modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

VII.


Ty chceš koupit koně? Že ses nezmínil,“ ozvala se Pat ostře, jakmile s Ivorem osaměli. Jak šlo o koně, neznala vlastního bratra. „Jela bych s tebou.“

Drahá sestřičko, dovol, abych ti připomněl, že jsou chvíle v životě muže, kdy přítomnost vlastní sestry není zrovna žádoucí. A jednou z nich je ta, kdy chci být sám dívkou, která se mi líbí.“

No to je gól!“ vyprskla Pat. „Takže ty ji pozveš na rande někam, kde se bude brodit po kotníky blátem a hnojem. Ty seš vážně cvok! – Nebo je ten kůň jenom taková záminka?“ zavětřila.

Ivor se neubránil myšlence, že mít tak bystrou a zároveň podezřívavou sestru jako Patricie je někdy doslova peklo.

Vážně ho chci koupit. Starý McGregor má finanční potíže, tak uvažuje prodat pár koní, aby se zbavil nejhorších dluhů.“

Ale?“ zavrtěla Pat hlavou. „Tak on má dluhy, zatímco ty ne, co? Viděl jsi už náš poslední výpis z banky?“

Jo, viděl,“ zahučel Ivor popuzeně. „Díky, žes mi to připomněla!“

Vědomí, že bude nucen bratra požádat o předčasné navýšení konta, ho nenaplňovalo žádným nadšením. Jenomže co mu zbývá? Opravy je potřeba hnát co nejrychleji, dokud počasí dovoluje pracovat venku. To snad Barnaby pochopí. – Jo, houby pochopí, přel se Ivor sám se sebou, a pokud, tak si neodpustí, aby mi v té své laskavé blahosklonnosti nejprve pořádně nevymáchal čumák!

Tak se nemrač!“ šťouchla do něj Patricie smířlivě. „Vždyť já vím, že všechno, co máš, beztak nacpeš do té naší Nadace. Jinak by si to dvě třetiny těch, co k nám dochází, vůbec nemohly dovolit. A abys věděl, já tě za to mám ráda, Ivore,“ pohladila ho po rameni. „Tak přestaň dělat tajnosti a prozraď mi aspoň, jaký je?“

Kdo?“ nepochopil hned.

Ten kůň přece,“ vysvětlila s trpělivým povzdychnutím. „Neměla bych raději řídit já? Máš dneska nějak opožděné reakce,“ podotkla, ale ujistil ji, že je dostatek střízlivý, aby to bez rizika zvládl sám.

Hodně mi připomíná River Dancera,“ promluvil Ivor tiše a odvrátil tvář, aby se vyhnul sestřinu pohledu. Patricie překvapeně vzhlédla. Po dlouhých šesti letech, kdy se důsledně vyhýbal jakékoli zmínce, to bylo poprvé, kdy o River Dancerovi sám začal. Patricie možná jako jediná věděla, jak těžko se s ním tenkrát loučil a při vší úctě ke svým rodičům jim to dodnes měla svým způsobem za zlé. Pravda, Ivor nikdy nebyl obzvlášť poslušný syn, ale prodat mu kvůli tomu River Dancera považovala prostě za přehnané.

V duchu to viděla jako dnes: Rozdivočelý černý hřebec vzpínající se na rampě nákladního auta a Ivor, pobledlý pohnutím a vzteky. Když se lidé z přepravy pokusili vecpat koně do vozu násilím, už to nevydržel. Patricie s hrůzou čekala, že se na ně vrhne, ale k jejímu překvapení jako by Ivor přítomnost ostatních lidí ani nevnímal. Chvíli vyplašenému zvířeti polohlasně domlouval, hladil ho, prošel s ním po dvoře sem a tam. Nakonec ho pokojně vyvedl po nakloněné rampě do vozu. Ivor se ještě vrátil, aby z rukou zkoprnělých stájníků převzal sedlo, deku a náhradní ohlávku. „Jeďte,“ poručil řidiči a sám si vlezl za River Dancerem dozadu mezi balíky slámy. Doma se objevil až o tři dny později. Chladně odmítl sdělit, kde celou tu dobu byl, sbalil se a odjel na poslední semestr do Oxfordu. Od té doby už o tom koni nikdy nepromluvil.

Ivore?“ Pat se opatrně dotkla jeho ruky. „Všechno v pořádku?“

Samozřejmě. Neboj se.“

Jestli o toho koně opravdu stojíš,“ promluvila měkce, „ber ho jako můj dárek k narozeninám.“

Ty mám přece až za třičtvrtě roku,“ usmál se.

No a? Komu to vadí?“

Jsi hodná, Pacičko, ale nechci ho kvůli sobě. Budeme potřebovat náhradu za Barnabyho. Rozhodl jsem se ho prodat.“

Barnabyho?“ zamžikala nevěřícně. „Barnabyho!“ vykřikla, ale rychle se ovládla, protože Ivor dnes očividně nebyl v kondici natolik, aby na něj mohla rovnou zaječet. „Zastav, prosím tě,“ řekla proto jak nejklidněji dokázala.

Ivor zajel s vozem ke krajnici. „Děje se něco?“

Tak, a teď mi to zopakuj ještě jednou v klidu. To o Barnabym.“ Copak mu vůbec nedochází, že pro patnáctiletou Becky, která na něm už čtvrtým rokem jezdí, ten kůň znamená všechno na světě? Přítele, pocit sebejistoty a touhu něco dokázat? To přece nemůže myslet vážně!

Dostal jsem nabídku, jíž nešlo odolat,“ prohlásil Ivor nevýrazně, ale jakýsi spodní podtón přesto Patricii přivedl na správnou stopu dřív, než dodal: „Jedni rodiče ho chtějí koupit pro svou dceru, moc odvážné a statečné děvče. A velmi nadějnou jezdkyni, samozřejmě. Mrzí mě, že jsem se s tebou nestihl poradit, ale prostě jsem jim nedokázal říct ne.“

Ivore!“ rozjásala se Pat, „Becky se zblázní radostí, až se to dozví! Mluvil jsi přece o Wickeových, že?“

Jenom mlčky přikývl.

To je naprosto báječné! Taky jsem uvažovala, že by Becky měla mít vlastního koně, ale neodvážila jsem se to Wickeovým navrhnout. – Stejně jako bych nikdy nevěřila, že se dokážeš vzdát právě Barnabyho.“

Já taky ne,“ připustil Ivor trochu ochraptěle. „Můžu už jet?“

Pat s úsměvem přisvědčila.
 

*


Virginie již svého času přijala pozvání ledaskam. Na několik slavnostních recepcí, do opery, na hamburger, na soukromou jachtu a též na ragbyový zápas; (tam ji vytáhl Jerrin a ona poprvé zjistila, že na světě jsou věci, bez nichž se ona docela dobře obejde). Vzpomněla si i na pozvání na nudapláž, do country baru, na nejrůznější večírky, křtiny, svatby a pohřby, na jógu, na koktejl i na projížďku zbrusu novým rolls-roycem, ale dosud nikdo jí s vážnou tváří nenavrhl, aby se s ním šla projít močálem, až Ivor.

Máte v úmyslu mě tam beze svědků utopit?“

To bych byl sám proti sobě,“ ukázal v úsměvu bílé zuby. „Ale pokud vydržíte do setmění, uvidíte strašidlo baskervilské.“

To byl, tuším, pes natřený nějakou fosforeskující látkou,“ vyhrabala Virginie zbytky znalostí z četby Sherlocka Holmese.

Tohle není,“ ujistil ji. „Zjevuje se každý večer přímo uprostřed bažiny.“

Dřepěli vedle sebe a tiše pozorovali dloužící se stíny, pohlcující poslední odlesky slunce na roztroušených zrcátkách vodní hladiny. Na blata se postupně snášel večer. Hlasité kvákání žab a šumění vzdáleného lesa spolu se stříbřitě bledým svitem vycházejícího měsíce tvořily vpravdě působivou kulisu.

Protože se dost citelně ochladilo, Ivor Virginii nabídl svou bundu, z jejíž kapsy předtím vydoloval balíček sušenek.

Máte raději slepené nebo rozdrcené?“ zeptal se, když pomocí zubů roztrhl obal, zjevně vyprojektovaný tak, aby přežil menší nukleární výbuch.

Neurazila se, což považoval za dobré znamení.

Už se takřka setmělo.

Tak mě napadá,“ ozvala se Virginie tiše, „na Mandraku se taky zjevuje nějaké strašidlo?“

O tom jsem nikdy neslyšel.“ Ivor se skrytě usmál. „Zato za bouřlivých nocí se tam prohání přízrak Krásné paní v říze utkané z měsíčního světla,“ zašeptal a opatrně se rty dotkl jejích vlasů.

Ach, Bože! Takže si přece jen všiml! Když tenkrát vylítla z pokoje, až pozdě si uvědomila, že na sobě nemá obvyklou noční košili s Myšákem, ale tu druhou, takřka průsvitnou, co si pro horké letní noci pořídila ještě ve Státech. Prostě trapas. Dobře, že není vidět, jak se teď červená.

Vzhlédla, když ucítila Ivorovu ruku dráždivě ovinutou kolem pasu – a vtom to spatřila!

I-Ivore! T-to je ono?“ zakoktala s pohledem upřeným přes jeho rameno asi dvacet, třicet yardů doprostřed bažiny. Pohotově využil situace a pod záminkou ochrany ji k sobě přivinul blíž.

Ježíšimarjá, ono se to hýbe!“ zakvílela.

Efektní, co? Člověk by nevěřil, co dokáže ztrouchnivělý pařez a odraz světla na zčeřené hladině. Když jsem to uviděl poprvé, málem jsem leknutím sletěl z koně.“

Úžasné,“ vydechla Virginie a nebylo zcela jasné, zda to platí duchovi, Ivorově přítomnosti, nebo oběma současně. Ruku v ruce klopýtali ztemnělou cestou k autu.

Není tu nějak vlhko?“ nadhodila Virginie, když jí v plátěné botě podezřele začvachtalo.

Jestli to nebude tím, že cesta vede až tudy,“ odvětil a přitáhl ji zpátky na suchou zem.

Navzdory tomu, že každá normální žena by ho za něco podobného s chutí nakopla, skončili v dlouhém polibku, jehož jediným svědkem byl měsíc, zvědavě vykukující mezi stromy.
 

*


Ivore,“ zastavil ho druhého dne Jerrin, kterému se konečně podařilo dostat humrový salát pod kontrolu. „Chtěl jsem se jenom zeptat – to s tím stolem onehdy v noci – opravdu jsi skočil nebo jsem byl tak opilý, že se mi to zdálo?“

No, totiž,“ upadl hrabě do nepochopitelných rozpaků, „když jsem byl mladší, docela jsem podobné kousky ovládal,“ odpověděl vyhýbavě. „Abych nezapomněl, cestou jsem se stavil ve městě a vyzvedl poštu. Nechci být špatným prorokem, ale tohle vypadá jako pozvánky od tetičky na ples.“

Jerrina rázem opustil humor. „Ale já vážně neumím tancovat. A taky nevím, co na sebe,“ zkusil to odjinud, zatímco Ivor se bavil jeho rozpaky.

Žádný problém,“ ujistil ho posléze. „Oblek se vždycky sežene. Nějaké další potíže?“

Jo,“ přisvědčil Jerrin. „Může mi někdo zaručit, že se tam nebude podávat humrový salát?“
 

*


Virginie vyšla zpod rukou kadeřníka jako opravdová princezna. Z elegantního účesu se jí po stranách uvolňovaly dva zvlněné pramínky, měkce lemující její vzrušením zrůžovělé tváře, zatímco zbytek vlasů byl dovedně propleten a v týlu upevněn jedinou velkou sponou.

Opatrně, aby je nepomačkala, vklouzla do lehounkých hedvábných šatů v barvě šampaňského, lichotivě obepínajících její postavu v místech, kde k tomu byl důvod a naopak zahalujících vše, co mělo zůstat skryto. Virginie ty šaty milovala. S lehkým úsměvem si připjala perlový náhrdelník a do výstřihu vetkla drobnou látkovou růžičku téhož odstínu jako šaty. Letmým pohledem zkontrolovala nalíčení a spokojená s tím, co v zrcadle spatřila, si navlékla večerní rukavičky. Byla připravena k odchodu.

Hrabě Sheldon postával před zrcadlem s holicím strojkem v ruce a tvářil se obzvláště nešťastně.

Tak si nedělej násilí,“ poradila mu Patricie bezstarostně. „Virginii se beztak líbíš, jak jsi, tetička už to jednou ve zdraví přežila, a ostatní se aspoň budou mít nad čím mravně rozhořčovat,“ rýpla do něj.

Ona Ginny něco říkala?“ vybral si Ivor ze všech otázek tu, která ho nejvíc zajímala.

Mám snad oči,“ opáčila Patricie šibalsky. „S kým se onehdy vodila při měsíčku po blatech? Se mnou asi ne!“ Energicky chňapla po jeho vlasech a stáhla je vzadu gumičkou. „Nechápu,“ pokračovala se zápalem, „proč zrovna tebe udivuje, že určitému procentu žen se zkrátka líbí chlapi, co vypadají tak trochu jako Robin Hood!“

Proti tomu nebylo co namítnout. Ivor na sobě naposledy urovnal dokonale padnoucí oblek a galantně sestře nabídl rámě.

Jerrin na ně čekal pod hlavním schodištěm, a jak Patricie mrknutím oka zjistila, slušelo mu to naprosto báječně. Jerrin se sice cítil nesvůj, protože víc než mezi společenskou smetánkou byl doma ve světě dat a informací, ale pohled na Patricii Sheldonovou, vznášející se mu vstříc v namodralém obláčku čehosi, čeho se zprvu bál dotknout, aby se mu to nerozplynulo pod rukama, jej přesvědčil, že dnešní večer rozhodně bude stát za to. Raději rychle sklopil zrak, protože myšlenky, jež mu náhle vytanuly, se sem opravdu ani trochu nehodily.

Patricie jako by náhodou ponechala svou ruku v jeho a s pobavením pozorovala Ivora, jenž se při pohledu na přicházející Virginii zmohl pouze na uchvácený výdech. I Virginie na okamžik stanula nehnutě, jako by celá prozářená jeho přítomností.

Nezapomeň se zase nadechnout!“ poznamenala Pat uštěpačně směrem k bratrovi. „Aby ses nám tou vášní náhodou nezadusil. A nezírej tak na ni, ještě si chudinka bude myslet, že má na šatech nějaký flek!“

Nezdálo se však, že by její dobře míněné rady dopadly na úrodnou půdu. Ivorův vesmír se totiž scvrkl na jediné: Virginii. Virginii jako tajemnou Královnu noci, kouzelný přelud, prchavý sen nad ránem, z něhož se nechce probudit.

A Virginie na tom nebyla jinak.

Tohle že je ten chlapík, s nímž jsem prolézala studené sklepy a brouzdala se večerní trávou? Ten, který dokázal vdechnout život bláhovému projektu o koních a lidech a s umanutou obětavostí mu věnuje veškeré prostředky i čas, místo aby si užíval někde v přímořském letovisku, obklopen houfem podobně postavených přátel a neúnavných ctitelek? A postačí vůbec jediný lidský život, aby si zvykla na všechny jeho proměny?

Když nastupovala do vozu, ten dosud neznámý Ivor jí úslužně přidržel dvířka a vcelku zdařile se přitom tvářil, že řidič ve zlatě premované uniformě tvoří stejně běžnou součást jeho života jako všechno, čím se až dosud v její blízkosti obklopoval.

Virginie znovu nahlédla do seznamu hostí. Byl dovedně sestaven tak, aby se v něm vedle významných objevila i jména těch, kdo po podobném věhlasu marně touží. Ti první, podobni planoucím lucernám, nemají jiný úkol, než přivábit ostatní, jež zaslepeni bohatstvím a mocí spřádají odvážné sny, jak by se i oni mohli stát světlem. Proč jim ten pocit výlučnosti na chvíli nedopřát, poslouží-li se tím navíc dobré věci?

Až do dnešního dne viděla Virginie v lady Nelsonové převážně milou, lehce sentimentální a idealistickou starou dámu, vyplňující volný čas čajovými dýchánky, nezávaznými řečmi o počasí a výměnou předloh na háčkování. Ten chladnokrevný kalkul s lidskou psychikou, vtělený do zlatě podtištěného seznamu hostí, jí doslova vyrazil dech. Dost dlouho se pohybovala ve světě velkého obchodu, aby podobný trik dokázala ocenit.

S mírným zatrnutím si uvědomila pravý význam rčení vlk v beránčím rouše. I ona dočasně podlehla dojmu, že dnešní aristokracie čerpá sílu k životu výhradně ze starobylých tradic, unavená a zmalátnělá dobou, která za svého boha vyhlásila pouze prosperitu a zisk. Jak nesmírně se mýlila! Jako by divoká krev dobyvatelů a válečníků mohla ztratit na síle jen proto, že ji ubíhající staletí zaobalila do bělostného rouna společenských konvencí! Vlci zůstanou vlky. Tím nebezpečnějšími, že okolí dávno pozbylo nutnou ostražitost a považuje je za pouhá štěňata, určená ke hraní!

Inu, každé prozření něco stojí. V případě lady Nelsonové to, zdá se, bude platit dvojnásob. Nikdo z oslovených její pozvání neodmítl, přestože do zahájení plesové sezony zbývalo ještě několik měsíců.

Při pohledu na jednotné uniformy obsluhujícího personálu se Virginie nedokázala ubránit mírnému pocitu neskutečna, který vzrostl, když před ní uhlazený majordomus, přesvědčivě ztělesňující lesk a důležitost toho poslání, s nepopsatelnou noblesou rozevřel prosklené vstupní dveře. Když Ivor zpozoroval její rozpaky, usmál se a povzbudivě jí stiskl ruku, což muž u dveří kvitoval dokonale netečným výrazem.

Z počátečního ohromení Virginii vytrhla až trojice stříbrošedých teriérů, hrnoucí se jim vstříc. Ten nejmenší se okamžitě pokusil Ivorovi rozcupovat nohavici. Tetička ho však chytla a nemilosrdně vyšoupla do vedlejšího pokoje, kde, jak se později ukázalo, z nudy rozžižlal kus koberce mnohonásobně převyšující jeho vlastní velikost.

Když se se všemi přivítala, obrátila se vévodkyně na Ivora: „Víš chlapče, že jsi mě příjemně překvapil?“ řekla a políbila ho na tvář. „Vážně jsem nepředpokládala, že bys dokázal vynaložit tolik úsilí, abys vypadal jako normální člověk. Počítáš, doufám, s tím, že před slavnostním přípitkem proneseš nějakou krátkou řeč?“

Lehce zděšený výraz Virginii prozradil, že s tím tedy nepočítal ani náhodou. Přes tento drobný zádrhel se však společnost dobře bavila a tučných šeků na kontě Nadace utěšeně přibývalo. Vlci vyrazili na lov...

Virginii nemohlo uniknout, že navzdory občasným sebezlehčujícím řečem je Ivor Sheldon vynikající tanečník. Chvílemi se mu dokonce podařilo zastínit i jeho nedostižného bratra, vévodu z Longtown. Dokonalého jako ostatně vždy. Dostavil se těsně před začátkem plesu, celý v bílém, elegantní a distinguovaný, a na Nadaci přispěl částkou, nad níž i Ivor jenom uznale povytáhl obočí.

Přesto Virginii připadalo, že o mladšího z Sheldonů panuje o malinko větší zájem. Snad proto, že na rozdíl od vévody nepůsobil tak upjatě. Ivor nedržel ruku na rodinném jmění, ale jeho roční příjmy i tak představovaly sumu, z níž by se dalo velmi příjemně a pohodlně žít. Pochopitelně za předpokladu, že by její drtivou většinu neutopil v dobročinných aktivitách. Nejedna z přítomných však mínila, že Ivorovo případné „ano“ slavnostně vyřčené před svatebním oltářem by v tomto směru dokázalo ledacos změnit.

Virginie podobný názor nesdílela, jedno však z jejich chování vysoudila naprosto nezvratně. Že totiž i v této tradicemi požehnané zemi jsou mladí, přitažliví a hlavně dosud svobodní aristokraté velmi nedostatkovým, leč o to žádanějším zbožím, pro jehož získání jsou mnohé ženy ochotny takřka všeho. Sama nevěděla, zda se tím má znepokojovat nebo naopak bavit. Pro tuto chvíli raději ponechala otázku nedořešenou a ochotně přijala vévodovu žádost o tanec. Zrovna začínali hrát valčík.

K jejímu překvapení se na parket odvážil i Jerrin. Kroužili s Pat sálem s bravurou, jež nijak nenaznačovala, že svou první taneční hodinu absolvoval včera večer v uhrabaném písku bývalé jízdárny. Koutkem oka také Virginie zahlédla Ivora s jakousi atraktivní blondýnkou, vyzývavě se tisknoucí do jeho náruče.

Ta mladá dáma, co vás se sestrou doprovází, je nová sekretářka?“ otázala se zrovna natolik hlasitě, že ji Virginie zkrátka nemohla přeslechnout.

Ivor se nejprve dosti úspěšně pokusil obnovit mezeru mezi nimi a hned poté si při pohledu do Virginiiných zúžených zorniček musel několikrát připomenout, že tato akce je velmi prospěšná, velmi prospěšná, velmi prospěšná! Ksakru!

Nikoli, slečna Fosterová je moje nová zaměstnavatelka,“ podařilo se mu opáčit s úsměvem, jež jeho tanečnici viditelně zmátl. Nechápavě za ním hleděla ještě dlouho poté, co ji zdvořile uvedl zpátky ke stolu a s potěšením zanechal jejím divokým dohadům.

Zajisté dovolíš,“ nesmlouvavě se vsunul mezi bratra a Virginii, smějící se zrovna jakési vévodově poznámce, „ale dál bych se slečně Fosterové raději věnoval sám!“

Vévoda z Longtown po něm sjel lehce pobaveným pohledem. „Bylo mi skutečným potěšením, slečno,“ prohlásil vřele, ještě jednou se pokochal pohledem na uštvaného bratra a s náznakem úklony zmizel mezi rozjařenou společností.

Virginie,“ obrátil se k ní Ivor prosebně, „mohla bys pro mě něco udělat?“

Od onoho památného večera na blatech tak nějak samovolně sklouzli do tykání. Po více jak půl roce! V Americe by tím byli směšní, napadlo Virginii, ale tady jí to ani nepřišlo. Snad proto, že v kraji, kde nebe patří hvězdám, sluší i lásce trocha zdrženlivosti.

Virginie se po léta snažila chovat jako sebevědomá ambiciozní žena, tvrdě pracující na své kariéře. Teď se s úžasem ptala, k čemu to všechno bylo. Hnala se a ani pořádně nevěděla kam. Až tady, u Ivorových koní s jejich pravidelnými časy pro krmení, práci i bezstarostný odpočinek pochopila, že nic na světě nelze uspěchat. Zrno vyklíčí, až přijde jeho čas. A láska zrovna tak.

Uvědomila si, že Ivor od ní něco chtěl a tázavě vzhlédla.

Mohla by ses do mě zavěsit a tvářit se, že jestli se k nám některá z těch ženských v sále jenom přiblíží, ukousneš jí hlavu?“

Za tuhle roli pěkně děkuju!“ zasmála se Virginie rozpustile, zatímco atraktivní plavovláska Diana Laneová na opačném konci místnosti bledla vzteky.

Já nevím, co proti ní máš,“ vrhla Virginie na Ivora krátký postranní pohled. „Mně připadá docela hezká,“ dodala tak klidně, že to okamžitě vyburcovalo jeho ostražitost. Prudce se zastavil a ona v jeho očích četla jediné: Doufám, že jenom žertuješ, ale aby bylo jasné, tyhle vtipy já nemám rád!

Ano, velmi hezká,“ přisvědčil. „Navíc i chytrá a dost bohatá. Takřka ideální. Jenomže nenávidí koně,“ pronesl tónem, z něhož bylo patrno, že Diana Laneová není téma, které by měl chuť dál rozvíjet.

Až mnohem později Virginii prozradil, že Diana byla jeho první vážnou láskou. Oba studovali v Oxfordu, on historii, ona starou angličtinu s dějinami umění. Pocházela z bohaté průmyslnické rodiny ze severu Anglie, vlněné látky, plédy, přehozy a tak. Tradice a solidnost, i když bez pozlátka šlechtického erbu. Přesto o jejich sňatku nikdo nepochyboval. Přinejmenším do chvíle, kdy mu Diana po jedné nevydařené schůzce, narychlo odvolané kvůli nemocnému koni, dala jasně najevo, že buďto koně nebo ona. Vybral si, třebaže ho srdce bolelo. Dnes už věděl, že udělal dobře.

Ivor s Virginií se opatrně prodírali návalem žíznivých a hladových hostů ke stolům s občerstvením. O jeho averzi vůči ústřicím už věděla, ale teprve nyní, tváří v tvář všem exoticky vyhlížejícím poživatinám, (ačkoli Ivor by takové slovo určitě nepoužil), ji dokázala pochopit.

Pominula-li několik druhů kaviáru, (z nichž některé opravdu připomínaly našedlé polystyrenové kuličky, s nimiž si Virginie jako malá hrávala na to, že sněží), pak tu ve formě koktejlů kralovali drobní živočichové, souhrnně označovaní za plody moře.

Na stříbrných podnosech se naparovali garnáti, langusty a krevety, upravení na desítky nejrůznějších, z Ivorova odtažitého pohledu silně nechutných, způsobů. Zaliti do zlatavého rosolu se na malinkých talířcích chvěli říční raci a všemu vévodila okrouhlá mísa navršená majonézovým salátem s obrovským humrem nešťastně rozplácnutým na vrcholu. Ivorův výraz jasně prozrazoval, že než to, raději umřít hlady.

Když si Virginie uvědomila, jak podstatnou roli v přípravě oněch lahůdek hraje hrnec vroucí vody, zkombinovaný s údivem dotyčného zvířátka jaké se najednou udělalo teploučko, došlo jí, proč se Ivor tváří, jak se tváří. Měla-li být upřímná, taky ji nějak přešla chuť.

V případě smažených žabích stehýnek pak zcela samostatně dospěla k závěru, že kousnout do nich, trpěla by po zbytek života pochybnostmi, zda se neměla narodit jako užovka.

Co může být tohle?“ ukázala na načervenalou omáčku, snad tomatovou, s pravidelnými kousky čehosi, co nedokázala přesněji identifikovat.

Les escargots,“ odvětil Ivor bezbarvě.

Tak jméno zní pěkně,“ usoudila Virginie. „Co to znamená?“

„– Šneci –“

Připouštím, že dokud jsem to nevěděla, připadalo mi to mnohem vábnější. – Jé, ale tohle vypadá legračně, jako smažený ananas!“ zamířila ke křupavým zlatavým kouskům s dírkou uprostřed, ale pro jistotu nejdřív vrhla krátký kontrolní pohled na Ivora. Bohužel, na rozdíl od ní znal pravdu. Byly to smažené chobotnice.

Ivor s Virginií se zoufale zahleděli na konec stolu, kde se krčilo pár okoralých sýrových chlebíčků. V tiché shodě je přeskládali na talířek a nenápadně se s nimi vytratili na terasu.

Hudba, tlumeně sem zaznívající z velkého sálu, příjemně podbarvovala atmosféru vzájemné blízkosti. Virginii ani nepřišlo divné, že se najednou ocitla v Ivorově náručí a se rty téměř se dotýkajícími jeho se zvolna pohupuje v pomalém rytmu waltzu. Toužila po jediném; aby ji už nikdy nepustil.

Jakoby dokázal číst myšlenky, přivinul ji k sobě těsněji. Ve vzrušeném očekávání zatajila dech, jenže namísto procítěného polibku jí jen zabořil tvář do vlasů, kuckaje smíchy.

Co je?“

Nic,“ škytl, „promiň, ale začal jsem si připadat jako v závěrečné scéně z nějakého filmu, co při něm naše babičky slzely dojetím.“

Tak to ses rozhodně špatně díval,“ usmála se Virginie potutelně. Už si na jeho svébytný způsob myšlení začínala zvykat. „Protože tyhle scény končívají úplně jinak!“

Nezklamal ji, samozřejmě, ale když je o něco později objevili Pat s Jerrinem, našli je, jak se vyložení přes zábradlí už zase zalykají smíchy. Byli tak zaujati sami sebou, že jejich tichou přítomnost ani nepostřehli. Jerrin s Patricií na sebe chápavě pohlédli a následováni tetiččinou psí smečkou zmizeli v noční zahradě.
 

***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one