivor jemně. „Ale předpokládám, že jediní, kdo tu zatím mluví o zásnubách a myslí to skutečně vážně, jsi ty a autor toho článku.“

„No skvěle. A mohl bys mi laskavě poradit, co mám s tímto,“ vévoda uchopil s odporem noviny do štipce prstů, „udělat?“

„Zmuchlej to a zahoď do koše. Za týden dva po tom nikdo ani nevzdechne. Stačí aby nějaký outsider vyhrál okresní derby a bude klid.“

Barnaby Sheldon si prsty zamyšleně promnul hladce vyholenou tvář. „Dost nerad to přiznávám, ale zřejmě máš výjimečně pravdu. Na druhé straně, jsem přesvědčen, že podobné svinstvo by nikomu nemělo projít jen tak.“

„Máš v úmyslu je žalovat?“

„Původně jsem to možnost zvažoval, ale napadlo mě něco lepšího,“ prohlásil nejstarší ze Sheldonů poněkud záhadně.

Ivor se k němu přes stůl zvědavě naklonil. „A co, smím-li se zeptat.“ Vážně ho to zajímalo, protože ten podivný lesk se v Barnabyho očích nevyskytoval často. Poslední dobou vlastně vůbec ne. Od doby, kdy převzal správu rodinného majetku, byl tak seriózní, až z toho Ivorovi někdy naskakovala kopřivka.

„Nech se překvapit,“ odbyl jej vévoda se samolibým úsměvem na rtech.

„Když se tak na tebe dívám, na jejich místě bych se skoro začínal bát,“ připustil Ivor. „Nevím, proč jsem si na to právě vzpomněl, ale víš, co se o tobě vyprávělo v Etonu ještě plných pět let po tvém odchodu ze školy? Že prý jsi jistému spolužákovi v zápalu spravedlivého rozhořčení nacpal hlavu do záchodové mísy. Nevím, jestli je to pravda, ale přiznávám, přiživoval jsem se na tvé slávě jak to jenom šlo.“

Vévoda pomalu vzhlédl od svého toustu potřeného pomerančovou zavařeninou. „Obávám se, že mé současné postavení spolu s jistými obecně závaznými etickými zvyklostmi mi nedovolují, abych v případě okresního žurnalisty postupoval obdobně přímočarým způsobem.“

„Ale je to zatracená škoda, nemyslíš?“ pousmál se Ivor. „Vážně jsem vždycky litoval, že jsem u toho nebyl.“

Vévoda si povzdychl. „Proč jenom mne to nijak nepřekvapuje?“

Ivor se pomalu zvedl od stolu. „Tak já pojedu. Zůstanu dnes na Mandraku až do večera, je tam hromada práce. Až se Patricie vrátí, vyřiď jí, že se má za mnou zastavit, ano? – A ne, abys na ni mezitím řval!“ připomněl důrazně.

„Přestaň se starat o mě a o mé řvaní a raději už jeď nebo po tobě něco hodím.“

„Taky tě mám rád,“ ujistil ho mladší bratr těsně předtím, než za sebou prudce přibouchl dveře, do nichž o zlomek vteřiny později něco narazilo. Podle zvuku to odhadoval na golfový míček.
 

*


„My to snad vážně dostavíme,“ zasmál se Ivor rozjařeně, když spolu s Virginií pozorovali pokrývače, hbitě lezoucí po hřebeni jedné ze střech. Budovy, donedávna vypadající jako ubohé trosky určené ke zbourání, začínaly povstávat z hromad suti a prohnilých trámů do bývalé krásy, podobně jako celý Mandrake.

Ten se během léta stihl vyloupnout z narůžovělé skořápky do ničím nerušené majestátnosti prostých kamenných zdí. Změna šatníku mu rozhodně prospěla. Jemně zrnitý kámen pod slunečními paprsky překrásně jiskřil a už z dálky přitahoval pozornost kolemjdoucích.

K několika opraveným zdem Virginie zasadila dlouhé šlahouny břečťanu. Bude trvat možná deset, patnáct let, než svými výhonky dosáhnou až k podkroví, ale co na tom? I trpělivost je ctnost, která si zaslouží, aby nebyla tak úplně zapomenuta.

Virginie nadšeně pobíhala z jednoho pokojíku do druhého, zkoušela postele a s dětinskou radostí kroutila knoflíky centrálního vytápění. Počítala, že půjde-li všechno dobře, mohl by penzion přivítat první hosty začátkem jara.

Na stejnou dobu Patricie s Ivorem naplánovali přestěhování všech koní do nových stájí. Zbývalo ohradit pastviny a s očekávaným nástupem špatného počasí se stavební práce měly přesunout dovnitř, aby i tam bylo do jara vše hotovo.
 

*


Toho dne Ivor už od časného jitra obcházel kolem čerstvě zbudovaných ohrad. S kladivem v ruce a se slovy, výstižně dokreslujícími jeho rozpoložení, pečlivě zatloukal všechny čouhající hřebíky. Štěstí, že tu byl dnes sám, protože jinak by to někdo ošklivě schytal.

„Který blbec!“ prskal, tahaje z vysoké trávy poházené skobičky. Nepotřeboval zvlášť bujnou fantazii, aby si dokázal představit, jakou spoušť by napáchaly zabodnuté do choulostivých částí koňského kopyta. Jednoho obzvláště ošklivého kusu zrezivělého železa, záludně vyčuhujícího z podpěrného sloupku, si ale všiml až v okamžiku, kdy si o něj roztrhl nechráněné předloktí. Vmžiku měl dlaň plnou krve.

Pokusil se stáhnout ránu druhou rukou, ale moc to nepomohlo. Nezbývalo, než doklopýtat na Mandrake a doufat, že Virginie nepatří k ženám, co při pohledu na krev okamžitě omdlévají.

„Ginnýýý!!!“ zařval do chodby, protože si netroufal stoupnout na právě rozvinutý nový koberec.

„Ježíšikriste!“ Ruka jí zděšeně vylétla k ústům. Nesvezla se však Ivorovi bezvládně k nohám, což dávalo jistou naději.

„V autě mám nějaké obvazy,“ řekl, jak nejklidněji dokázal. „Klíčky mám tady v kapse.“

„Nemáš,“ sáhla mu do kapsy kalhot.

„Tak asi zůstaly v bundě,“ pokusil se nezmatkovat, ačkoli si byl téměř jistý, že je bral k sobě.

Virginie bleskově prohledala nespočetné kapsy a kapsičky se zručností, jakou by jí mohli závidět i u policie. Přesto se jí trochu třásly ruce, když energicky trhala sterilní balíčky s gázou a obinadly.

„Jenom klid, Ginny. Nemám v úmyslu ti tu umřít, omdlít ani vykrvácet. Ale asi bych potřeboval hodit do nemocnice. Zvládneš to?“

„Jasně,“ přisvědčila horlivě, zatímco v duchu se zděsila. Až dodneška se totiž obratně vyhýbala jakémukoli bližšímu kontaktu s Ivorovým teréňáčkem. Ne že by se jí nelíbil, právě naopak, jenom jí připadal příliš drahý na to, aby s ním skončila někde v příkopu. Nikdy si nenamlouvala, že je kdovíjaká řidička. Jenomže teď asi nemá na výběr. Odhodlaně proto vrazila klíčky do zapalování, sešlápla spojku a přidala plyn.

Motor dramaticky zařval, ale jinak se nic nestalo. Rozpačitě pohlédla na Ivora.

„Ginny, poslouchej mě,“ promluvil měkce, ale natolik důrazně, že jeho slova pronikla i k jejímu poplašenému vědomí. „Hezky si sedni, pusť ten volant a zhluboka se nadechni, já ti tady fakt neumřu; ták, vydechni, a teď pěkně pomalu znovu.“

Dík vzájemné spolupráci auto na druhý pokus zabralo a několika skoky se vyřítilo kupředu. Ivor si zakryl obličej dlaní.

„Ginny,“ začal pak laskavým tónem, který, jak věděla, si šetřil pro obzvláštní zabedněnce.

Raději ho proto ani nenechala domluvit. „Pokud chceš vědět, jestli mě autem učil jezdit klokan, tak ha, ha!“ opáčila nevrle, ačkoli jí nic nevyčítal.

I když mu začínalo být doopravdy špatně, dokázal se usmát. „Chtěl jsem tě jenom požádat, aby ses pokusila nejet, jako bys závodila někde na okruhu s bratry Schumacherovými,“ řekl a hned vzápětí bolestně zaskučel, když ho to v ostré zatáčce hodilo na stranu.

Virginie se zatím vzpamatovala natolik, že si dovolila držet volant pouze jednou rukou, zatímco druhou se pokoušela kamsi dovolat.

„Číslo na chirurgii? Ano, děkuji. – Nemocnice? Tady Fosterová. Ano, úraz. – Tak za patnáct minut. Samozřejmě, předám,“ protáhla trochu obličej a hodila Ivorovi mobil do klína. „Nějaká slečna Howardová; prý jestli to železo bylo rezavé a kdy tě naposledy očkovali proti tetanu.“

Ivor chvíli rozmlouval se ženou na druhém konci linky. Dost rozšafně, na svůj stav, pomyslela si Virginie nevraživě.

„Netušila jsem, že jsi v okolí tak populární,“ poznamenala poněkud kousavě, když jí telefon vrátil.

„Ani já ne. Ale nejmladší vnučka paní Howardové,“ (přičemž slovo paní patřičně zdůraznil), „k nám prý jezdí na koníčky. Takže možná budu mít v nemocnici protekci. Zatím mi ale slibují jenom otravu krve.“

„To snad ne!“

„Taky doufám. Nemusím mít všecko,“ přisvědčil a stáhl okýnko, aby k němu mohl čerstvý vzduch. Virginie si všimla, jak je pobledlý. V tu chvíli si připadala jako prvotřídní hnusák. Ty kyselé obličeje, co na něj vrhala, od ní nebyly ani trochu fér. I kdyby se nakrásně vyspal s celou městskou nemocnicí, teď opravdu nebyla vhodná chvíle na žárlivé výlevy. Tím víc, že mu podle všeho hrubě křivdila.

Ivor však nevypadal uraženě. S hlavou mírně zakloněnou o opěradlo předního sedadla netečně sledoval cestu před sebou.

„Je ti špatně?“

„Trochu se mi točí hlava. To přejde.“ Odkudsi vydoloval malou krabičku s brčkem a jednou rukou se ji pokoušel otevřít. Nevěděl proč, ale najednou dostal strašnou žízeň.

„Ukaž!“ Virginie prorazila brčkem otvor tak razantně, až jí přeslazená šťáva vystříkla do klína. Před pár měsíci by po podobně trapné nehodě studem nevěděla kudy kam. Dneska jenom setřásla přebytečnou tekutinu na zem a dál se věnovala řízení. Už to neměli daleko.

„My nejedeme do nemocnice?“ zeptal se Ivor nevinně těsně poté, co na hlavní křižovatce bez zaváhání odbočila doprava. (Na odbočování doprava si tady na Ostrovech ne a ne zvyknout, tentokrát je však zvládla s bravurou, za níž na sebe mohla být pyšná.)

„Jedeme. Proč?“

„Že mě vezeš rovnou ke hřbitovu!“

Nebylo pochyb! S navracející se barvou se Ivorovi vrátil i obvyklý sarkasmus.

Virginie opět bravurně zacouvala, tak, že v poslední předzahrádce přejela pouze jedinou gardenii, a po několika minutách zastavila před hlavním vchodem městské nemocnice.

Při zamykání vozu si všimla, jak se jí chvějí prsty. Ale teprve když za Ivorem zapadly dveře ordinace, dolehl na ni prožitý strach naplno. Nepamatovala, kdy naposled se cítila tak vyčerpaná.

„Slečna Fosterová?“ Příjemný ženský hlas ji vytrhl ze zamyšlení. S úžasem pohlédla do očí té, která dokázala vzbudit její žárlivost a jež jí nyní s nečekanou vlídností nabízela šálek vonící kávy.

„Pan Sheldon mě požádal,“ usmála se sestřička, „prý to zaručeně budete potřebovat. A nebojte se, všechno bude v pořádku.“ Přisedla k Virginii a zlehka, takovým tím maminkovským způsobem, ji pohladila po paži. Virginii znovu udivilo, jak neobyčejně mladistvě její hlas zní, přestože by klidně mohla být Ivorovou matkou. „Pan Sheldon měl štěstí. Stačilo málo a mohli jsme tu mít ukázkový příklad tepenného krvácení.“

Virginie mlčky přikývla. Tiše srkala horkou kávu a vedle hovorné sestřičky, jež si ve volné chvilce očividně toužila popovídat, si připadala čím dál nemožnější. Mokré šaty se jí lepily do klína a teprve nyní si všimla, že ve spěchu vklouzla do nejošklivějších sandálů, s ustříhanými řemínky a zaschlými stopami po malování.

„Slyšela jsem, že po Novém roce by se pan hrabě měl stěhovat na Mandrake,“ prohodila sestra Howardová informovaně. (Ivor měl stoprocentní pravdu když tvrdil, že ve zdejším kraji se nic neutají!)

„Ano. Na jaře, nejspíš,“ přisvědčila Virginie.

„Víte, moje vnučka každý týden dojíždí na King‘s Hall na koníčky. Je do nich úplný blázen. Pořád nás s dědou moří, abychom jí také nějakého koupili. Ale musí být bílý, jako Kopretina nebo jak se ta její láska jmenuje. Nevěřila byste, co nám dalo práce sehnat pro ni alespoň takového velkého plyšáka. Jeden bývalý pacient ho přivezl až z Bristolu a víte, co ta žába na to? Prý, ale babičko, tohle není žádný pořádný kůň, protože vůbec nesmrdí! – To máte děti.“ Sestřička pokrčila rameny, odebrala Virginii prázdný šálek a zmizela s ním kdesi v ordinaci.

Pootevřenými dveřmi, mezi cinkáním jehel a dalších chirurgických nástrojů, Virginie zaslechla útržek Ivorova líčení jejich dramatické jízdy sem. Konečně se dokázala uvolnit. Podle toho, co slyšela, Ivor skutečně nevypadal, že by chtěl v příštím okamžiku padnout, šeptaje jí mezi přerývanými vzdechy poslední slova lásky.

Kvůli hrozící infekci však obdržel přísný zákaz pobytu ve stáji a v případě potíží se měl okamžitě hlásit na pohotovosti. Navíc mu ošetřující lékař několikrát zdůraznil, že ho domů propouští výhradně s ohledem na vynikající pověst doktora Hellingse, rodinného lékaře Sheldonových. Poté musel trojmo vyplnit hromadu formulářů, aby nakonec mohl být, ofačovaný a silně prostoupený zápachem dezinfekce, navrácen do Virginiiny milující náruče.

Mladší ze zdravotních sester jej vyprovázela nyvým pohledem, jenž při spatření Virginie ztvrdl v chladnou ocel. Netajila, že právě ji považuje za obzvláště odporné semeniště všemožných zdrojů infekce, bezprostředně ohrožujících Ivorův vzácný život. A kdyby to nechali na ní, určitě by ji s chutí nacpala rovnou do sterilizátoru.
 

*


„Ale ne, víš jak budu tlustá?“ ohradila se Virginie s hraným pohoršením, když jí Ivor po (údajném) návratu z lékárny položil do klína velkou čokoládu převázanou zlatou stužkou, na níž ji výrobce v několika jazycích ubezpečoval, že neokusit znamená nepoznat to pravé sametově hebké pokušení, ať už si pod tím představuje cokoli.

„Jsi vážně blázen,“ usmála se a políbila ho.

Dlouho si ji mlčky prohlížel, jako by ji dneska viděl poprvé v životě. Svým způsobem vlastně ano. „Díky, Ginny,“ řekl potom. „Jsem rád, že jsi tady se mnou.“

„Vážně?“ Její smích porušil mnohovýznamné mlčení. „Jenom aby ti to vydrželo, až zjistíš, že se mi při couvání podařilo docela pěkně poškrábat celý zadní bok.“

„To je ovšem úplná katastrofa.“

„Nesměj se mi!“

„Ale Ginny,“ přilichotil se, jak to jenom stísněný prostor vozu dovoloval, „prozradím ti tajemství, chceš?“

„Hmmhmm,“ zahuhlala, pusu plnou oříšků, čokolády a kandovaného ovoce. Dietní tabulky vyhrožující jí nadkritickým množstvím cukrů, tuků, jakož i tragickým přísunem kalorií, zrovna v duchu roztrhala a vyhodila do smetí.

„Ty drápance jsem tam včera nadělal já. Na statku u McGregorových.“

„To sis teďka vymyslel!“

„Přísahám. Můžeš se příležitostně zeptat.“

(„Jo, jo, slečinko, zrovná vonehdác nám tady kapánek vzal za vohradu,“ rozzářil se farmář při vzpomínce.)

„Tak dobrá. Pojedeme?“

Ivor nechal vyklouznout její ruku ze své a pohodlně se zavrtal do sedadla spolujezdce. Hřál ho příjemný pocit, že ať už je v budoucnu potká cokoli, s Ginny to vždycky nějak zvládnou.
 

*


„Ale! Ty ještě dýcháš?“ protáhl vévoda jízlivě, klouzaje pohledem po zaschlých krvavých skvrnách na Ivorově košili. „Mohl bys mi, ksakru, vysvětlit, o co ses to zase pokoušel? Vypadáš jako špatně podříznuté tele!“ zhodnotil bratrův pocuchaný vzhled.

Pokud ovšem doufal, že Ivora zranění ochromilo natolik, aby jeho jedovaté poznámky přešel bez komentáře, krutě se zmýlil.

„A mohl bys mi ty vysvětlit, co děláš doma, když jsi dneska ráno tak šíleně spěchal, žes mi sbalil všechny doklady k vyúčtování Nadace za poslední měsíc?“

„Co si to dočerta vymýšlíš! Já že jsem ti –“ zalapal vévoda pobouřeně po dechu, když vtom si uvědomil, že ráno skutečně bral ze stolu o jedny desky navíc. „Kdybys nerozhazoval svoje krámy, kam ti zrovna upadnou, nestalo by se to!“ vyštěkl proto namísto původně zamýšleného popření, že by měl s bratrovými papíry cokoli společného.

„Dávám je tam pokaždé a to na výslovné přání tvé sekretářky a účetní,“ zasmečoval Ivor.

Barnabymu nezbylo, než bratrovi v duchu přiznat bod.

„A pokud jsi je někam založil,“ rozvíjel Ivor se zlomyslným zadostiučiněním, „pak ti paní Fulfordová utrhne hlavu a napěchuje ji do odpadkového koše, jenom co na to přijde!“

Bohužel, i to znělo dost pravděpodobně, protože vévodova hlavní účetní byla žena více než rázná. Dokud za nepořádek v dokladech pérovala jeho mladšího bratra, považoval to Barnaby víceméně za přednost, nyní ale dospěl k názoru, že své předchozí stanovisko bude muset zásadně přehodnotit. Zaboha si totiž nemohl vzpomenout, kam ty zatracené desky odložil!

„Pořád netuším, proč nejsi v Londýně,“ připomněl mu Ivor.

„Byl bych tam, nebýt jistého šílence, co nedokáže ani zatlouct hřebík, aniž by tím uvedl do pohotovosti všechny zdravotníky v okolí!“ provrtal bratra planoucím pohledem. „Pacička s paní McLiamovou mě prozváněly tak zoufale, že jsem měl za to, nevrátím-li se okamžitě, zastihnu tě nejspíš na tvém vlastním pohřbu! – Mezi námi, jsem rád, že tak hanebně přeháněly!“ připustil s krátkým pousmáním.

Nepřiznal by to, ale opravdu měl strach. Znal paní McLiamovou dost dlouho, aby věděl, že by jeho nebo sestru nesháněla pro nic za nic. Nicméně si neodpustil poznámku, že propříště by uvítal, kdyby Ivor své výjezdy do nemocnice neplánoval na dny, kdy se má sejít valná hromada jejich akcionářů.

„Buď bez starosti, příště ti to oznámím písemně čtrnáct dní dopředu.“

„Nechtěli byste toho pro změnu zase nechat, vy dva,“ vmísila se mezi ně Pat.

Nechtěli, ale nechali. Také s ohledem na přicházející Virginii, kterou svébytný způsob, jímž se ujišťovali o vzájemné lásce, pořád ještě vyváděl z míry. Vévoda ji však ušetřil zbytečných rozpaků, neboť ji uvítal se stejnou noblesou a zdvořilostí jako při kterémkoli z dřívějších setkání.

Přesto Virginie tak nějak podvědomě cítila, že její první oficiální návštěva v přepychovém sídle rodiny Sheldonových měla proběhnout jinak. V představách na ni vplouvala na jehlových podpatcích, zahalená jemným obláčkem decentního parfému, své tu měly sehrát i rafinovaně elegantní odpolední šaty, stejně jako duchaplné repliky, jimiž by zdařile sekundovala vévodovu šarmu. Rozhodně se na ni ale neměla všourat v okopaných sandálech a v šatech, na nichž kromě skvrn od ovocné šťávy záhadně přibylo i několik nepřehlédnutelných flíčků od rozpuštěné čokolády.

Naštěstí všichni Sheldonovi dokázali ocenit víc, než jenom bezvadně nalíčenou tvářičku. A možná především to.

Zpátky na Mandrake se Virginie vracela s Pat, jež na vévodův zvídavý dotaz prohodila cosi o neodkladné práci. Jenom Virginie věděla, že ta záležitost, co nestrpí odkladu, se jmenuje Jerrin. S pravou ženskou solidaritou však neváhala a svým přitakáním jejímu výmyslu pohotově dodala na věrohodnosti.


*


Ivor si povzdychl a natáhl se na postel. S vyprchávajícím účinkem znecitlivujících injekcí stále zřetelněji cítil, že ho patrně čeká odpoledne, večer i dlouhá noc plné nezapomenutelných zážitků.

Nějaký čas netečně bloumal pohledem po stropě, z jehož výšin na něj shlížely naducané tvářičky štukových andílků, vykukujících zpod květinových girland, zlacených mušlí a opentlených akantů. Byl to překrásný strop, plný alegorií i odlehčené hravosti, tak příznačné pro dobu jeho vzniku. Ivor nemohl za to, že jeho srdce odedávna tíhlo spíš k prostým liniím vzpínajících se kleneb, takových, jaké dodnes zdobily některé síně Virginiina Mandraku.

Obloukem se jeho myšlenky vrátily k dnešnímu dopoledni. Aniž si to uvědomoval, při vzpomínce se mu na rtech usadil zasněný úsměv. (Jeho sestra by pravděpodobně řekla, že se culil jako idiot.) Nakonec to nevydržel a zkusil Virginii zavolat. Bohužel, nebyla zrovna v dosahu. Chvíli se proto bavil tím, že pro ni vymýšlel co nejroztomilejší vzkaz.

Později zase vstal a v náhlém popudu, který snad s Virginií ani bezprostředně nesouvisel, vytáhl ze skříně krabici fotografií. Víc jak šest let se vyhýbal tomu ji otevřít. Naráz však pocítil potřebu ohlédnout se a udělat čáru pod otevřenými účty svého dosavadního života.

Zvolna se probíral barevnými obrázky, z nichž jeden každý představoval drobný střípek minulosti. Spolužáci, přátelé, oslavy, večírky, dovolená na horách, prázdniny ve španělské Valencii, první vážná známost. Diana Laneová se na něj z ohmataného obrázku smála jako připomínka let, kdy se domníval, že láska dokáže překonat všechno. Mýlil se, jako ostatně v mnohém. (Nebo tenkrát zaměnil lásku s něčím, co se jí jenom vzdáleně podobalo?)

Na dně krabice objevil pár fotografií, jež v něm i po letech dokázaly vyvolat bolestné bodnutí. Viděl na nich sebe, jak s tváří napolo zabořenou do vlnité hřívy objímá mohutnou šíji černého hřebce. Sebevědomý, bezstarostný mladík, plný nevybouřených sil a krátkozrakých iluzí. Jen vlasy tenkrát nosil docela nakrátko, protože ještě necítil potřebu někoho provokovat. Ta fotografie byla přesně sedm let stará.

Opatrné zaklepání na dveře ho vytrhlo ze vzpomínek. Zdravou rukou rychle smetl obrázky zpátky do krabice. „Ano, je otevřeno.“

„Nevěděl jsem, jestli náhodou nespíš.“ Barnaby Sheldon s lehce omluvným úsměvem stanul na prahu. „Smím dál?“

Ivor přisvědčil, i když ho to dost překvapilo. Nepamatoval si, kdy naposled za ním bratr sám přišel. Snad dokud byli malí kluci. Rodina se pravidelně scházela ráno u snídaně a v podvečer ve velkém salonu a nejstarší ze Sheldonů to vždycky považoval za plně dostačující. Podle Ivora to někdy se svou upjatostí přeháněl, ale za ta léta už si stačil zvyknout.

„River Dancer?“ zeptal se vévoda, když mu pohled padl na odloženou fotografii.

„Hmm.“ Ivor se posadil proti němu do křesla. S jistou dávkou zvědavosti vyčkával, co bude dál.

„Zrovna nedávno mi Pacička vyprávěla o tom McGregorově koni. Prý je to stejná krev –“

„Nevstoupíš dvakrát do téže řeky,“ zahučel Ivor neochotně. „Oprav mě, pokud se mýlím, ale předpokládám, že sis se mnou nepřišel povídat o koních.“

„To skutečně ne. Chtěl jsem jenom vědět, jak se cítíš.“

„Přiměřeně okolnostem, řekl bych.“ Jestli je tohle ten důvod, pak já jsem čínský císař. „Nedáš si něco k pití?“

„Díky. Třeba to samé co ty.“

„Jak myslíš. Ale nestěžuj si,“ zazubil se Ivor a naplnil mu skleničku minerálkou. Sám si k ní pro vylepšení přikousl jeden bílý prášek. Měl pocit, že toho neohroženého hrdinu hrál už dost dlouho. Tabletka se mu se zašuměním rozplynula na jazyku.

„Tak oč jde? Jenom bych ti rád připomněl, že pokud se mi chystáš za cokoli vynadat, tak dneska na to opravdu nemám nejlepší náladu.“

„Na můj vkus máš elánu až až. Ostatně náš rozhovor nemusí být dlouhý, záleží jenom na tobě.“

„A jeje, tak to raději vyklop!“

„Dobře. Budu stručný: Tvé, řekněme velmi přátelské chování ke slečně Fosterové, už po okolí dokázalo vzbudit víc než pouhou pozornost. Dokonce se to přetřásá častěji než vztah Patricie s tím Američanem – a to už je co říct. Rád bych proto slyšel, co s tím hodláš udělat?“

Ivor samozřejmě věděl, že tenhle okamžik pravdy jednou musí přijít, ale proboha proč zrovna dneska? Ruka ho bolela jako čert a nevyhnutelná hádka se starším bratrem mu za daných okolností připadala nad jeho síly. Rukavice však byla hozena a jemu nezbývalo, než výzvu přijmout a pokusit se čelit jí jako muž.

„Miluju Virginii a bude-li souhlasit, ožením se s ní,“ řekl proto, snad i o poznání vyzývavěji, než bylo nutné, a s napětím očekával, co pro něj příští chvíle přinese.

Vévoda, pohodlně rozvalený v křesle, si s nevyzpytatelným výrazem promnul dlaně.

„Tuším, že jsi zapomněl na jeden drobný detail,“ promluvil pak podezřele vláčně.

Přesně toho se Ivor bál. Jeho soukromé touhy a naděje bohužel nikdy nepodléhaly pouze vlastnímu chtění, ale i rozhodnutí hlavy rodiny. A právě Barnabyho svolení bylo to, čím si ani zdaleka nemohl být jistý.

Už jednou musel nátlaku rodiny ustoupit. Tenkrát se sice nejednalo o sňatek, svým způsobem to byl docela malicherný spor, přesto pokaždé, kdykoli si na něj vzpomněl, znovu pocítil hořkou příchuť, provázející jeho pokoření.

Tehdy se rozhodoval pouze mezi uraženou pýchou smíšenou se vzdorem a mezi rodícím se plánem na vznik Nadace. Dnes, o sedm let později, by se nepříjemná volba mohla snadno opakovat, jenže mnohem bolestněji. Láska k ženě proti práci, jež ho naplňuje hřejivým pocitem užitečnosti. Miloval Virginii a byl odhodlán o ni bojovat, ale bez rodinného finančního zázemí, pouze z darů a státních příspěvků, by nákladný chod Nadace nikdy nedokázal utáhnout.

„Vidím, že rozumíš.“ Vévoda s klidem, ať už skutečným či předstíraným, upil zteplalé minerálky.

Ivor měl pocit, jako by se rovnýma nohama ocitl uprostřed ošklivého horečnatého snu. „Barnaby,“ slyšel se říkat a sám se podivil, jak stísněně to znělo. „Já vím, že mezi námi vždycky všechno nebylo, jak má, zřejmě jsem ti taky často lezl na nervy, ale tentokrát tě prosím, abys na to zapomněl, jestli můžeš. Já mám Virginii doopravdy rád.“

Vévoda se opět napil a prázdnou sklenku pečlivě odsunul na kraj stolu. „Přiznávám, že slyšet tě mluvit takhle pokorně, to je pro mě vážně zážitek. Ale jsi na omylu, pokud se domníváš, že by naše občasné neshody mohly jakkoli ovlivnit mé rozhodnutí.“

Ivor cítil, jak v něm srdce zvolna kamení.

„Pokud jde o můj souhlas,“ začal vévoda a Ivor napětím zatajil dech. Andrew Barnaby Sheldon, šestý vévoda z Longtown, se naposledy popásl na jeho rozpacích a pak se dlouze a uvolněně zasmál. „Máš ho mít, ty osle! Cos myslel?“ a přátelsky bratra pleskl po rameni.

„Jau!“ zaskučel Ivor. „Ty mizero, já tě snad jednou vážně zabiju!“ rozesmál se pak i on ulehčeně. „Bavil ses dobře, zatímco já jsem tady potil krev?“

„Výtečně. Škoda, že ses nemohl vidět. Ten tvůj sveřepý a odhodlaný výraz! Jednu chvíli jsem se vážně bál, že pokud řeknu ne, na místě mě uškrtíš a v noci mě pak tajně zahrabeš někde v zahradě. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, to mi věř. – A teď bys mi snad mohl nabídnout něco ostřejšího, mám za to, že si to zasloužím.“

Jeho sklenka byla naplněna francouzským koňakem té nejvyšší kvality. Barnaby z ní spokojeně usrkával, když vtom Ivorův mobil krátce pípl na znamení, že mu přišla nová zpráva.

Ačkoli to bylo svrchovaně nespolečenské, vévoda mu jedním okem zvědavě nakoukl přes rameno.

„Á, předmanželská erotika po telefonu. Myslím, že nebudu rušit,“ protáhl pobaveně a s tím za ním dveře tiše zapadly.
 

***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one