modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

VIII.


Později se všichni shodli, že ples u vévodkyně se opravdu vydařil. O příjemně zaokrouhlené částce získaných peněz ani nemluvě. To vše opravňovalo k jisté umírněné naději, že do počátku zimy se jim snad podaří dostat většinu hospodářských stavení na Mandraku pod novou střechu.

Jerrina, který zrovna před blikajícím monitorem prožíval duševní muka, protože namísto inteligentní smysluplné práce, hodné jeho génia, dostal za úkol učinit původní program na třídění kukuřice ještě efektivnějším, však mnohem víc než postupující stavební úpravy zajímalo, zda si onehdy na plese vedle Patricie neustřihl nějakou ostudu. Podrobnou a hloubkovou analýzou kyselých pohledů, jimiž ho po celý večer častovali ti, kdo se marně pokoušeli do blízkosti slečny Sheldonové vetřít, docházel k závěru, že to snad nemohlo být tak strašné, jistotu ovšem mít nemohl. Velmi ho proto potěšilo, když se ho při nejbližší možné příležitosti Patricie zeptala, zda by s ní příští sobotu nezašel na Oblastní zemědělskou výstavu.

„Buď klidný, vlastním životem ručím za to, že tam určitě nepotkáme žádný humrový salát ani krevety,“ popíchla ho. „Zato tam bude spousta domácích likérů, zázvorové pivo, nejméně dvacet druhů mrkvových, dýňových a rebarborových koláčů, citrónové a pomerančové želé, skotská dudácká kapela a taky dětské závody v běhu v bramborovém pytli,“ lákala ho na místní kulturní atrakce, protože věděla, že na takový druh zábavy Jerrin poměrně ochotně slyší.

Nezklamal ji. „Můžu taky závodit?“ zeptal se poťouchle.

„V čem?“

„V těch pytlích.“

„Pokud jsi dítě do dvanácti let, těžko proti tomu bude někdo něco namítat,“ usmála se Pat. „Když se mnou půjdeš, koupím ti za odměnu lístek do tomboly. Třeba vyhraješ poštovního holuba nebo nějaký hodně repasovaný notebook.“

Se značně posíleným sebevědomím jí Jerrin pevně ovinul ruce kolem pasu. „Po poštovním holubovi jsem odjakživa toužil. V kolik si tě mám v sobotu vyzvednout?“

Patricie krátce přemýšlela. „Výstava začíná v devět, půl hodiny na cestu, taky nějaká časová rezerva –. Vidím to na čtvrt na osm,“ uzavřela nakonec.

„Cože?“ zděsil se Jerrin naprosto upřímně. „Proč tak brzo. Co tam budeme až do otevření dělat?“ Protože byl zvyklý pracovat dlouho do noci, kdy je klid a nikdo ho nevytrhuje ze soustředění zbytečnými otázkami, probouzel se obvykle až někdy po osmé. Nikdy nechápal lidi, kteří klidně vstanou o půl paté ráno a pak si namísto snídaně jdou zaběhat do parku. I při pouhé představě cítil, jak celé jeho tělo proti takové nelidské zvrhlosti hlasitě protestuje.

„– no, musíme tam přece být o něco dřív,“ namítla Patricie udiveně.

„A to jako proč? Aby nás někdo nepředběhl ve frontě u pokladny?“

Patricie na Jerrina upřela bezpochyby ten nejnevinnější pohled na světě. „– když celou tu výstavu zahajuji.“

„Jak zahajuješ? Co zahajuješ?“ koktal zmateně, protože odmítal uvěřit vlastním uším.

„Tak, normálně. Vylezu na podium, vezmu si mikrofon, budu neobyčejně vtipná a všem povím, že je pěkně vítám. A pak nůžkami přestříhnu pásku. Vážně jsem ti o tom neříkala?“

„To teda neříkala!“ vydechl Jerrin prudce. Panebože! Zase nějaká pitomá společenská maškaráda! Proč si, proboha, nikdy nemůžu najít holku, která by byla úplně normální? Ale to ne. Jedna se rozhodne opravovat hrad a druhá zas zahajuje výstavy jak na běžícím pásu! „Doufám, že jako tvůj doprovod při tom na sobě nebudu muset mít smoking jako minule,“ prohlásil nyní rezolutně.

Patricii zazářily oči. „To víš že ne. Sportovní oblek postačí.“

„Uááááá!“ zaskučel Jerrin. „Patricie, já z tebe asi jednou dostanu infarkt!“

Ublíženě nakrčila nosík. „Když já za to vážně vůbec nemůžu. Tyhle otevírací a vítací akce vždycky obstarává naše máma, jenže zrovna předevčírem volala, že se chce ještě pár týdnů zdržet na Mallorce, prý je tam úžasné počasí, takže to mí drazí bratříčci zbaběle hodili na mě, i když jsem to ještě nikdy nedělala. – Jerry, já z toho mám trochu strach,“ přiznala nakonec.

„To zvládneme, uvidíš. Když tam nebudou ty krevety a humři...“

„Takže se mnou přece jen pojedeš? V obleku? V kravatě? Ve čtvrt na osm ráno?“

„Pochopitelně,“ prohlásil Jerrin mužně. „Přece si nemůžu nechat ujít pohled na to, jak přestřihuješ pásku.“

Patricie jeho obětavé odhodlání odměnila velmi oddaným a velmi procítěným polibkem.
 

*


V sobotu o čtvrt na osm ráno očekával Jerrin Patricii na parkovišti před King’s Hall. Vymydlený a zušlechtěný světle béžovým manšestrovým sakem, které za vydatné Viginiiny pomoci zakoupil včera večer pět minut před zavírací dobou v nejbližším místním obchodu s oděvy. Nejbližším znamenalo, že nejprve jeli pětadvacet mil tam, poté hledali Jerrinovu platební kartu, která nějakým nedopatřením zapadla pod sedadlo a když ji konečně vydolovali, vydali se hledat bankomat a lékárnu, neboť Virginie pravila, že ji z toho všeho šíleně rozbolela hlava. Nadopovaná patřičnou dávkou chemie pak Jerrina podrobila soustředěnému mučení těla i ducha, když ho nutila oblékat a zase svlékat jeden oblek za druhým, aby mu nakonec stejně vybrala ten, co jim padl do oka jako první. Kdyby nebyl do Patricie tak bláhově zamilovaný, určitě by s tím praštil hned po prvních dvou, třech, kouscích.

To by ale zas přišel o její obdivný pohled, jímž si nyní uznale měřila jeho zevnějšek. Takhle měl Jerrin aspoň pocit, že se mu to včerejší utrpení vyplatilo.

„Něco jsem ti přinesl,“ pravil poněkud zastřeně.

„A co?“

Z kapsy saka vytáhl malý balíček úhledně převázaný sladce růžovou stužkou.

„Co je to?“

„Překvapení.“

Patricie krabičku opatrně převrátila v prstech. Cosi v ní štěrchalo. Cosi hranatého, pravděpodobně kovového. Zvědavě rozvázala mašličku, strhla papírový obal a vytáhla na světlo krásné, ocelově lesklé, úplně nové malinkaté nůžky.

„Aby se ti dnes po ránu dobře stříhalo,“ vysvětlil Jerrin s vážnou tváří.

Patricie se perlivě rozesmála. „Jsou naprosto dokonalé a úžasné. Skoro jako ty,“ pošeptala mu se rty až těsně u jeho ucha, což přinejmenším jeden z jejích bratrů, nenápadně je pozorujících z letní vyhlídkové terasy, přijal s dosti patrnou nelibostí.

„Už aby se máti vrátila,“ povzdychl vévoda z Longtown, odložil ranní noviny, přes jejichž horní okraj sestřino flirtování nespokojeně sledoval, a rozvážně se napil vlažné kávy s kapkou smetany. „Bez ní jste dočista zvlčili. Oba dva.“

Ivor si ukousl pořádný kus toustu a aniž by se namáhal nejprve polknout, nevzrušeně zamumlal: „Mohl jsi s ní jet ty. Já nemůžu. V devět čekáme na Mandraku pokrývače.“ A jemně přitom svého bratra poprskal drobečky.

„Jsi dokonale neestetický,“ poznamenal vévoda znechuceně, než se znovu pohroužil do četby golfové přílohy.
 

*


Jerrin s Patricií si už asi popadesáté potřásli rukou s nějakým místním zemědělcem, jeho ženou a početným příbuzenstvem – a to výstava ještě ani zdaleka nezačala. Čím víc se však ručičky hodinek posouvaly k deváté, tím větší neklid Patricie jevila. Strnule zírala před sebe a neustále si něco polohlasně mumlala, patrně uvítací formulku.

„Máma musí mít nervy ze železa. Co když to zkazím?“ vzhlédla nakonec k Jerrinovi s výrazem štvance.

„Budeš báječná, uvidíš,“ pokusil se ji uklidnit. „Hlavně pěkně zhluboka dýchej. Pořád dýchej a nepřestávej.“

Patricie nervózně podupávala nohama ve světlých lodičkách, skvěle doplňujících její béžový kostýmek. Problém byl v tom, že aniž si toho všimla, podupávala zrovna v místech, kudy před chvílí zaháněli vystavovaná dobytčata do připravených ohrad. Soudě dle stop, která po sobě zanechala, trápila je tréma ještě mnohem více než ji.

Patricie si zuřivě začala otírat špičku boty o trávník. Ulpělého kravince se sice zbavila, ale zase se jí na botě objevilo několik zelených šmouh. „Já se z toho snad zblázním,“ prohlásila nešťastně. „Jak to máma dělá, že je vždycky jako ze škatulky?“ Rezignovaně usedla na lavičku. Sama nevěděla, jestli jí v příštím okamžiku vyhrknou slzy nebo se rozesměje.

„Co kdyby sis zazelenila i tu druhou,“ utrousil Jerrin jednu ze svých dobře míněných rad. „Budeš vypadat přírodně.“

Patriciino dokonale vyklenuté obočí se mírně svraštilo. „Proč mám naráz pocit jako by vedle mě stál můj drahý bratr.“

„Který?“

„Na tom nezáleží, oba jsou stejní neřádi!“

Rozčilením Patricii zrůžověly tváře, takže teď vypadala ještě půvabněji a Jerrin jí to taky neopomněl sdělit. „Moc ti to sluší, vsadím se, že nikoho ani nenapadne, aby ti koukal na boty, když se může dívat na tebe.“

„Vážně mi to sluší?“ Vytáhla z kabelky papírový kapesníček, nenápadně na něj plivla a pokud to šlo, boty vyčistila. Taky už bylo načase. Pořadatelé, vystavující farmáři i početní hosté se už shromáždili před dřevěným podiem, jemuž vévodil starodávný mikrofon, který při hlasové zkoušce nepříjemně pískal, chrčel, podivně přeskakoval a nakonec jako v agónii zachroptěl a utichl docela. V první chvíli to vypadalo, že navždy, ale Jerrinova technická zdatnost spolu s notnou dávkou izolepy jej dokázaly resuscitovat na plných osm minut, během nichž Patricie stačila nejen všechny pozdravit, ocenit jejich obětavost při přípravě výstavy, (Jerrin s izolepou v ruce se posměšně ušklíbl), ale i vyzdvihnout nemalé zásluhy, jimiž přispívají k trvalému zušlechťování všech vystavovaných plemen, pozásluze zejména tradičních britských. (Jerrin s izolepou už nacpanou v kapse nedůvěřivě pohlédl na několik slepic vykukujících z drátěných klecí, jež se s promyšlenou zlomyslností pokoušely jedna druhé vyklovnout oko. Neměl však odvahu se optat, zda jde o tradiční britské plemeno nebo o již degenerovaný import.)

„Jaká jsem byla?“ Patricie zářící nadšením a hlavně úlevou, že už to má za sebou, se do něj zlehka zavěsila.

Roztomilá a okouzlující.“

„Bylo mi rozumět? Ten mikrofon nějak divně hučel.“

„Každé slovo. Nejsem přece žádný amatér. Když spravuju, tak pořádně. Ale pokud náhodou ještě hodlají něco vyhlašovat, doporučoval bych co nejrychleji opatřit nový nebo hlásnou troubu, protože tenhle mikrofon,“ ukázal přes rameno na nešťastníka schlíple visícího přes improvizovaný řečnický pultík, „má své dny už nadobro sečtené.“

„Neděs mě. Odpoledne ještě musím vyhlásit výsledky soutěže o nejkrásnějšího domácího mazlíčka.“

„A do té doby?“

„Do té doby máme volno. Můžeme se tu porozhlédnout, dát si něco k pití a později oběd – a hlavně si musíme pořádně prohlédnout ty mazlíčky.“

„Tak jdeme?“

Patricie si ladným pohybem upravila elegantní klobouček. „Jdeme,“ přisvědčila.

Mazlíčků napočítali celkem dvanáct. Několik psů různých velikostí, chlupatou bílou kočku s velikou modrou mašlí, papouška, dva miniaturní králíčky, morče, želvu, dva křečky, kteří na sebe přes mříže svých klecí zuřivě prskali, a jednoho chlupatého pavouka, velkého jako mužská ruka, kterého jeho majitel s jistou zoologickou nepřesností láskyplně oslovoval: „Ty moje malá kočičko.“

Patricie s každým vystavovatelem prohodila několik zdvořilostních vět, zatímco Jerrin prováděl zevrubnou prohlídku zvířat.

„Jak to vidíš?“ vyzvídal pak, když s pohárkem dýňové šťávy postávali u dřevěného pultíku, odkud měli krásný výhled na několik chundelatých ovcí, zdálky připomínajících chomáčky vaty. Ovšem s uhlově černou hlavou, jiskrnýma očima, dokonale čertovsky zahnutými rohy a neuvěřitelnou bílou hvězdou uprostřed čela. Jerrin je okamžitě překřtil na Čertí princezny a spekuloval, jak to udělat, aby je mohl zahrnout do kategorie domácích mazlíčků.

„Já bych vyloučila kočku s mašlí a psy s šátkem kolem krku,“ uvažovala Patricie nahlas, přičemž ze svého pohárku zručně vylovila topící se vosu. „Jsou pěkní, ale nemám ráda lidi, co si svá zvířata pletou s módním doplňkem.“

„Já bych vyloučil papouška a toho rezavého křečka,“ navrhl Jerrin.

„Proč? Vždyť jsou roztomilí.“

„Jenže papoušek mluví sprostě a křeček mě div neuhryzl kus prstu, podívej,“ nastavil jí začervenalý ukazováček jako důkaz.

„Takže nám zbývá jeden pes neurčité rasy, želva, morče, dva králíci, pavouk a ten druhý křeček,“ shrnula Pat.

„Želva mi přijde děsně nudná.“

„Králíci taky nebyli žádný zázrak, ale morče se mi líbilo, bylo docela ochočené a mělo pěkně zařízenou klec –“

„Já bych jako vítěze vybral toho pavouka.“

Patricie na něj udiveně pohlédla. „Proč proboha pavouka?“

„Je to originální.“

„Je to pěkně odporné. Já se pavouků štítím. A navíc tu ještě máme toho stříbrného křečka, na to nezapomínej.“

Jerrin si zamračeně promnul prst. „Bude to stejná pakáž jako ten první.“

„Jsi zaujatý!“

„Ty taky!“

„Dobře. Takže do užšího výběru nám postupuje tarantule, morče, šedý křeček a ten krásný kříženec jezevčíka.“

Na tom se usnesli a s tím se také vydali na obhlídku všeho ostatního, co zemědělská výstava nabízela. Míjeli klece a ohrady přeplněné desítkami nejrůznějších slepic, krůt, perliček, holubů, králíků, koz, ovcí a krav. Hlavně krav. V samostatných boxech se tu pyšně předváděly černobílé gallowayky, mohutné strakaté šorthornky, tradiční ayrshirky, hranaté a kostnaté friesanky, k vidění zde bylo několik desítek jemných a úhledných jerseyek i zlatohnědých higlandek s dlouhými kučeravými chlupy a nebezpečně vyhlížejícími dopředu zahnutými rohy.

Všechno to mečelo, bečelo, kdákalo a bučelo a téměř neustále produkovalo hromady bobků nejrůznějších tvarů, velikostí a intenzity zápachu.

To vše se nezaměnitelně mísilo s vůní ovesných placek připravovaných podle starobylého receptu přímo na žhavých kovových plátech, s vůní domácího sýra a tvarohu, neuvěřitelného množství lineckých koláčků a rebarborových koláčků s anýzem, zázvorového piva, žitné pálenky a jemného melasového sirupu. Jerrin oběma zakoupil cucavý špalek, protože byl naprosto uchvácen jeho téměř kosmickým designem, sestávajícím z mírně sešikmených pruhů vytvořených za vydatné pomoci křiklavě růžového, fialového a oranžového potravinářského barviva.

„Slíbilas mi holuba z tomboly,“ přihlásil se, když míjeli několik stolů s předměty určenými jako ceny pro výherce.

„Ne,“ opáčila Patricie s úsměvem, „slíbila jsem ti lístky do tomboly. Vyhrát si ho budeš muset sám.“ A přes jeho ne zcela upřímné protesty mu opatřila celých pět losů, čistě proto, že ji zajímalo, co bude s případným chovným párkem holubů či obstarožní sekačkou na trávu dělat.

Jerrin se pouze modlil, aby nevyhrál úklidovou soupravu nebo škrabku na brambory s výhružným nápisem Universal. To už by raději domů táhl sošku lišky obklopenou několika větřícími ohaři, (vše velmi umělecky přelito zlatou barvou), nebo protihlukové návleky na nohy od židle ve tvaru malých bílých myšek, které v případě, že by nějakým nedopatřením opravdu vyhrál, hodlal velkoryse věnovat paní McLiamové. Nakonec si k Patriciinu nemalému pobavení odnesl šestidílnou sadu extra savých utěrek a velmi podrobnou příručku o domácím chovu křepelek, po okrajích doplněnou vlastnoručními poznámkami předchozího majitele.

Když několikrát obešli celou výstavní plochu, potřásli si rukama s dalšími třemi tucty farmářů a zdvořile ochutnali všechno, co jim kdo cestou nabídl, zastavili u bytelné ohrady ze železných trubek, za nimiž mohutný černý býk z hromady sena ledabyle vytahoval jednotlivá stébla. Hrubá vlnitá hříva mu padala do čela a přes oči a on na ně mžoural poněkud nepřítomným pohledem, v němž se však přesto v každém okamžiku tajila hrozba.

„To je Alastor,“ představila ho Patricie se stopami obdivu v hlase. „Nejlepší chovný býk v celém okresu. Počkej, stoupni si k té ohradě, já si vás spolu vyfotím.“

„Vážně to musí být?“ otázal se Jerrin když po něm Alastor loupl jedním okem a zlostně zafuněl. Ještě pořád se tak úplně nedokázal vyrovnat se svým ranním zážitkem s křečken a teď bum ho, býk jak stodola!

„Bude vám to spolu slušet.“ Patricie sáhla do kabelky, chvíli v ní se vzrůstajícím znepokojením šátrala a nakonec se zatvářila zklamaně. „To je smůla, zřejmě jsem si foťák zapomněla v autě.“

„Tak nás vyfoť jenom mobilem, prosím hlavně rychle ano?“ navrhl Jerrin, opírající se jedním ramenem o ohradu. Přestože se chránil ohlédnout, naprosto zřetelně cítil, jak se k němu obrovský býk zvolna přibližuje, jak se pod jeho vahou zachvívá zem, jak jeho rozdvojená kopyta jediným hrábnutím rozrývají udusanou půdu, jak se jeho nozdry rozšiřují krátkým nesouhlasným odfrknutím. „Nebo víš co, já ti pro něj raději skočím,“ nabídl se ochotně, když mu vzadu na krku přistálo něco, co až příliš připomínalo chuchvalec pěny z Alastorovy tlamy.

„Vždyť nemáš klíčky,“ upozornila ho Patricie jen stěží skrývajíc úsměv a znovu otevřela kabelku.

„Aha, klíčky.“ Jerrin v chvatu sáhl do kabelky a čile vyrazil směrem k parkovišti. Nemohl si pomoci, ale ještě pořád cítil v zádech Alastorův nepřátelský pohled. Raději dál od něho. Tiše doufal, že než se vrátí, tak se to hrozivé zvíře třeba nadme nebo spolkne hřebík a chcípne, nebo alespoň Patricii opustí ten bláznivý nápad s jejich společným focením.

Patricie mezitím došla až k ohradě, z kapsy kostýmku vylovila zapomenutou napůl rozteklou karamelku a nabídla ji Alastorovi, který na ni skrz čupřinu dlouhých tmavých chlupů nedůvěřivě hleděl.

„Pojď sem, maličký, neboj se,“ lákala tu třičtvrtětunu živé váhy k sobě.

Velký býk nerozhodně přešlápl, obezřetně natáhl krk a růžovým jazykem smetl Patricii karamelku z dlaně. Se zamyšleným výrazem ji chvíli převaloval v tlamě a nakonec ji spokojeně polkl. Velmi něžně teď Patricii funěl do dlaní a když ho podrbala po širokém čele, blaženě přimhouřil oči. Pokud šlo o něj, považoval dosavadní průběh výstavy za naprosto uspokojivý.

„Á, slečna Sheldonová, zdravím vás,“ promluvil jí nečekaně kdosi za zády, ale silný skotský přízvuk ji nemohl nechat dlouho na pochybách.

„Pane McGregore, ráda vás zase vidím. Kde se tu berete? Výstava koní bude přece až příští měsíc v Stapletonu.“

„Ále, enom tak koukám,“ mávl farmář nedbale rukou. „Člověk se rád podívá na pěkný dobytčata. A tydle teda pěkný sou, moc dobře vopečovaný. Ale koně sou zkrátka koně, vo tom žádná, slečno. Abych nezapomněl, měl bych tam zrovna jednoho moc pěknýho dvouročka tak akorát pro vás, kdybyste se chtěla někdy zaject podívat. Moc nadějnej, pro vás by byl jako dělanej.“

„Víte přece, že už kolik let nezávodím.“

„Mnooo,“ zahučel farmář a s dýmkou stisknutou mezi zuby vypustil do vzduchu obláček kouře. „Slyšel sem. Ale pěknej kůň slečno, je zkrátka pěknej kůň. A z tohodlectoho hřebečka vyroste šampion, na to já mam nos. Po mámě by moh bejt navíc i dobrej skokan, no však se zastavte, až budete mít cestu, má žena vás taky ráda uvidí, zrovna tudlec mi povidala, že jak je rok dlouhej s nikym klounyho slova nepromluvi.“

„Určitě se u vás ukážu, pane McGregore.“

„Tak nashledanou, slečno.“

Patricie si pomyslela, že Jerrin jaksi dlouho nejde, naposledy pohladila černého býka a vydala se mu naproti.

Už těsně za branou ji upoutal dav zevlounů, obklopujících z dosud neznámé příčiny její auto. Protože nepředpokládala, že by se všichni ti lidé shromáždili jenom proto, aby obdivovali její zbrusu nové stěrače, sebrala kuráž a odhodlaně si mezi nimi proklestila cestu. V samém středu dění na pevně rozkročených nápravách trůnil její malý stříbrný Astonek, na jehož pravých dvířkách, poněkud zkroucený a potlučený, ležel Jerrin, ruce roztažené na kapotě. Uniformovaný policista zrovna na jeho zápěstích jediným zručným pohybem zaklapl pouta. Jeho kolegyně, mladá seržantka, s viditelnou úlevou zajistila svou zbraň a nechala ji vklouznout zpátky do pouzdra. Zřejmě bylo po všem.

„Tak půjdeme, občane!“ Policista, podle odznaků kapitán, Jerrina energicky postrčil směrem ke služebnímu autu. Teprve nyní se do jeho zorného pole dostala i Patricie, která na celou scénu nevěřícně zírala.

„Kapitáne Brooku, co se tu proboha děje?“ Pat blesklo hlavou, že být místní celebritou má kromě mnoha nevýhod i své dobré stránky, přinejmenším to člověku dává možnost klást otázky, které by si nikdo méně známý nemohl dovolit.

„Zdravím vás, slečno Sheldonová. Nemějte obavy, vašemu vozu se nic nestalo. Tenhle člověk se ho sice před chvílí pokusil vykrást, ale se seržantkou Thompsonovou jsme ho včas zadrželi.“

„Pokusil vykrást?“ opakovala Patricie nevěřícně.

„Chtěl jsem si vzít jenom ten foťák,“ vložil se do debaty Jerrin. Jak se ukázalo, ne zrovna nejšťastněji, protože v davu kolem to velmi nesouhlasně zahučelo.“

„A co takhle rozmlátit hubu, frajere, to bys nechtěl?“ hodil po něm kdosi z přihlížejících.

„Pokusil se vniknout dovnitř okýnkem za pomoci kusu drátu,“ odfrkl policista pohrdavě. Jestli něco nesnášel víc než obyčejné zločince, byli to podle všeho zločinci-diletanti.

„Jerry, můžeš mi prosím vysvětlit, proč sis normálně neotevřel?“ zeptala se Patricie stále ještě tím udiveným tónem, zatímco oba policisté spolu vyměnili první ze série lehce zneklidněných pohledů.

„Jak jsem spěchal, vzal jsem si špatný klíček,“ zafuněl Jerrin neochotně, „a nechtělo se mi vracet, tak jsem si myslel – promiň Pat, je mi to vážně moc líto, ale nenapadlo mě, že by to mohlo skončit takhle,“ dodal sklesle.

„Kapitáne, seržantko, domnívám se, že celá ta záležitost bude pouze nedorozumění,“ promluvila Patricie jak nejklidněji dokázala a v duchu se modlila, aby Jerrina náhodou ve stresu nenapadlo provést nějakou další nepředloženost. „Mohli bychom si, prosím, někde v klidu promluvit?“

„Neměl u sebe vůbec žádné doklady,“ namítl kapitán napůl nevrle, napůl omluvně, když se mu téměř podařilo rozehnat hlouček zvědavců.

„Zůstaly všechny v tom zatraceným autě! Už jsem vám to říkal nejmíň pětkrát,“ poznamenal Jerrin ne zrovna nejpřátelštějším tónem.

Patricie pochopila, že se schyluje k dalšímu konfliktu a raději znovu zakročila. „Chápu, že okolnosti jsou možná poněkud nezvyklé, ale ráda bych vám představila pana Jeremiho Prestona, svého velmi dobrého přítele a společníka. Jeremi, toto je velitel Pátého policejního okrsku pro Longtown, kapitán Brook, jeho kolegyně, seržantka Thompsonová.“

„Jo, já vím, představili se mi, když mě zatýkali. Angličani jsou vážně moc zdvořilí,“ poznamenal Jerrin uštěpačně. „S radostí bych jim oběma potřásl rukou, ale to by mě museli nejdřív pustit.“

Policisté spolu vyměnili další krátký pohled.

Máme průšvih! říkal výraz seržantky Thompsonové. Pokud si budou stěžovat, komisař nás klidně oba hodí přes palubu.

Sbohem, čtvrtletní prémie! přitakával kapitánův pohled nevesele. Nahlas však pronesl jen: „Tak snad abychom se šli podívat na ty doklady! Nevykládejte si to jako nedůvěru, slečno Sheldonová, ale takový je služební postup. Prosím, pane Prestone, nepatrně pokynul směrem k Patriciinu autu.“

„Američan?“ nadzdvihl v mírném údivu jedno obočí a vrátil doklady zpátky Jerrinovi, už zbavenému policejních pout.

„Pan Preston pochází z Phoenixu,“ vložila se do toho neúnavná Patricie, které bylo jasné, že Jerrin se ještě pořád snaží ovládnout rozbouřené emoce a na nějakou jemnější konverzaci nemá náladu. „Pracuje jako programátor pro jednu mezinárodní firmu.“

„Nepochybně jde o velmi zajímavou práci,“ odtušil policista zdvořile a zpříma pohlédl na Jerrina. „Vaše doklady jsou v pořádku, děkuji. – Omlouvám se za to nedorozumění, ale konali jsme jen svou povinnost.“ Po nepatrném zaváhání sáhl do kapsy a podal Jerrinovi malou bílou vizitku. „Kapitán James Brook, Pátý policejní okrsek. Pro případ, že byste mnou vedený zásah shledal nepřiměřeným nebo se jím cítil poškozen, mým přímým nadřízeným je major Pains.“

Jerrin si mimoděk promnul zápěstí na kterém mu začínala promodrávat docela slušná podlitina. I bez kapitánovy pobídky se mu v hlavě rodil plán, jak oběma policistům pěkně znepříjemnit život. Jenže pak jedním okem pohlédl na Patricii.

Patricii Sheldonovou, jedinou sestru vznešeného vévody z Longtown, kterou v dohledné době hodlal zcela opovážlivě požádat o ruku, a v tentýž okamžik pochopil, že pokud chce před přísnými zraky jejích starších bratrů alespoň trochu obstát, musí teď situaci zvládnout s nadhledem, který je přesvědčí, že i američtí programátoři dokážou jednat na úrovni. Hladina adrenalinu už mu klesla téměř k normě a v téže chvíli se odněkud z hlubin jeho geniální mysli vynořilo řešení. Zamyšleně vizitku převrátil v prstech a pak ji podal kapitánovi zpět.

„Šlo o pouhé nedorozumění,“ řekl prostě. „Ale je příjemné vědět, že tak pečlivě střežíte pořádek i majetek zdejších občanů. Bylo zajímavé vás poznat. Kapitáne, seržantko – zdrželi jsme vás, jistě máte spoustu dalších povinností.“

V ten okamžik sebou Patricie trhla jako by ji někdo polil studenou vodou. „Mazlíčci,“ zaúpěla. „Za čtvrt hodiny musíme vyhlásit mazlíčky!“

Při jejích slovech Thompsonová z nějakého neznámého důvodu hluboce povzdechla.

„Vždyť jsme se ještě nedohodli, kdo vyhrává,“ připomněl Jerrin, kterému se obdivuhodnou rychlostí vracela dobrá nálada. „Já hlasuji pro pavouka.“

„Mně se líbilo morče!“ nechtěla ustoupit Patricie.

„Na druhé místo bych dal psa a na třetí křečka.“

„A kam dáš moje morče! Rozhodně trvám na tom, aby získalo nějakou cenu!“

„Proč?“

„Je roztomilé.“

„Chceš říct, že pavouka nenecháš vyhrát jenom proto, že není roztomilý?“ rozohnil se Jerrin.

„Ano.“

„Jenže to je nespravedlivé!“

Mladá seržantka už to nevydržela. „Odpusťe, slečno Sheldonová, ale naznačujete snad, že letos soutěž o nejroztomilejšího mazlíčka nevyhraje Marry Kingová?“

Patricie přemýšlivě svraštila čelo. Nějak si hned nedokázala vybavit, kdo je Marry Kingová.“

„– kočka s mašlí,“ pomohl jí Jerrin, který měl naprosto úžasnou paměť na jména.

Patricie se mladé policistce odhodlaně zadívala do očí. „Rozhodně nevyhraje,“ ujistila ji. „Kočky s mašlí patří do hračkářství, ne na výstavu.“

Po jejích slovech se Thompsonová rozzářila jako sluníčko.

„Proč by měla vyhrát kočka Marry Kingové?“ optala se Patricie se vzrůstajícím zájmem.

Thompsonová se zatvářila jako by ji tou otázkou přivedla do značných rozpaků. „Vyhrává každým rokem,“ odpověděla vyhýbavě. Patricie však měla neodbytný dojem, že něco důležitého ještě zůstalo nevysloveno. A chtěla vědět co.

Nakonec jí to prozradil kapitán Brook. Dospěl k názoru, že přinejmenším tuto drobnou pozornost Patricii i Jerrinovi dluží. „Marry Kingová je švagrová našeho policejního komisaře,“ sdělil jim tak tiše, aby to nikdo v okolí nemohl zaslechnout.

Patricii svitlo. „Tak letos nevyhraje,“ prohlásila nicméně s hlubokým odhodláním. „A nikdy, dokud budu o cenách rozhodovat já.“

Bylo vcelku zábavné pozorovat, jak i kapitánovu tvář projasnil úsměv, který se jen stěží pokoušel skrýt. Zřejmě shodně s Thompsonovou neměl rád policejního komisaře. Nebo jeho manželku. Nebo její sestru i s kočkou. Případně možná všechny dohromady.

„To raději nechám vyhrát pavouka,“ dodala Patricie, díky čemuž se úsměv na tvářích obou policistů ještě prohloubil.

„Taky bychom mohli vyhlásit dvě první místa. Mohl by vyhrát pavouk i morče,“ navrhl Jerrin, který podle všeho svou úlohu odborného poradce bral nesmírně zodpovědně.

Patricie v podstatě nebyla proti. „Jenže nemáme dvě první ceny. Potřebovala bych alespoň dvě stejné bonboniéry nebo něco podobného. Ale vyhlášení je už za pár minut.“

„Pokud dovolíte,“ vmísila se do hovoru opět Thompsonová, když předtím zachytila kapitánovo krátké souhlasné přikývnutí, „to by neměl být problém. Postaráme se o to. Do deseti minut jsme zpátky.“

„Nemůžu vás přece takhle zneužívat,“ namítla Patricie v rozpacích.

Kapitán jí věnoval jeden velmi výmluvný pohled. „Věřte, uděláme to s potěšením, slečno Sheldonová.“ Zasalutoval jim, jednou rukou vtáhl Thompsonovou do auta, zatímco druhou s gustem nahodil na střechu vozu služební majáček. I kdyby ho to mělo stát prémie za celý rok, ten protažený obličej Marry Kingové jakož i jejího početného příbuzenstva včetně vrchního komisaře, si prostě nemohl nechat ujít.

„Docela příjemní lidé, nemyslíš?“ poznamenal Jerrin, když jim policejní vůz v oblaku zvířeného prachu zmizel z dohledu.

Po jeho prohlášení Patricie nevěřícně potřásla hlavou. „Vážně?“

„No, každopádně jsem se s nimi seznámil raději než s Alastorem. Mimochodem, to focení u ohrady už určitě nestihnem, že ne?“

Patricie vrhla krátký pohled na hodinky. „Máme co dělat, abychom stihli mazlíčky.“

„Jak jsem říkal, opravdu moc milí lidé...“
 

***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one