modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

V.


V pondělí odpoledne se ozval Jerrin: „Závada odstraněna, potravinářský průmysl zachráněn. Přijedu v pátek. Pozdravuj strašidla.“

Téhož odpoledne se na Mandraku zastavil i Ivor. Z jakéhosi nepochopitelného důvodu však vypadal dost sklíčeně. „Je mi to moc líto, Virginie,“ řekl hned, jakmile se vysoukal z auta, a podal jí rozlepenou obálku, „já ji ale vážně nepozval. Vůbec nevím, jak se o nás mohla dozvědět.“

Vévodkyně Nelsonová?“ zvedla Virginie tázavě oči, když dopis dočetla. Znovu nevěřícně přelétla zrakem po ozdobných literkách se šlechtickým erbem a korunkou v průsvitu. „Tuhle sobotu?“

No právě. Já se z ní snad zblázním,“ zaúpěl. „Víte, ona je moje teta. Je jí asi osmdesát, má pořád plno elánu a když si něco vezme do hlavy, nic s ní nehne. Volal jsem jí, aby nejezdila, že je tu hrozný nepořádek, zedníci otloukají fasádu a tak, ale ona mě vůbec neposlouchala.“ Ivor se zdrceně svezl na lavičku přede dveřmi a ani nepostřehl, že už tam před ním sedělo pár vrabců. „Virginie, já se děsím, aby ji nenapadlo, že by tady mohla i přespat!“

No bože. Tak jí usteleme v tom velkém rohovém pokoji v přízemí. Jako na King‘s Hall to sice nebude, ale když se tam utře prach a pořádně vyvětrá, docela ujde.“

Je vidět, že ji vůbec neznáte,“ kvílel Ivor zoufale. „Ona totiž nikdy nepřijede sama. Musí mít s sebou šoféra, sekretáře, svou společnici, kadeřníka, asi třicet kufrů a padesát psů a kdoví, zda ji nenapadne přibrat s sebou pár přítelkyň, aby se společně trochu povyrazily. Jedinou naši šanci vidím v tom opatřit si urychleně choleru nebo mor a dát hrad do karantény,“ sýčkoval.

Pokud přijede i se společnicí, budou se v tom rohovém pokoji muset kapku stěsnat,“ prohlásila Virginie klidně, „protože zbytek místností v levém křídle má kompletně vytrhané podlahy. Ode dneška se tam totiž dělá voda a topení. A přestaňte se tvářit tak zoufale, vždyť já vaši tetu poznám docela ráda, vážně. Paní McLiamová něco uvaří a ostatní problémy začneme řešit, až skutečně nastanou.“

Vy jste vážně skvělá, Virginie,“ prohlásil hrabě obdivně. „Abych nezapomněl, podařilo se mi sehnat truhláře na ta dřevěná obložení. Přišel by si je prohlédnout pozítří ráno, jestli se vám to hodí. Jmenuje se Atkinson.“

Ivor se rozloučil a odjel s mnohem lehčím srdcem, třebaže do úplného klidu měl daleko. Na rozdíl od ostatních, on svou tetu znal. Už jako kluk musel čelit jejím snahám připodobnit ho obrázku dokonalého malého lorda. (Ulízaného blbečka, honícího s radostnými výkřiky obruč parkem! znělo to v překladu do Ivorova slovníku.) Navíc ho nutila používat u stolu šest různých vidliček a neošklíbat se pokaždé, kdykoli se jako předkrm servírovaly ústřice, přestože věděla, že tu třesoucí se hmotu uvnitř lastury nemůže ani vidět.

Ach jo. Ať už je radši pondělí, pomyslel si Ivor a šlápl na plyn, protože cesta před ním nabízela dlouhý rovný úsek, než se zase začne klikatit ke King‘s Hall.
 

*


Jerrin čekal ledacos. Výčitky, že se dlouho neozval, vřelé polibky a noc plnou vášní, že se vrátil jak nejdřív to šlo, čekal pořádný steak na uvítanou od paní McLiamové, ale rozhodně nepočítal s tím, že dostane polštářek pod nohy a bude až do večera pastovat parkety, jež po opětovném položení a vybroušení zazářily v plné kráse.

Tedy, ne že bych chtěl kritizovat tvůj způsob organizace práce,“ podotkl, když si po únavném dni rovnal namožená záda, „je ti ale doufám známo, že otroctví bylo zrušeno už za Lincolna?“

Ale miláčku,“ zapředla Virginie přítulně, „mně přeci neleží na srdci nic než tvoje zdraví. Uvědom si, že při sedavém způsobu života, jaký vedeš, je aktivní pohyb naprosto nepostradatelný.“

Ach tak.“ Jerrin se s heknutím pokusil vstát. „Mimochodem, smím vědět, kam se zašil ten tvůj feudál? Pokud jsem dobře pochopil, ta starožitná šlechtična je jeho příbuzná, nikoli tvoje, takže co kdyby se taky trochu staral?“

Vždyť se stará. S Pat obstaral nákupy a dopoledne přetahal všecek nábytek, co vidíš v chodbě. A jenom pro úplnost, není to žádný můj.“

Protože ten nepatří nikomu. Jenom sobě, chtělo se Virginii dodat, ale nakonec si to moudře ponechala pro sebe. Samozřejmě, že ji hrabě přitahoval. Jako každý muž obestřený tajemstvím. Čím nepochopitelnější, tím lepší. Ženy už jsou od přírody takové. Zvídavé. Jenomže Jerrin je Jerrin. Spolehlivost a jistota.

S Virginií začal chodit ještě na střední škole. Taková běžná studentská láska jakých jsou tisíce, nebýt toho, že jim vydržela dodnes. Láska? Nebo důvěrné přátelství? Virginie o tom takhle nikdy neuvažovala. Celá léta se spolu stýkali, milovali se, chodili na večírky, ale ani jeden nikdy nepocítil potřebu završit jejich vztah svatbou. Proč asi? Z pouhé pohodlnosti? Nebo proto, že v tajném koutku srdce oba věděli, že jejich lásce přece jen cosi schází? Ať tak či onak, Jerrin byl vždycky jejím nejlepším přítelem a Ginny by si nikdy nepřála mu jakkoli ublížit. Dokonce ani nějakou tou příjemně znějící lží ne.

Jenže jak to vlastně mezi ní a Ivorem je? Jednou ji svezl na koni, párkrát se prošli kolem Mandraku, ale to stejně jenom proto, aby ji přesvědčil, že kácet kterýkoli z těch starých stromů v parku by byla nenapravitelná škoda, a párkrát při společném obědě probírali další stavební úpravy. Takže sečteno a podtrženo, nic moc.

I když, skutečně? Co potom ony zdánlivě náhodné dotyky, to, jak se spolu smáli, drobná horská kytička lisující se mezi stránkami knížky... To taky nic neznamená?

Ginný!!!“ Jerrinův zoufalý výkřik doprovázený rachotem sypajících se zásuvek ji přiměl zanechat planých úvah.

Ježíšikriste! Co vyvádíš?“ spráskla ruce nad starožitným psacím stolem, z jehož útrob právě s nostalgickou elegancí vylétla poslední fotografie a klouzavým letem usedla na Jerrinovu vzorně nablýskanou podlahu.

„– jsem si to chtěl kousek pošoupnout a ono se to – to –“ vysvětlil Jerrin s rukama zarputile vraženýma v kapsách. „Trošku vysypalo,“ doplnil s o něco menší jistotou, když Virginie pořád nic neříkala, jen na něj vyjeveně civěla.

Můžeš mi prozradit, jak jsi to dokázal?“ vydechla posléze ohromeně. Kdyby jen tušil, co se ona sama s tím krámem natrápila! Aby se dostala dovnitř, vyzkoušela snad úplně všecko: cloumala zásuvkami, vyhrožovala jim, a když to nepomohlo, pokoušela se je zmást lichotkami, což bylo sice naprosto iracionální, ovšem v praxi s tím mívala nejlepší zkušenosti.

Dokonale zoufalá nakonec předvedla onen zarputilý kus nábytku Ivorovi, jenž se v něm ochotně asi půl dne šťoural, výsledkem čehož bylo nalezení dvou tajných schránek, bohužel zcela prázdných. To hlavní, pár přihrádek na přední straně, však zůstávalo i nadále pevně uzavřených.

Nyní vzal věci do ruky Jerrin a aniž nad čímkoli dumal, všechny zásuvky jsou venku. Třeba opravdu existuje něco jako technický talent.

Mám prostě nadání,“ potvrdil její domněnku neskromně. „Tak copak tu máš dalšího za tajnosti, co nejdou otevřít?“

Virginie nepatrně zaváhala, ale pak si řekla, že nemá co ztratit. „Na levém schodišti nejde otevřít okno. To poslední!“ křikla za vzdalujícím se Jerrinem do chodby.

Jak to jde?“ přišla ho po chvíli zkontrolovat.

Skvěle,“ odvětil a slezl z parapetu, z něhož se vykláněl dolů do zahrady. „Je venku i se sklem –“

Cože!“ (Technický talent je ošklivý výmysl!)

Asi shnilý rám nebo prorezavělé panty,“ odtušil Jerrin nevzrušeně.

No skvělé! A mohl bys mi prozradit, co s tím teď budeme dělat?“

Jerrin ji obdařil bezelstným úsměvem. „Nejlepší by asi bylo, kdyby se ty střepy někam uklidily.“

Budu ječet! blesklo Virginii hlavou. Pokud se ještě jednou zasměje, určitě začnu ječet!

Ale nakonec se udržela i poté, co Jerrin poznamenal, že dík volnému proudění vzduchu tu alespoň nebude cítit žádná zatuchlina, až tetička přijede.
 

*


Jerrin s Virginií leželi vedle sebe na břiše a prohrabovali se zaprášenými fotografiemi, z nichž na ně shlížely neznámé dámy a pánové, půvabní tím zvláštním starosvětským způsobem, vzbuzujícím dojem, že svět dříve jaksi méně spěchal.

Podívej!“ vytáhla Virginie černobílý obrázek, jenž v malebném seskupení postav zobrazoval typickou šťastnou rodinku. „Tohle je můj pradědeček s prababičkou a ta malá holčička v králičím kožíšku musí být moje babička, víš, co později s dědečkem odjela do Ameriky.“

A na to jsi přišla jak?“ otázal se Jerrin nedůvěřivě. Přestože věděl, že Ginny oplývá řadou skvělých vlastností, byl si téměř jist, že jasnozřivost mezi ně nepatří.

Poněvadž je to vzadu napsané,“ ukázala na elegantně zaoblené tahy písma na spodní straně tvrdého kartonku, potištěného reklamním štítkem dávno zaniklého fotografického ateliéru.

A copak je tohle za cácorku?“ vyštrachal Jerrin z hromady další fotografii, podle provedení mnohem mladšího data. Baculatá holčička ve skládané sukénce, se dvěma copánky jako myší ocásky a poněkud olysalým medvědem v náručí se z ní dychtivě culila do objektivu. Asi jí namluvili, že vyletí ptáček.

Virginie mu fotku nevěřícně vytáhla z prstů.

To jsem přece já s Teddýskem, když mi byly čtyři roky. Toho medvěda si moc dobře pamatuju. Tahala jsem ho všude s sebou. Někde se mu přitom utrhlo očičko, maminka mu místo něho přišila knoflík, vidíš?“

Jerrin sice na medvědově anatomii neshledal žádný závažný nedostatek, ale byl natolik disciplinovaný, že bez zaváhání přisvědčil.

To by mě zajímalo, jak se sem ten obrázek dostal. Podívej, vzadu je písmo mojí maminky. Nepřipadá ti to zvláštní?“

Proč? Asi tě nechala vyfotit a obrázek poslala příbuzným do Anglie. Co je na tom?“

Nic,“ připustila Virginie. „Jenom mi není jasné, proč jsem až donedávna netušila, že nějakou vzdálenou tetu, co žije na zámku v Anglii, vůbec mám.“

Třeba se později nepohodli nebo se teta přestěhovala a zapomněla poslat adresu a pak už se o ní dál nemluvilo,“ navrhl Jerrin.

Z nedostatku lepších vysvětlení byla Virginie nucena dát mu za pravdu. „Co děláš? Proč sfoukáváš tu svíčku?“

Já?“ nadzdvihl Jerrin v úžasu obočí.

Ovšemže ty. Strašně sebou šiješ a děláš průvan!“

Jerrin nad tím nechápavě zavrtěl hlavou. Pak si ale přitáhl svíčku o kousek blíž a znovu škrtl zápalkou. Nic jim pochopitelně nebránilo, aby si rozsvítili velkou lampu, ale Virginie tvrdila, že takhle je to mnohem romantičtější.

Opětovně se pohroužili mezi staré fotografie. Jedna z nich, pečlivě vložená do sametových desek, okamžitě upoutala jejich pozornost. Zobrazovala mladého muže v klasickém honebním obleku, na grošovaném koni, obklopeného početnou smečkou psů. Šlechtická korunka se znakem, plasticky vystupující z tuhého kartonku, Virginii cosi připomněla. Datum zapsané pečlivou rukou tety Anne na rubu obrázku jej vročovalo do podzimu 1941.

Virginie popaměti zašmátrala v zásuvce nočního stolku po dopisu lady Nelsonové. Chtěla porovnat znak v průsvitu dopisního papíru s tím na fotografii. Nebyly shodné, jak se domnívala, ale i částečná podoba naznačovala, že tenhle fešný chlapík bezpochyby patří do širšího příbuzenstva rodiny Sheldonových.

Korunka vyklenutá nad znakem se rozvíjela do pětice liliím podobných listů, proložených čtyřmi perlami, což tradičně označuje vévodu nebo vévodkyni. Tak jí to alespoň vysvětlil Ivor, když se ho nedávno ptala, co to má jeho bratr natištěné na vizitce. („Ale taky by tam mohla být koruna se třemi oblouky posázenými perlami, vyložená červeným aksamitem s hranostajovým lemováním, což by ale naznačovalo, že její nositel nepatří mezi tradiční britskou šlechtu,“ poskytl jí vyčerpávající informaci a dodal, ať se to raději nepokouší pochopit, protože tohle je věc, nad níž každému normálnímu člověku musí zůstat rozum stát.)

Čím pozorněji si fotografii prohlížela, tím víc Virginii připadalo, že mezi mužem na obrázku a Ivorem shledává určitou podobu, například v křivce nosu či zaúhlení čelisti. Byly tu samozřejmě i rozdíly, ten na obrázku měl mnohem světlejší vlasy a taky tvář měl, až na úhledný plavý knírek, hladce vyholenou, ale Virginie to považovala za nepodstatné detaily.

Kdo to může být? A proč teta Anne jeho podobenku tak pečlivě opatrovala?

Jako v odpověď se plamínek svíčky protáhl, zatetelil a zhasl.

Ani jsem se nehnul,“ upozornil Jerrin okamžitě, aniž by ho tentokrát stihla z čehokoli obvinit. „Odněkud sem musí táhnout.“

Vždyť jsem pozavírala a přes dveře navíc zatáhla závěs.“

Taky to nejde ode dveří, ale odněkud ze strany –“

Ze stěny, jo?“ namítla Virginie pochybovačně, když vtom se zarazila uprostřed slova.

Pokud tě napadá to co mě, Ginny, tak dovol, abych poznamenal, že si tu začínám připadat jako na tajemném hradu v Karpatech.“ Jerrin znovu škrtl zápalkou, chvatně na sebe hodil košili a se svíčkou v ruce se jal přecházet sem tam po místnosti. Nebylo pochyb! V určitém okamžiku se plamínek pokaždé vychýlil a poplašeně zablikal, jak o něj zavadil slabý závan vzduchu, vycházející odněkud zpoza dřevěného obložení. Nebo přesněji z nějakého prostoru za ním!

Virginie se zájmem pozorovala tu neuvěřitelnou rychlost, s níž se Jerrin z pragmatického počítačového odborníka změnil v neohroženého hledače tajných chodeb.

Mám to!“ vykřikl, když jeden úder do masivního dřevěného obložení zazněl dutěji než ostatní. Odložil svíčku, poručil Virginii rozsvítit pořádné světlo a centimetr po centimetru se jal ohledávat zdánlivě celistvou dřevěnou desku. Nyní to cítil i pouhou rukou. Z drobných škvír mezi jednotlivými díly čišel chlad a v dlani cítil sílící a zase slábnoucí závany vzduchu. Něco tam muselo být! Nějaká chodba!

Dobrou půlhodinu se pak, lezouce po kolenou, s Virginií pokoušeli objevit skrytou páčku nebo podobný otevírací mechanismus, ale marně. V okamžiku, kdy už to chtěli vzdát a nechat na ráno, Jerrin v náhlém osvícení sklouzl pohledem o půl metru dál, než původně hledali. Byla tam. Nenápadná mosazná páčka, po jejímž sešlápnutí cosi cvaklo a skryté dveře ochotně poodskočily od zdi.

Počkej!“ zadržela ho Virginie, třebaže i ona se třásla nedočkavostí. „Vezmu s sebou baterku nebo se přerazíme.“

Otevřený průchod pro jistotu zablokovali křeslem. Neměli sice s podobnými zařízeními žádné osobní zkušenosti, ale nehodlali riskovat. Oba už zhlédli dostatek filmů, jež je poučily, že zabouchnout se v nejméně příhodnou chvíli a nepovolit, přestože uvězněná hrdinka či hrdina prosebně vzpínají ruce ke všem, kdo by snad mohli zaslechnout jejich úpěnlivé volání, patří mezi takřka vrozené vlastnosti každého správného tajného průchodu.

Střízlivý pohled na romantiku také Virginii velel, aby se, prve než někam vleze, pořádně oblékla. Texasky, svetr a pevné boty ji sice nepromění v úchvatnou éterickou vílu, ale přinejmenším si v nich nevymkne nohu ani neprochladne.

Opatrně, schod po schodu, se nořili do tmy. Schodiště bylo rovněž levotočivé, na což Virginie Jerrina neopomněla upozornit. Nezdálo se však, že by to na něj udělalo nějaký převratný dojem. Je vidět, že nedobyl ještě ani jeden hrad, pomyslela si s převahou.

Au! Proč zastavuješ?“ vyjekla, když Jerrin nečekaně zůstal stát a ona mu narazila do zad.

Ginny, myslíš, že je úplně normální, aby se tu na schodech povaloval krémový dort?“ zeptal se nejistě.

Ha, ha,“ udělala Virginie. „Běž, prosím tě, a nešaškuj!“ pleskla ho netrpělivě přes rameno.

No, jak myslíš, ale pokud do něj šlápnu, tak mi to pak nevyčítej,“ odvětil a udělal jeden dlouhý opatrný krok dolů.

Opravdu tam byl! Dort teď rozvážně seděl na schodku mezi nimi a tvářil se naprosto vyrovnaně. Všemi svými marcipánovými růžičkami i plátky jemně postrouhaných mandliček dával jasně najevo, že on tu má něco jako domovské právo, zatímco oni dva jsou jen drzými vetřelci.

Nepřipadá mi moc historický,“ podotkl Jerrin všímavě a pokusil se do dortu dloubnout prstem. Virginie mu v tom zabránila.

Zkus se raději podívat, jestli tam nejsou nějaké dveře ven.“

Zatím nic nevidím,“ hlásil Jerrin. „Zato jsem objevil tři flašky vína, nějaký hrnec, hele, a konzervy! Tuňák ve vlastní šťávě, v tomatě a – dobrý večer, paní McLiamová,“ pozdravil vychovaně, když stěna před ním náhle ustoupila a on zůstal stát tváří v tvář šokované správcové, třímající kameninový hrnec s naloženým masem na zítřek.

Ne, neupustila jej, jak by se dalo předpokládat, pouze několikrát zalapala po dechu a poté pronesla větu, složenou výhradně ze slov, jež by jemná dáma snad ani neměla znát.

Doufám, že jste mi nevletěli do toho dortu!“ uzavřela nakonec lehce výhružně. „Piplala jsem se s ním celé vodpoledne, ale ten prevít ne a ne tuhnout!“

Virginie ji ujistila, že se ho ani prstíčkem nedotkli.

My jsme totiž hledali tajnou chodbu, paní McLiamová,“ vysvětlovala, zatímco Jerrin se ještě pořád svíjel smíchy.

Jakápak tajná chodba,“ podivila se. „Tohle je obyčejná zkratka pro služebnictvo, aby nemuselo courat s jídlem přes celé patro. Já sama jsem tudy staré paní nosívala čaj a večeři, když už na tom byla hůř s nohama. Teď tudy ale nikdo nechodí a je tu chladno, tak si sem občas něco odložím.“

Aha, ano, samozřejmě, tak dobrou noc, paní McLiamová,“ rozloučila se Virginie postrkujíc Jerrina ke dveřím, aby ho náhodou nenapadlo vracet se stejnou cestou.

Nedostanou se na ten dort myši?“ vyzvídal šťouralsky, ale byl ujištěn, že nikoli.

Přinejhorším ten ohlodaný kousek dáme zítra tobě,“ rýpla do něj Virginie a on ji za to zlehka štípl do tváře a políbil.

Namožená záda po celodenní práci takřka necítil, rozhodně si ale nemohl stěžovat, že by se dnešní večer nebyl vydařil.
 

*


Lady Nelsonová přijela na Mandrake krátce po desáté. S řidičem, společnicí a třemi stříbrošedými jorkšírskými teriéry, kteří se s ohlušujícím štěkotem okamžitě rozprchli po okolí. K Ivorovu ulehčení však s sebou nevláčela ani obligátní kufry, ani houf zvědavých kamarádek.

I Virginie byla mile překvapena. Pod vlivem Ivorova sugestivního líčení totiž očekávala něco jako chodící příručku společenského chování pokříženou s přehlídkou vycházkové módy pro starší dámy. Nezbytný klobouček, šáteček, kraječky, rukavičky a miniaturní kabelčičky napěchované slepenou směsí kapesníků a cucavých bonbónů. Ani jedno se však nekonalo.

Můj drahý chlapče,“ objala tetička Ivora kolem krku a v rozporu s veškerými očekáváními jej zcela neformálně políbila na tvář. „Přestaň se, prosím tebe, tvářit tak vyjeveně nebo si začnu myslet, že z mojí návštěvy nemáš ani trochu radost. Ty hochu vážně nevíš, co chceš,“ pokračovala, když si správně vyložila jeho konsternovaný pohled. „Když jsi mi do telefonu víc jak čtvrt hodiny zoufale vypočítával, jaké je tu staveniště, pochopila jsem to jako dostatečné upozornění ohledně svého šatníku. Jak vidíš, snažila jsem se přizpůsobit.“

Ivor mimoděk znovu sklouzl pohledem po jejím sportovním kostýmku a šněrovacích polobotkách. Žádné plizé, žádné bílé rukavičky a dokonce ani jediný kousek krajky. Byl z toho v šoku.

Myslím, že bych docela ocenila, kdyby ses namísto udiveného zírání přiměl alespoň k náznaku uznání,“ podotkla lady Nelsonová. „Mimochodem, řekl ti už někdo, že s tou zarostlou tváří vypadáš jako kompars k nějakému historickému filmu? – Pat, drahoušku, skutečně mi zůstává záhadou, jak s tímhle nemožným klackem,“ loupla po Ivorovi očima způsobem, který v přímém rozporu s jejími slovy prozrazoval, že ať jakýkoliv, požívá v jejím srdci všech výsad vroucně milovaného synovce, „jak s ním dokážeš vydržet pod jednou střechou, aniž bys podlehla nutkání věnovat mu pár pencí na holiče?“

Patricie se pouze pobaveně zašklebila a nechala její otázku bez odpovědi. Pokud to vůbec otázka byla. Místo toho zdvihla do náruče nejbližšího psíka s červenou mašličkou mezi ušima, který zrovna odkudsi přivlekl kus špinavého hadru a před jejich očima se ho pokusil zadávit.

Jerrinovi se obratným úskokem podařilo odchytit druhého a Ivor byl odeslán, aby někde v okruhu dvou mil dohledal toho posledního.

Vrátili se asi za dvacet minut, uštvaní a zapáchající.

Zatracenej malej blbec!“ poznamenal Ivor na adresu drobného zvířátka, šířícího kolem sebe pronikavý pach koňského hnoje, a obloukem ho vhodil do koupelny, zatímco všichni ostatní se v družné zábavě, (zčásti i na jeho účet), shromáždili kolem nedostižného dortu paní McLiamové.

Když po slabé půlhodince psík s rozpustilým ňafáním koupelnu opustil, byl vymydlený, vyfénovaný a podle jistých náznaků i navoněný Jerrinovou kolínskou. Chvíli lítal po pokoji jako šílenec, než vysíleně padl pod stůl, kde se uvelebil v blaženém očekávání dalších dobrodružství.

Ivorovi trvalo přibližně další čtvrthodinku než se uvedl do společensky přijatelného stavu. Vyčerpaně se svezl na pohovku, uvítán posledním kouskem dortu osiřele osychajícím na talířku a nadšenými psy, očekávajícími další kulturní vyžití. Toho nejrozjívenějšího si pro jistotu rovnou posadil na klín a pochmurně přihlížel nadšené konverzaci mezi tetičkou a tím Američanem na téma počítače v mezinárodní informační síti. Vzhledem k tomu, že ještě nedávno prohlašovala, že jí takový elektronický krám nesmí přes práh, bylo více než zřejmé, že na ni Jerrin udělal pořádný dojem.

Posléze se lady Nelsonová do Jerrina zavěsila a takto zavěšena se vydala na obhlídku polorozpadlých budov, z nichž Ivor s Patricií toužili vybudovat své malé království. Pat je následovala s náručí plnou zmítajících se psů, kteří se ji v radostném vytržení střídavě pokoušeli olíznout nos a kousnout do ucha.

Ivor s Virginií spolu vyměnili dlouhý pohled a s lehkým pokrčením ramen se připojili k ostatním.

A tohle bude, prosím, co?“ zastavila tetička před nejzchátralejší budovou, z níž zrovna skupinka dělníků strhávala zbytky střechy, propadající se vlastní vahou dovnitř stavení.

Ivor před ní ochotně rozprostřel podrobný plánek, zobrazující šestici budov sevřených kolem nevelkého nádvoříčka, do nějž ústila odbočka z hlavní příjezdové cesty na Mandrake.

Tady bude sedlovna, stáje a sklad krmení,“ ukazoval, rád, že se konečně může uplatnit i jinak než koupáním zapáchajících psů. „Tahle velká podélná budova sloužila kdysi jako jízdárna, což se bude hodit.“

Máš na mysli onu budovu bez oken a dveří, co vypadá, jakoby držela pohromadě výhradně silou vůle?“ přerušila ho stará paní poněkud jízlivě. „Nevím, jak ostatní, ale já osobně bych dala přednost projížďce pod širým nebem. Tam mi za krk může spadnout nejvýš pár kapek deště, kdežto tady uvnitř prakticky cokoli.“

To se samozřejmě nejprve celé vyztuží, zpevní a znovu nahodí,“ vysvětloval Ivor trpělivě.

Ach tak,“ protáhla tetička s výrazem, který prozrazoval, že ona si přesto dá dobrý pozor, než tam kdykoli v budoucnu znovu vstoupí.

V podobném duchu probíhala i prohlídka dalších stavení, jež se podle potřeby měla přeměnit v malou tělocvičnu, společenskou místnost, garáže, sklady a pokojíky pro personál.

Ty máš nějaký personál?“ nadzdvihla tetička obočí.

Jo,“ zahučel Ivor, kterému její soustavná skepse začínala lézt na nervy.

Asi osm lidí,“ vložila se do řeči Pat, věnující dosud veškerou pozornost psům. „Na služby do stájí, rehabilitační sestry, podle potřeby řidiče, údržbáře a tak. Pokud by se nám dařilo, uvažovali jsme, že bychom někoho přibrali, aby se mohli po týdnu střídat, ale ze začátku si budeme muset vystačit, jak jsme.“

Lady Nelsonová si ji změřila dlouhým zkoumavým pohledem. „Víš, drahoušku,“ promluvila pak měkce, „to, že tvůj bratr není úplně normální, jsem věděla dávno, ale stále si nedovedu vysvětlit, jak se mu podařilo zatáhnout do svých plánů i tebe. Pokud si vzpomínám, vždycky ses toužila věnovat výhradně drezurnímu ježdění. A bylas tolik úspěšná! Kolik možností jsi ještě měla před sebou a teď – tohle?“

Jaké možnosti?“ zasmála se Pat trpce. „Vyhrávat další a další soutěže? Proč? Co z toho kdo bude mít? Ivor má pravdu.“ Pustila psy a opřela se mu o rameno, jako by se dovolávala jeho ochrany. „Tady mám konečně pocit, že dělám něco užitečného. Jestli něčeho lituji, pak toho, že jsem na to nepřišla dřív.“

Vévodkyně na to neřekla ani slovo, pouze si oba sourozence měřila oním zvláštním, nevyzpytatelným pohledem. Pak se znovu zavěsila do Jerrina a přátelsky požádala Virginii, zda by si mohla prohlédnout i zbytek Mandraku.

Máte, děti, velké a krásné plány,“ promluvila nakonec, když ji Virginie se vší opatrností provedla i nejmladším křídlem, zvolna se proměňujícím v malé pokojíky pro hosty. „Ale prozraďte mi, kde na všechny ty přestavby a nápady chcete vzít peníze? Bezbariérové vstupy, úprava cest, všechny opravy, údržba, každodenní provoz, nic z toho přeci není zadarmo.“

Až bude nejhůř,“ ušklíbl se Ivor poněkud neuctivě, „začnu u cest přepadávat bohaté pocestné.“

U tebe, miláčku, by mě to ani příliš nepřekvapilo,“ usadila ho tetička. „Ale mám mnohem lepší nápad, děti,“ zazářila a vzala Virginii s Jerrinem za ruce, čímž je do toho důvěrného oslovení zahrnula taky. „Vím naprosto přesně, co potřebujete, a taky se do toho hned pustím. Uspořádám ve váš prospěch dobročinný ples! Hned zítra začnu sestavovat seznam hostí. Pozvu pochopitelně samé významné a dobře situované lidi, hudba, tanec, slavnostní večeře, nějaký krátký proslov s přípitkem, a to by bylo, abychom té vaší charitě nedokázali vydělat nějakou tisícovku liber. – Co je, Ivore, bolí tě zuby, že se tak tváříš? Ach, promiň, já zapomněla, že ty slovo dobročinnost nebo charita nemáš rád. Tak mi ale prozraď, jak tomu mám říkat? Nadace? Dobrá, ve prospěch Mandraku a vaší Nadace. Spokojen?“


***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one