modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

VI.


Ale já vážně neumím tancovat,“ namítl Jerrin, když na ten ples znovu přišla řeč.

A kolik myslíte, že z těch dvou stovek lidí, co tetička aktivně sezve, doopravdy umí?“ odmávl Ivor jeho obavy stranou. „Akorát se to naučili zdařile předstírat.“

Jerrin si nebyl jistý, zda zvládne alespoň to předstírání, protože však termín plesu nehrozil dříve jak za měsíc, nechal to prozatím být.

Hlavou se mu honily mnohem zajímavější myšlenky. Na dnešní odpoledne měl smluvenou schůzku s Patricií, která nabídla, že se pokusí zbavit ho strachu z koní výměnou za slib, že on udělá totéž ohledně počítačů. Zatímco krmil svůj notebook daty o Mandraku, z nichž později hodlal vytvořit informační tabuli u vstupu, Jerrin se přistihl, jak si rozmarně píská starou kovbojskou odrhovačku.

Nová práce přivezená ze Států zatím pokojně odpočívala v zásuvce psacího stolu, neboť poslední dobou zaměstnával svou analytickou mysl převážně úvahami, nakolik se lze v přítomnosti takového obyčejného koně znemožnit.

Asi dost.

Ale co, kdo neriskuje, nic nezíská. Jenomže jak se na jeho soukromé hodiny bude tvářit Ginny? Je poslední dobou nějaká divná. Ne, divná ne, opravil se, ale zkrátka jiná, taková jako víc zářivá, a ať mi nikdo netvrdí, že příčinou je jenom čistý horský vzduch. Že, pane hrabě!

Nu, dnes si tedy vyrazím s Pat a snad nám to všem pomůže vyjasnit si pozice. Začalo tu být trochu těsno poslední dobou, přinejmenším pokud jde o mě a o toho feudála. Ale vadilo by mi tak moc, kdyby on a Ginny spolu… když Patricie se zdá být tak, tak… Jerrina nenapadala vhodná slova, ale bylo mu jasné, že skutečnost, že se v Patriciině přítomnosti pokaždé snaží vypadat jako inteligentní, zábavný muž, už asi nebude moci déle přehlížet. Má sice Virginii doopravdy rád a ze všeho nejmíň by jí chtěl ublížit, ale na druhé straně, kdyby jí cokoli nalhával, nebyla by to láska, ale obyčejná podlost!
 

*


No tohle?“ zahleděl se Ivor se zájmem na zažloutlou fotografii. „Kdepak jste ji objevila?“

Byla založená ve starém psacím stole spolu s tímhle.“ Virginie do dvou prstů vzala stářím vybledlou snítku vřesu.

Ivor překvapením tiše hvízdl.

Tak mě nenapínejte! Kdo je to? Nějaký příbuzný?“

Ano. Můj strýc, hrabě Henry Sheldon. Za války sloužil u letectva. Padl ve čtyřiačtyřicátém při náletech Luftwaffe na Londýn. Můj otec byl o hodně mladší, moc si z toho nepamatoval, snad jen jeho pohřeb. Ale povídalo prý se o něm ledacos –“

Co třeba?“ pobídla ho Virginie. „Ale počkejte, něco mi tu nehraje. Říkal jste hrabě, ale podle fotografie byl váš strýc vévodou,“ ťukla na spodní hranu obrázku. „Nebo jsem v tom školení o perlách a korunách něco důležitého přeslechla?“

Naopak,“ usmál se hrabě, „poslouchala jste velmi pečlivě.“

Pak tomu vážně nerozumím.“

Vysvětlení je prosté. Říká se mu morganatický sňatek,“ vytáhl na ni Ivor další odborný termín ze slovníku vysoké aristokracie.

Aha, prima. Ještě vědět, co to znamená. Hádám jenom, že s morem to nemá nic společného.“

Nemá,“ souhlasil ochotně. „Označuje se tak svazek dvou osob vzájemně nerovného původu.“

Něco jako chudý, leč poctivý, chasník a krásná princezna?“ skočila mu Virginie do řeči.

Tak nějak. S malým dodatkem, že rozdíl nemusí být ani zdaleka tak křiklavý. Princezna s obyčejným baronem by na společenský skandál úplně stačila.“

To je ale dost kruté, nemyslíte? Co potom všechny Popelky a zakleté princezny vysvobozené chudým ovčákem? Kam se vrtnou, když jste je, chudinky, obral o veškeré naděje?“

Ale Virginie,“ Ivor se mimoděk dotkl její ruky. „Pravidla jsou přece od toho, aby se porušovala! Můj strýc je jasným důkazem. Rodinná historka praví, že se zamiloval do nějaké dívky z okolí a přes odpor příbuzných si ji chtěl vzít. Zřekl se proto titulu vévody ve prospěch mého otce, tehdy asi desetiletého. Jenže pak přišly ty nešťastné nálety, Henry padl a protože svou známost tajil, jméno jeho vyvolené se už nikdy nikdo nedozvěděl. Nebo je tu jiná možnost, méně poetická. Že si totiž později někdo dal tu práci a všechny důkazy pečlivě zničil. Protože když jsem svého času prohledával rodinný archív, nic jsem nenašel, žádnou fotku, dopis, zkrátka nic. Zdá se mi ale, že váš nález mnohé osvětluje.“

Anne Burneyová s vaším strýcem? Ne, to zní příliš jako z dívčího románku,“ potřásla Virginie pochybovačně hlavou.

Proč? Podívejte, na té fotografii je rok 1941, Henrymu bylo dvaadvacet a vaší pratetě – no, kolik?“

Devatenáct,“ vydechla Virginie omámeně, když to v rychlosti spočítala. Zkusila si představit ty dva, mladého elegantního vévodu a tetu Anne, sotva dospělou dívku okouzlenou vším, co život tak štědře nabízel. Zrovna ji viděla před sebou: s rozesmátou tváří lemovanou tehdy módním mikádem, klobouček ležérně posazený ke straně. Ano, ten příběh nebyl o nic bláznivější než desítky jiných.

Do všeho potom zasáhla válka, tetička zůstala neprovdána, věrná vzpomínce nebo možná i slibu, který předtím obdržela. A Virginie dnes měla to štěstí, že mohla poodkrýt cípek dávného příběhu, léty vybledlého podobně jako kytička vřesu, utržená někde při procházce okořeněné příchutí tajného hříchu. Vlastně nescházelo mnoho a mohli být s Ivorem příbuzní, něco jako vzdálený bratranec se sestřenicí.

To by ale byla věčná škoda,“ zamumlal hrabě sotva slyšitelně. Virginie raději ani nepátrala po možném významu jeho slov.

Celý den však strávila jako ve snách, jak se chránila porušit jemné předivo starého příběhu, jenž ji navzdory desítkám uplynulých let stále dojímal.

Přes nyvé rozpoložení jí ale neušlo, že Jerrin se dnes vrátil nezvykle pozdě, rozzářený, jako by vyhrál cenu v loterii a s několika dívčími vlasy zachycenými na světlé košili, o jejichž původu mohla Virginie s jistotou prohlásit pouze jediné: Že totiž nejsou její. Jerrin zpočátku jevil jisté rozpaky, posléze se ale statečně přiznal.

Ještě téhož večera se bez zbytečných výčitek a vzájemného obviňování přestěhoval z Virginiina pokoje do místnosti v přízemí, sloužící jako skladiště nejrůznějšího harampádí. Spíš než divoké bouři podobal se jejich rozchod jarní přepršce, v níž i mezi kapkami deště lze vytušit příslib nového slunce.

Pro každého mělo jiné jméno. Patricie. Ivor. Oba z něj však cítili tajemné vábení, vyvěrající z odvěké touhy nalézt tu část sebe sama, kterou jsme na dlouhé cestě životem kdesi zapomněli a poztráceli.


*


Ale snad jako vzdálená ozvěna všech změn přehnala se o pár dní později nad Mandrakem skutečná bouře, při níž divoký vichr rval ze stromů listí a v nepravidelných poryvech je vmetal do otevřených oken, která se všichni, kdo byli zrovna po ruce, rozběhli zavírat.

Doufám, že se v tomhle počasí nechystáte jet domů!“ namítla Virginie rozhořčeně, když Ivor začal shánět klíčky od auta. „Ještě se někde vybouráte!“ Oslnivé světlo prvního blesku zrovna rozčíslo fialové nebe vedví.

Samozřejmě!“ vložila se do věci paní McLiamová s obvyklou rozhodností. „Dáte si s námi večeři a pak se uvidí. Taková letní bouřka nikdy netrvá dlouho.“

Při pohledu na proudy vody valící se z nebe přijal hrabě pozvání mnohem raději, než byl zprvu ochoten si přiznat.

Po třech hodinách, kdy déšť sílil a zase slábl, doprovázen duněním hromů, které okolní kopce vracely mnohonásobnou ozvěnou, paní McLiamová poopravila svůj výrok v tom smyslu, že některé bouře zkrátka vydrží řádit o malinko dýl.

Nejrozumnější by bylo, kdybyste u nás počkal přes noc,“ navrhla Virginie, pohled střídavě upřený na Ivora a na Jerrina. Už delší dobu pozorovala, jak mezi nimi narůstá napětí a tiše doufala, že dnešek by mohl pročistit vzduch. Tedy za předpokladu, že si ti dva dřív nedají do zubů. Ale snad nebude tak zle. Ivor pozvání se srdečným poděkováním přijal a Jerrin proti tomu neřekl ani popel.

Když se však celá společnost kolem jedenácté rozcházela, oba svorně prohlásili, že ještě chvíli posedí. Kdyby za celý večer nevyměnili víc jak pár holých vět, Virginie by je podezírala, že se na ni domluvili. Takto odcházela spát s vědomím, že nezamhouří oka, dokud nebude mít jistotu, že ti dva jsou bezpečně každý ve své posteli, pokud možno na opačném konci chodby.

Jerrin rozvážně prohrábl řeřavějící uhlíky v krbu, přiložil pár polínek, potom z tajné skrýše paní McLiamové vytáhl nenačatou láhev skotské a naplnil jí dvě skleničky. Ivor jeho počínání sledoval s lehce tázavým výrazem v jinak nehnutém obličeji, nabídnutou sklenici však neodmítl.

Jerrin naštěstí nepatřil k lidem, kteří by vydrželi dlouho obcházet kolem horké kaše. „Chci vědět, jaké máte s Virginií úmysly,“ zeptal se proto. „Mám na to právo. Znám Ginny dost dlouho a vím, že je to báječná holka, která si nezaslouží, aby jí někdo z rozmaru popletl hlavu a pak ji třeba nechal být, zklamanou a zoufalou!“ promluvil ne zrovna přátelsky.

Chápu,“ přisvědčil hrabě chladně a v očích mu přitom zablýsklo, jako by bouře znovu nabírající na síle měla moc prostoupit i jeho osobou. „Ale nezdá se vám, že podobnou otázku bych mohl položit i já vám ohledně své sestry?“ opáčil tónem, jenž Jerrina přiměl, aby se napřímil a bojovně vystrčil bradu. V ten okamžik zhaslo světlo.

Doprkýnka!“

Vyzbrojeni svíčkami vyrazili na chodbu, kde se srazili s panem McLiamem, štrachajícím se po skládacích schůdcích k hlavnímu jističi.

Zatracenej krám!“ ulevil si, když mu schůdky na hladkém kameni podjely pod nohama. „Vyletí to co chvíli, už aby se do té nové elektřiny dali, protože todlecto je fakt vo hubu,“ podělil se s nimi o své pocity, umocněné třemi desítkami let pobytu na Mandraku. Jerrin s Ivorem souhlasně přikyvovali, snažíce se mu přitom každý z jedné strany posvítit.

Tak v pojistkách to nejni,“ konstatoval správce poté, co vyzkoušel všechny páčky. „Musí to bejt někde venku. Možná strhané dráty,“ zabručel. „To může trvat taky hezkejch pár hodin.“

Nedalo se nic dělat, pouze čekat. Ivor s Jerrinem odložili roztékající se svíčky na stůl a přes jejich rozkomíhané plamínky na sebe mlčky hleděli. Teprve po delší chvíli se pomalu usmáli. Ani v nejdivočejším snu by je nenapadlo, že své vzájemné výhrady nakonec utopí v několikrát dolité skleničce zlatavé whisky při osvětlení takřka intimním. Jerrin naposledy dolil a uklidil láhev pod stůl. Kdyby pokračovali stejným tempem, hrozila by jim ne-li lehká otrava alkoholem, pak těžká kocovina určitě.

V mnohem uvolněnější náladě Jerrin povyprávěl, jak s Virginií objevovali tajnou chodbu. Historka sice patřila do přísně střežené kategorie těch, jež soukromě označoval: Jak jsem opět vypadal jako úplný idiot, ale pozdní hodina spolu se zvyšujícím se promile alkoholu v krvi již stačily vykonat své.

Ivor prohlásil, že staré domy bývají podobnými zkratkami často doslova prolezlé. „Třeba se tu při opravách ještě něco najde. Sázel bych hlavně na nejstarší část hradu vedle věže. Škoda, že nemáme stavební plány, některé z chodeb mívaly dost typické umístění.“

Jerrin beze slova vstal a třebaže se mu země pohupovala pod nohama, poměrně jistě zalovil v hromadě lejster povalujících se kolem jeho pracovního stolu. „Kdo říká, že nemáme,“ prohlásil vítězoslavně, když před Ivora vysypal obsah tenké složky. „Ginny mi je půjčila, abych je nascanoval do počítače. Chce je zvětšit a vytisknout, aby na nich pro návštěvníky vyznačila stavební fáze nebo co. Bude to viset dole v průjezdu spolu se starými fotkami.“

Ivor se po dokumentech natáhl s žádostivým leskem v očích; i když možná to bylo jen vypitou whisky. „Báječné,“ zajásal. „Vidíte, nejstarší části hradu jsou tady, tady a tenhle roh,“ jezdil prstem po spleti čar. „Přesně jak jsem myslel.“

Vy se v tom vážně vyznáte?“ nadhodil Jerrin pochybovačně.

Není to zas tak obtížné. Například tenhle první list představuje sklepy, ale kdysi to určitě bývalo přízemí. Tady. Původní zdi jsou skoro dvakrát tak tlusté jako pozdější přístavby.“

Sklepy že byly přízemí?“ přerušil ho Jerrin. „Není to nějaká blbost? To žili zavrtaní jako krtci nebo co?“

Ale ne,“ potřásl Ivor netrpělivě hlavou. „Úroveň okolního terénu zkrátka byla tenkrát níž než dneska.“

Aha. Takže později sem každý člověk povinně donesl hrst hlíny a hodil ji na zem? Vždyť je to přinejmenším dvoumetrový rozdíl,“ namítl Jerrin způsobem, jímž sice připouštěl, že má trochu v hlavě, ale rozhodně ne tolik, aby se jeho myšlení samočinně odpojilo.

V podstatě ano,“ přisvědčil Ivor kupodivu spokojeně. „Akorát v odborné literatuře se tomu říká to – Echm, jak se tomu dočerta říká?“ snažil se i on přinutit omámené vědomí k činnosti.

Všemožné svinstvo naházené na zem?“ zkusil to Jerrin.

„– kulturní vrstva!“ vzpomněl si nakonec Ivor.

Roztřískané hrnce, odpadky z kuchyně, vrstvy hnoje, staré kosti a kdovíjaký fujtajbl ještě? Mně to teda moc kulturní nepřipadá.“

Ale je!“ ujistil ho hrabě s převahou odborníka. „Jsou to ty – hmotné artefakty.“ Podepřel si hlavu dlaněmi a chvíli usilovně přemýšlel, proč to všechno vypráví.

Proč o tom mluvíme?“ zeptal se nejistě, když na nic kloudného nepřišel. „Mám dojem, že jsem úplně opilý.“

Tajná chodba,“ napověděl Jerrin.

Aha, jo. Když pak k nejstarší části přistavěli jižní křídlo, obývala zřejmě tuhle část paní s fraucimorem a druhou hradní pán se svojí družinou. A právě tady někde,“ píchl prstem do místa, kde se obě části budovy stýkaly, „by nějaká podobná chodba mohla být. A hele!“ zajásal Ivor, kterého mluvení vytrhlo z počínající ospalosti, zatímco Jerrin do ní zvolna upadal. „Vidíte?“ vrazil do něj loktem. „Tuhle ve zdi a ve vedlejší místnosti znovu, ten výklenek? Stojí přesně naproti sobě. Já to o té chodbě jenom tak plácl, ale skoro to vypadá, že tam kdysi vážně byla! Tomu říkám dobrý vtip! Při pozdější přestavbě ji asi nechali zazdít, ale ty výklenky tam z nějakého důvodu zůstaly.“

A-ha,“ udělal Jerrin otupěle. „A k čemu že to všechno?“

Ivor na něj pohlédl s výrazem tak potutelným, že Jerrin přece jen na chvilku zaostřil.

Na co tak asi?“ podrbal se hrabě na bradě, „zkrátka z jedné ložnice do druhé, suchou nohou, diskrétně a bez očumování služebnictvem, chápete?“

Ne. To oni nespávali spolu?“

Většinou ne, z mnoha dobrých důvodů.“

Jakých třeba?“

Tak třeba malé děti, příjezd pána pozdě v noci a tak.“

Takže oni spolu tenkrát jenom když to –“ zakoktal se Jerrin. „Echm, potřeba potomků?“ dokončil poněkud nesouvisle.

Tak tohle opravdu nevím,“ rozesmál se hrabě upřímně, „já s nimi přitom nebyl. – A jen tak pro informaci, dal bych si buď kafe a něco k jídlu nebo studený hadr na hlavu a úplně nejraději obojí,“ přiznal.

Jako na povel se oba zvedli a vyrazili na loupeživou výpravu do kuchyně. Světlo stále nesvítilo, bouřka však už před hodnou chvílí téměř ustala. Vzdálené hřmění a občasné poryvy větru však naznačovaly, že dnešní noci ještě zdaleka neřekla poslední slovo.

Jerrin s Ivorem uchváceně zírali do přeplněné lednice paní McLiamové, jako by v ní běžel nějaký obzvlášť zajímavý noční pořad. Jmenoval se: domácí uzená šunka, humrový salát sypaný petrželkou, nakládaná zelenina a kousky prvotřídního dušeného jehněčího s bramborami.

Obtíženi bohatou kořistí, vraceli se zpátky do pokoje. Vítr venku zesílil a hřmění se rychle přibližovalo.

Miluju humrový salát!“ Jerrin si ho na plátek bílého chleba pleskl vrchovatou lžíci. Záblesk oslnivého světla doprovázený ohlušující ranou kdesi nedaleko mu vzápětí sendvič málem vyrazil z ruky. Ivor však v tom rachotu dokázal zaslechnout i něco jiného: praskavý zvuk štípajícího se dřeva a hned potom zvuk tříštícího se skla kdesi v patře. To stačilo, aby takřka okamžitě vystřízlivěl. Jediným skokem se přehoupl přes stůl, čímž před zkoprnělým Jerrinem získal docela slušný náskok. Stál už na vrcholku schodiště, když Virginie se svíčkou v ruce vyběhla z pokoje.

Jste v pořádku?“ zjišťoval chvatně. Skutečnost, že Virginie před ním stanula takřka nahá, oděna pouze v poloprůsvitné košilce, ho zjevně nijak nevyváděla z míry, pokud si toho vůbec všiml.

A-ano,“ přisvědčila. „Co to bylo? Někde se sypalo sklo!“

V rychlosti prošli všechny místnosti v patře, překračujíce přitom pytle s maltou a hromady různého materiálu. Pak to spatřili. Jedno okno i s okenicí bylo nadobro zničeno silnou větví vzpříčenou v jeho přeraženém rámu. Statný dub před okny byl odshora až dopůli rozčísnutý bleskem, takže z jeho zmrzačené koruny trčely k nebi jen sežehnuté pahýly. Žalostný pohled.

Počkejte tady!“ nařídil Ivor a sám vyrazil dolů do haly. Před domem se srazil s Jerrinem a rozespalým panem McLiamem. V mžiku byli všichni promočení až na kost, ale museli se ujistit, zda nehrozí požár nebo pád mohutného kmene na zeď budovy. Ta jediná nešťastně odštípnutá větev byla dostatečným varováním.

Do rána vydrží,“ oznámil nakonec pan McLiam Virginii, své ženě a desetileté neteři Jessii, trávící u nich první dva týdny školních prázdnin. Jess zvědavě a trochu poplašeně vykukovala zpoza vchodových dveří a oči jí planuly vzrušením. Až do dnešní noci to vypadalo na dva mimořádně nudné týdny, vyplněné pouze jídlem a četbou dívčích románků, protože co jiného se dá na staré barabizně šest mil od města dělat? Dnešek však podstatně měnil situaci.

Nepraští do nás znovu?“ zeptala se s nadějí, čímž Ivorovi poněkud připomněla malého Davyho.

(„Škoda, že jsem u toho nebyl!“ potvrdil Davy jeho odhad, když se o několik dní později potkali na King‘s Hall. „Naše máma by se zbřídila hrůzou. – Hele, co dokážu,“ pochlubil se, mírně se na koni předklonil a prsty levé ruky se dotkl špičky tenisky. Před týdnem to nesvedl. „A Ivore, jsou na Mandraku taky nějaký strašidla? Bezhlavý rytíř nebo Ohnivej pes?“ zajímal se, zatímco jeho matka s hrabětem vyměnila další neproniknutelný pohled.)
 

*


Onoho památného rána na Mandraku všichni zaspali. Tedy s výjimkou Jerrina, jemuž humrový salát nedopřával pokoje. (Později na jeho adresu utrousil několik emotivně zabarvených poznámek, bohužel zcela nereprodukovatelných. Nejmírnější zněla: „Do ... s tím ... ... , ...!!!“)

Rovněž stav pokoje, o němž se zde z určité dávky setrvačnosti hovořilo jako o salonku, svědčil o tom, že dnešní noci mezi Jerrinem a Ivorem došlo k něčemu zásadnímu. Vyluxovaná lednice, téměř prázdná láhev a Ivor navlečený v Jerrinově firemním tričku představovali spolu s mokrým oblečením volně rozprostřeným po nábytku další indicie, potvrzující dramatický průlom v napjatých vztazích.

Virginie nakonec zanechala úvah, co všechno by to pro ni mohlo znamenat, a omezila se na dotaz, co si dají k snídani.

Děláš si legraci!“ zakvílel Jerrin, jenž se zrovna nacházel ve stavu, kdy pro něj i suchý toust představoval úhlavního nepřítele.

Ivor svůj stav raději nekomentoval vůbec, ale jen co se dal trochu dohromady, nelenil a odkudsi vydupal partu dělníků, kteří s lany a motorovými pilami dokončili, co noční bouře napáchala. Býval to překrásný košatý dub, a když torzo jeho kmene s přesností několika centimetrů dopadlo na uježděnou příjezdovou cestu, jen málokdo dokázal potlačit smutek.

Kolik mu mohlo být let?“ zeptala se Virginie, aby přerušila tísnivé ticho.

Všechny pohledy se soustředily na Ivora, jako by z něj znalost historie činila odborníka přes stáří čehokoli.

Nevím,“ pokrčil rameny. „Ale dalo by se to zjistit, kdybychom spočítali letokruhy.“

O něco později ho Virginie našla, jak s Jerrinem a malou Jessií lezou po kolenou kolem pařezu.

Tak kolik?“

Jerrin k ní zezdola vzhlédl dlouhým vyčítavým pohledem. „Ale nééé!“ zaječel pak. „Ginny, ksakru, tys mě úplně spletla! Teď abych to počítal znovu!“

Rovněž Ivor se zatvářil, jako že to od ní vůbec nebylo hezké. Zatracení chlapi! Nebylo lepší, dokud spolu nemluvili?

Krátce před polednem se na Mandraku objevila Patricie s dotazem, zda její bratr změnil bydliště natrvalo, nebo zda ještě někdy hodlá zavítat pod rodnou střechu.

Co že dělají?“ vykulila oči, když ji Virginie pohybem ruky odeslala do zahrady. „No, musím připustit, že tetička měla pravdu, když tvrdila, že Ivor nikdy nebyl úplně normální,“ uchichtla se.

Protože se dlouho nevracela, Virginie se jí vydala naproti.

Čtyři sta dvacet dva!“ hlásila zrovna Pat dřepící na bobku vedle Jerrina, jenž celkem zdařile předstíral, že humrový salát dávno patří minulosti.

Čtyři sta dvacet pět,“ licitoval Ivor.

Čtyři sta patnáct?“ podíval se Jerrin z jednoho na druhého.

Čtyři sta dvacet!“ prohlásila malá Jessie s převahou.

Virginie jejich počínání v duchu označila za kolektivní neschopnost. „Čtyři sta devatenáct,“ vyšlo jí napoprvé. Napodruhé napočítala čtyři sta dvacet jeden rok. Napotřetí navrhla, aby to jednoduše vzali průměrem. Vyšlo jim čtyři sta dvacet a malý kousek.

Tak zhruba někde tady,“ ukázal Ivor do středu pařezu, „provedl Řehoř XIII. poslední velkou reformu kalendáře.“

Odpovědí mu bylo jen šokované ticho.

Jo? A proč?“ vzal na sebe Jerrin nevděčnou úlohu obecního blbce.

Protože ten předchozí se začal opožďovat, a kdyby to pokračovalo dál, slavili bychom Velikonoce místo na jaře vprostřed léta, což je z církevního hlediska dost průšvih,“ blýskla se nečekaně Pat.

Jerrin si s hrůzou uvědomil, že bude-li chtít před touto vzdělanou dívkou i nadále působit dojmem inteligentního mladého muže, nezbyde mu, než se svou katastrofální neznalostí evropské historie něco udělat. Prozatím zachránil situaci tím, že pohotově navrhl, aby z poraženého kmene dali uříznout takový jako špalek, do něhož by se podle vzdálenosti od středu mohly zapíchat vlaječky s různými letopočty a historickými událostmi.

Jako narození Shakespeara, poprava Karla Stuarta, vláda královny Viktorie a tak?“ zazářila Pat, obdařujíc Jerrina uznalým pohledem. „V tom případě se hlásím mezi dobrovolníky.“

Hmm, Virginie,“ odkašlal si Ivor, který měl najednou neodbytný pocit, že tu jaksi překáží. „Nechtělo by se vám se mnou odpoledne zajet podívat se na jednoho koně? Naskytla se mi příležitost ho koupit, ale jaksi se nemůžu rozhodnout. Třeba byste mi poradila.“

Já?“ užasla věrohodně. „Vždyť já nepoznám ani kobylu od valacha. To byste to chytil. Ale jinak pojedu moc ráda,“ dodala rychle, aby si to náhodou nevyložil jako odmítnutí. (Každopádně to bude mnohem zábavnější než poslouchat lamentace paní McLiamové, které včerejší bouřka pohřbila pod nánosem bláta veškerou zeleninu na zahrádce.)

Dohodnuto. Tak ve tři?“

Platí. Stavím se pro vás,“ slíbil Ivor a vtáhl Patricii za sebou do auta. „A ještě jednou děkuji za nocleh.“

Virginie jim zamávala, počkala, dokud jí nezmizeli z dohledu a potom se pomalu vydala zpátky, kolem padlého stromu, jehož polámané větve před ní ležely rozřezané do metrových polen. Na Mandraku bude čím topit nejmíň rok, odhadovala. Ivor domluvil, že zbytek kmene později odvezou na pilu jako vyrovnání za práci.

Jenom nesmím zapomenout požádat o ten špalek, aby měl Jerrin do čeho píchat vlaječky, usmála se Virginie. Stejně je hezké, že se uraženě nesebral a neodletěl zpátky do Států. I když při jeho nadání to možná udělat měl. Na Mandraku na něj žádná závratná kariéra nečeká. Kdekoli ve světě by mu nabídli luxusní kancelář, vybavenou nejmodernější technikou, jen aby u nich pracoval. Nemusel by se krčit za rozvrzaným starým stolem a čekat na další několikahodinový výpadek proudu, který, jak se zdá, tady nebude ničím výjimečným.

Na druhé straně, v té supermoderní kanceláři by stěží potkal dívku jako Pat, protože ona patří sem, do hor a mezi koně, stejně jako Ivor. Takže jenom ať trpí, chlapec. Beztak neustále prohlašuje, že primitivní podmínky stimulují jeho mozkové buňky k větším výkonům. – Hlavně, že si všechno dokáže tak pěkně racionálně zdůvodnit, zasmála se a vešla do domu.


***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one