modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

X.

 

„Tak, přátelé moji drazí,“ oslovil Barnaby Sheldon své mladší sourozence, když je zcela mimo obvyklý denní rozvrh svolal do malého salonku, „příští týden ve středu se naše matka definitivně vrací z Mallorky.“

Patricie s Ivorem spolu vyměnili pohled, jímž naznačovali, že naprosto nechápou, proč jim to, proboha, vykládá. Ivor se navíc tvářil rozmrzele, protože ho bratr odvolal přesně ve chvíli, kdy konečně sebral dostatek odvahy, aby se pustil do úklidu svého psacího stolu, takže právě nyní podlahu jeho pracovny pokrývalo množství hromádek s napůl roztříděnými dokumenty: předat účetní, přečíst, prodiskutovat s Patricií, prodiskutovat s někým jiným, odpovědět, archivovat, vyhodit. Ivor byl přesvědčen, že nevrátí-li se k přerušené práci do pěti minut, určitě zapomene, kam co položil, a bude muset začít znova. Děsivá představa.

„Máš snad nějaký důvod domnívat se, že tato skutečnost před námi zůstala utajena?“ otázal se proto s pekelným sarkasmem.

„Vidím, že už jsi zase ve vrcholné formě,“ podotkl vévoda uštěpačně. „Kam jdeš, Patricie?“

„Jdu se poohlédnout po nějakých kordech nebo pistolích pro případ, že byste v těch roztomilostech hodlali pokračovat.“

„Nikam nechoď a posaď se!“ Vévoda se vyčítavě obrátil na mladšího bratra: „To je tvoje zásluha, že je poslední dobou tak prostořeká. Máš na ni naprosto demoralizující vliv.“

Ivor se nepatrně pousmál. „Snažím se, ale bez Patriciina přirozeného talentu bych sotva něco zmohl.“

„Jak říkám, ještě že se matka co nevidět vrátí.“

„Výborně,“ přikývl Ivor se vzrůstající netrpělivostí, „pokud je to všechno, co jsi nám chtěl, co kdybychom se zase vrátili ke své práci?“

Bratr ho však zatlačil zpátky do křesla. „Ještě jsem ani nezačal,“ pronesl pokojně a přistrčil Ivorovi misku burských oříšků, což byl jediný léty prověřený způsob jak ho na chvíli umlčet. „Svolal jsem vás, protože chci, abyste si uvědomili, že máme přesně týden, abychom se na její návrat připravili.“

„Ty to říkáš, jako bys na její počest hodlal pořádat nějaké manévry. Mohl bys nám, prosím, ozřejmit, v čem by podle tebe ona příprava měla spočívat?“

Přestože oříšky tentokrát nezabraly, v Barnabyho pohledu se na okamžik objevilo něco jako záblesk hlubokého uspokojení. „Například ty se pokusíš vzkřísit ten kaktus, který jsi slíbil jednou týdně zalévat a pak jsi na to pochopitelně zapomněl.“

„Kaktusy mají rády sucho,“ bránil se Ivor. „V zemích, odkud pocházejí, neprší často celé roky.“

„A na to jsi přišel jak?“

„Četl jsem to.“

Patricie netrpělivě poposedla. „To jsi nás vážně zavolal kvůli kaktusům?“

Vévoda se však nedal vyvést z klidu. „Dále bych byl velmi rád,“ pokračoval, aniž by pocítil potřebu na sestřinu poznámku jakkoli zareagovat, „kdyby matka po svém návratu našla toto místo v přijatelném stavu.“

Ivor znovu zvedl hlavu. „King’s Hall je v přijatelném stavu.“

„Dobrá, upřesním to. Kdyby našla v přijatelném stavu nejen zámek, ale i všechny, kdo zde žijí, čímž zcela konkrétně myslím vás dva! Nejeví se mi jako ideální, kdyby první, co po návratu spatří, byla Patriciina fotka na první stránce bulváru nebo ty,“ obrátil se opět na bratra, „jak z tebe odkapává krev. Tudíž vás žádám, abyste se v následujících dnech trochu krotili.“

„Pokud jde o mě a o Jerrina,“ pohodila Patricie vzpurně hlavou, „já jsem mámě všechno řekla.“

Ivor souhlasně přikývl. „O Ginny taky dávno ví a Mandrake jsme začali opravovat ještě než odjela, takže podle mne jediné nebezpečí, které jí po příjezdu hrozí, spočívá v tom, že ji ty svými řečmi unudíš k smrti.“

Po jeho slovech Patricie nekontrolovaně vyprskla. „Barnaby, tak už pověz, co po nás vlastně chceš, ano? A proboha, hlavně netvrď, že si máme uklidit pokoj a začít chodit brzo spát.“

Vévoda mírně pokrčil rameny. „Jak myslíte. Měl jsem v úmyslu jít na vás pěkně polehoučku, ale je-li to vaše výslovné přání… Když jsem s matkou naposledy mluvil, což bylo mimochodem včera večer, naznačila zcela zřetelně, že už delší dobu touží blíže poznat jak slečnu Fosterovou, tak pana Prestona. Takže na vás dvou je, abyste je na to nějak šikovně připravili.“

Ivor se nad tím na okamžik vážně zamyslel. „A jak?“ položil zcela zásadní otázku.

„Jak to mám vědět? Chodíte s nimi vy nebo já?“

„Nevyrozuměl jsi, jak moc oficiální si to vzájemné setkání představuje?“ zeptala se Patricie s netajenou obavou v hlase. „Pokud totiž chystáš recepci na stříbře se sto hosty, svíčkami a smyčcovým kvartetem, pak ti rovnou říkám, že sem Jerryho nedostanu,“ upozornila.

„Nepanikař s recepcí,“ přerušil ji rychle Ivor. „Odpolední pozvání na čaj snad bude stačit. Nebo ne?“ obrátil se nedůvěřivě na staršího bratra.

„Doufejme. Každopádně je to po dlouhé době první rozumný návrh, který jsem od tebe slyšel,“ neodpustil si vévoda malé rýpnutí. „Čímž tě zároveň s důvěrou pověřuji veškerými přípravami. To je vše, co jsem měl na srdci, pokud nemáte další připomínky –“

Další připomínky neměl nikdo, pouze Ivora ještě zajímalo, jak se vyvíjí ona záležitost s oblastním žurnalistou.

„Výtečně,“ odvětil vévoda s náznakem samolibosti. „Předně to tedy není žurnalista, ale žurnalistka,“ zdůraznil jako by záleželo na tom, jakého pohlaví je osoba, páchající ony nechutné články. „Jistá Lucy Bennetová, devětadvacet let, svobodná. Žije v podnájmu v Carlisle, narodila se ovšem ve Wetherby v Yorkshiru. Otec středoškolský učitel, matka zdravotní sestra. Rodiče rozvedeni, matka podruhé provdaná. Lucy Bennetová vystudovala žurnalistiku na University of Leeds, studijní výsledky dobré, dokonce velmi dobré, pokus o postgraduál však nevyšel, s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem nelze vyloučit, že z nedostatku financí. Krátce působila v rozhlase, pak nějaký čas bez práce, posléze skončila jako redaktorka společenské rubriky carlislijského deníku.“

Pokud chtěl svým výčtem na Ivora udělat dojem, povedlo se. Dokonce do té míry, že mu málem zaskočil poslední burák, který si právě hodil do pusy.

„Odkud to všechno víš? Najal sis detektiva?“

„Dokonalá znalost nepřítele je prvním krokem k vítězství,“ odvětil jeho bratr zvysoka.

„Takže přece jen manévry,“ zasmál se Ivor. „Jaká bude další taktika, není-li to vojenské tajemství?“

„Pozval jsem ji na zítřek do kavárny.“

„Velmi svébytný způsob pomsty. Hodláš ji otrávit bolehlavem, strychninem nebo dáš přednost prověřené klasice v podobě jedu na krysy?“

„Hodlám ji morálně zdrtit,“ prohlásil vévoda sebevědomě, pročež Patricie zvedla oči ke stropu a hlasitě vzdychla. Naprosto nechápala, odkud většina lidí čerpá přesvědčení, že právě Barnaby je z nich tří ten za všech okolností nejspolehlivější a vždy zodpovědný.
 

*


Na Lucy Bennetovou toho dne přišla řeč ještě několikrát. Nejednalo se však o konverzaci v pravém slova smyslu, jako spíš o Patriciin monolog, v němž opakovaně prohlašovala, že pokud tu ženskou někdy potká, vlastnoručně jí vyškrábe oči. A že to bezpochyby bude nějaká zakomplexovaná nula, na kterou by si Barnaby měl dát pozor.

Jak se posléze ukázalo, Lucy Bennetová byla drobná blondýnka s podmanivýma tmavě modrýma očima, trošku nahoru zahnutým nosíkem a tím nejpůvabnějším úsměvem, jaký kdy vévoda viděl. Když ale vstoupila do kavárny a zpozorovala ho, jak s rozloženými novinami pokojně sedí za stolkem, její oči potemněly jako obloha před bouří.

„Myslíte si, že mě to baví?“ zeptala se namísto pozdravu, svou kabelku odhodila na vedlejší židli a neuhýbajícím rozhořčeným pohledem se zabodla do vévodova obličeje.

Barnaby Sheldon pomalu odložil noviny a zvolna vstal. Byl příliš dbalý společenské konvence, aby zůstal sedět, jestliže dáma dosud stojí – a to i přesto, že něco v chování oné dámy připomínalo devítihlavou saň, kterou navíc někdo pořádně rozčílil.

Chvíli tak proti sobě stáli a bojovně na sebe hleděli.

„Neposadíme se raději?“ navrhl nakonec. „Budete si přát kávu, čaj nebo něco jiného?“

Usedla na okraj židle, velmi hrdě a velmi vzpřímeně, takže to chvílemi vypadalo jako by právě spolkla pravítko. Očividně se připravovala ke střetu. „Pomerančový džus,“ prohlásila tónem, jímž by se dala vyrábět námraza v ledničce.

Vévoda jim objednal. Ve chvilce nepříjemného ticha jeho pohled mimoděk opět zabloudil k těm podivuhodným očím, v nichž se zračila celá směs zjevných i potlačovaných pocitů. Strach, hněv, nesouhlas přecházející téměř v pohrdání, odvaha spojená s odhodláním bránit svůj názor a také jistá sotva znatelná jiskřička zvědavosti.

Předpokládal-li vévoda, že už pouhé jeho pozvání ji dokáže ohromit do té míry, že přijde a pokorně se jeho rodině omluví, šeredně se mýlil.

„Domníváte se, že mě to baví?“ položila mu Lucy Bennetová nesmlouvavě už podruhé tutéž otázku.

„Nejsem si jist, zda chápu, co máte právě na mysli.“

Levou rukou si přihladila neposlušný pramínek vlasů. „Domníváte se, že mě baví psát to, co píšu; vytahovat na lidi jejich vlastní špínu a pak ještě poslouchat mravoučné řeči od těch, co si myslí, že mají jakési morální právo, nebo snad dokonce povinnost, mě soudit?“

„Proč to potom děláte?“

Rychlým pohybem nahnula sklenku a trochu z ní usrkla. „Pravděpodobně proto, že jsem se nenarodila jako dědička třetího největšího majetku v hrabství s doživotní rentou –“

„– druhého největšího,“ opravil ji vévoda mechanicky, aniž přitom odložil svůj šálek. „Pokud tím narážíte na můj původ –“

„– druhého největšího,“ zopakovala bez úsměvu. (Škoda. Když se usmívá, je vážně rozkošná.) „A z něčeho žít musím. Myslíte, že si můžu vybírat o čem chci psát? Krom toho jsem ve svém článku vlastně ani nelhala. Zatkla toho chlapa policie? Zatkla. Byl tam s vaší sestrou? Byl. Tak co?“

„Ovšem to je jen část pravdy. Zapomněla jste dodat, že šlo o pouhé nedorozumění. – A to o té svatbě jste si vymyslela docela!“

Bojovně se k němu nahnula přes stůl. „Vycházela jsem ze slov vaší sestry. „Můj velmi dobrý přítel.“ Měla jsem podle vás napsat raději milenec než snoubenec?“

Vévoda výhružně odložil lžičku. „Leda byste toužila, abych vás rovnou tady na místě vlastnoručně uškrtil,“ prohlásil zarputile. „A nezapomeňte o tom zase napsat nějaký literární skvost plný polopravd a lží.“

„Noviny nepíší vždycky jenom pravdu,“ namítla s o něco menším zápalem. „Ve svém věku a postavení byste to mohl vědět. Kdybychom se omezovali na holá fakta, každé číslo by mělo nanejvýš dvě strany a navíc by to nikdo nekupoval.“

„Takže ve jménu vyššího nákladu s klidným svědomím budete lhát, domýšlet a kombinovat i to, co není pravda.“

„A vy na mě za to poštvete smečku svých právníků, je to tak?“ prohlásila znechuceně. „Nějak nechápu, proč jste se potom vůbec obtěžoval se mnou sejít!“

Vzrušením jí zrůžověly tváře a oči se ještě víc rozzářily. Vévoda by musel být dočista slepý, kdyby si nevšiml, jak moc jí to sluší.

„Možná jsem se chtěl nejprve ujistit, zda úlovek bude stát za všechnu vynaloženou námahu.“

Teď ji zřejmě rozzlobil doopravdy. „To sotva,“ odsekla. „Jsem jenom bezvýznamná redaktorka okresního týdeníku.“

„Proti veškerým pravidlům zdvořilosti,“ prohlásil vévoda odměřeně, „v tomto jediném bodu s vámi musím projevit souhlas.“

Lucy Bennetová se prudce nadechla. Ten odporný arogantní blbec! Chvíli to vypadalo, že se po jeho urážce beze slova sebere a odejde. Jenže pak zachytila povýšený úsměv, pohrávající kolem vévodových rtů a uvědomila si, že přesně toho chtěl pravděpodobně dosáhnout. Nebo ji možná jenom tak zkouší. Co udělá? Urazí se? Neovládne se a oplatí mu nějakou podobnou jedovatostí? Stáhne se do sebe a bude se užírat sebelítostí? Změní se v společensky vybroušený kus ledu? Tak se předveď, děvče. Ukaž svou pravou tvář. Jsi dračice nebo jenom ustrašené jehňátko?

Mladá novinářka přemýšlivě svraštila obočí. Měla neodbytný dojem, že s podobným stylem řeči se už někdy setkala, jenom si přesně nedokázala vybavit kdy a kde. Pyšný, povýšený, arogantní... Pak jí to náhle došlo: „Teď mluvíte jako jistý pan Darcy*,“ prohlásila se stopami úžasu v hlase.

„Jak jinak, když vy jste slečna Bennetová,“ zareagoval okamžitě. „Dokonce vzdělaná slečna Bennetová, jak to tak vypadá,“ podotkl s úsměvem. „Mám rád, když jsou ženy všestranně vzdělané. Když zpívají, hrají na klavír, vyšívají, malují stolní desky, nepíší vylhané články a pochopitelně když si bystří mysl četbou. – Čtete hodně, slečno Bennetová?“

Tak jasnou výzvu nemohla nechat bez odpovědi. Krom toho, vévoda byl první muž, který dokázal citovat celé pasáže z díla její oblíbené Jane Austenové.

„Kéž bych četla víc,“ povzdychla proto procítěně, „ale je tolik jiných věcí na práci.“

S nepatrným zamračením odsunul prázdný šálek stranou. „Nevypomáhejte si cizími replikami, slečno Bennetová! To neříkáte vy, ale vaše sestra Jane!“

Slaďounce se na něj usmála. „Cvičím se v umění improvizace.“

„Takže kromě vzdělání jste navíc i pohotová. Nepochybuji, že jste rovněž znamenitou znalkyní lidských povah. Prozraďte mi tedy, čím podle vás vévoda z Longtown trpí víc: pýchou na svůj původ nebo předsudky o vašem povolání?“

„Na tuto otázku vskutku není snadné nalézt jednoznačnou odpověď, pane. Na základě pozorování však soudím, že patrně obojím. Čím ve větší míře ponechám zcela na vašem ostrovtipu.“

Mírně potřásl hlavou. „Jste tak tvrdá a nesmiřitelná k opačnému pohlaví, slečno Bennetová. Ale chápu vás. Ztracené mínění je ztracené navždy.“

Musela uznat, že svou roli hraje dobře. „To mají být slova gentlemana?“ namítla s lehce posměšným přídechem, jak by to možná učinila její literární skoro jmenovkyně.

„Neměl jsem v úmyslu vám lichotit.“

Darcy jako vyšitý! Skoro ji mrzelo, když si uvědomila, že tuhle austenovskou hříčku stejně bude muset za pár okamžiků opustit. Tak raději hned než později. Upjatě si přitáhla kabelku do klína. „Dobrá, klidně si dál myslete, že jsem hloupá novinářka,“ pronesla už zase normálně.

„Neřekl jsem, že jste hloupá, jen se mi nelíbí články, které píšete.“

Mladá žena se na nějakou dobu odmlčela. „Mně taky ne,“ připustila nakonec tiše. „Jenže nevím, jak na tom cokoli změnit. Abyste rozuměl, před pár lety jsem to zkusila. Napsala jsem pár článků, které byly opravdu dobré. Nebo jsem si alespoň myslela, že jsou. Nelhaly, nepřikrašlovaly. Co myslíte, jak skončily? Na předposlední straně sobotní přílohy vytištěné tak malým písmem, že byly sotva čitelné. Spousta námahy jen za pár centů. Tak skončil můj sen, že jednou budu dobrou a úspěšnou novinářkou. Nebo spisovatelkou,“ dodala po kratinkém zaváhání.

Čekala, že se jí teď nejspíš vysměje, ale kupodivu jí to bylo jedno.

„Chtěla jste být spisovatelkou?“ Nevysmíval se. V jeho hlase naopak zaznívalo něco ne nepodobného porozumění.

Uvědomila si, že i když na to ani trochu nevypadá, možná má i on někde hluboko v sobě ukrytý dávný nesplněný sen. Dost ji to překvapilo. Ale než se nad tím stačila pozastavit, k uším jí dolehl vlastní hlas, který říkal: „Kdysi jsem si představovala, jak napíšu knížku. Žádný velký romám, jen takovou obyčejnou, u které by se lidé nebáli smát. A měli ji rádi. Brali by ji s sebou na dovolenou, nebo s ní zalezli do postele, když venku prší. Aby po létech měla hodně ohmatané stránky a obálku celou potrhanou od častého vytahování z knihovny. A víte, proč by ji měli rádi? Protože by se v ní psalo, že svět ještě není tak zkažený a zlý, jak se nám někdy zdá...“

Lucy Bennetová se probrala z chvilkového zasnění, pohlédla na vévodu a mávla rukou jako by se ten právě načrtnutý obraz pokusila odehnat. „Nechápu, proč vám to vlastně všechno povídám.“

Velmi dlouho mlčel. Když nakonec promluvil, znělo to úplně jinak než všechno, co od něj dosud slyšela. „Nemám žádné oprávnění vám radit – ale – odejděte z té redakce, dokud je čas.“

„Jinak se postaráte, aby mě vyhodili?“

„Jinak za pár let skončíte na psychiatrii. Ta práce se pro vás nehodí. Zničí vás.“

Nečekala, že řekne zrovna toto. Ale zároveň nehodlala dát najevo, že svými slovy jen potvrdil její vlastní pochybnost. „Měl byste se radovat, aspoň vám ubude jedna nepříjemná starost.“

„Nežertoval jsem.“

„Já taky ne,“ opáčila s povzdechem. „Víte kolik je v téhle zemi nezaměstnaných? A kolik dalších mladých novinářů každý rok vychrlí naše univerzity? Co jiného bych asi šla dělat?“

„Máte odvahu, slečno Bennetová?“ zeptal se nečekaně.

Jeho otázka ji poněkud vyvedla z míry. Jak to proboha souvisí? „Já – nevím,“ zakoktala zmateně.

„Tak o tom přemýšlejte. A až budete znát odpověď, navštivte mě.“ Podal jí svou vizitku, na jejíž zadní stranu cosi připsal.

Nedůvěřivě na něj pohlédla. „To má být nějaká nabídka? Hodláte konkurovat zdejšímu bulváru vlastním hodnotným zpravodajstvím? Nebo na Kings´Hall hledáte novou pokojskou?“

„Vy o mě opravdu nechováte příliš dobré mínění.“

„Měla bych snad?“ opáčila Lucy Bennetová otázkou, kterou však považovala spíše za řečnickou a proto ji ani nepřekvapilo, když na ni vévoda neodpověděl.

„Znáte golfové hřiště u Warwick Bridge?“ zeptal se místo toho bez nějaké patrné souvislosti.

„Máte na mysli Eden?“ podivila se. „Jen velmi zběžně. Proč?“

„Protože hledám někoho, kdo by dokázal každý měsíc připravit do tisku Věstník našeho golfového klubu v Longtown. A taky Golfovou ročenku, ale říkám vám rovnou, že pokud při pohledu na ni naši přátelé v Edenu nepuknou závistí, pak to nebudu považovat za dobře odvedenou práci. Jestli se vám ovšem podaří překonat i Brampton, slibuji vám už teď zvláštní odměnu. Mimochodem, rozumíte golfu, slečno Bennetová?“

„Ani dost málo.“

„Soudím, že v daném případě by nezaujatý pohled mohl být předností. Pokud se s tím ovšem dokáže vyrovnat vaše pýcha. Přijmete mou nabídku nebo si raději budete pěstovat svůj předsudek, že pro novinářku s červeným diplomem se podobná práce nehodí? Že je pod její úroveň?“

„Jak víte, že jsem –“ nadechla se mladá žena překvapeně. To o červeném diplomu nevěděli ani mnozí z jejích nejbližších přátel.

„Mám své zdroje,“ pousmál se vévoda. „Tak co, máte odvahu dokázat mi, že dovedete psát i něco jiného než jen nactiutrhačné články?“

„Pracovat pro vás? To je skoro jako strkat hlavu do lví klece,“ poznamenala štiplavě. „Budu si to muset rozmyslet.“

„Dávám vám dva týdny času. Sbohem, slečno Bennetová. Nebo ještě raději – nashledanou.“

Kdyby mladá novinářka nedržela v ruce jeho ozdobnou vizitku, přísahala by, že se jí celý předchozí rozhovor nejspíš zdál. Po chvíli ji však s mírným pokrčením ramen otočila a přečetla si vévodův vzkaz.

Stálo tam: King’s Hall, čtvrtek, 16 hodin. – A pod tím bylo vévodovým energickým, ale vcelku úhledným, písmem připsáno: A než si v duchu řeknete: „Ani za celé Derbyshire!“ – dobře si to rozmyslete.

Proti své vůli a nejlepšímu přesvědčení se Lucy Bennetová nad tím austenovským dovětkem musela pousmát. Konečně, uvidíme...
 

*


„Jedu pro matku na letiště,“ oznámil vévoda svým mladším sourozencům o několik dní později, sotva se ráno se zíváním usadili u snídaně. „Počítám, že se vrátíme během odpoledne. Chovejte se tu zatím mravně,“ dodal, když zpozoroval, jak si Ivor už zase čile dopisuje s Virginií.

Cesta do Liverpoolu a zpět i přes nepříjemné přepršky uběhla rychleji, než by se kdo nadál, takže už kolem čtvrté byli zpátky na King’s Hall. Jakmile auto zastavilo, Patricie se jako první vyhrnula z hlavních dveří.

„Ahoj mami!“

„Drahoušku!“ Drobná žena v hedvábných šatech vysloveně středomořského stylu s letním společenským kloboučkem, Patricii radostně sevřela v náručí.

„Jsi krásně opálená,“ zasmála se Pat a opětovala její polibek.

„Zato ty jsi zase málo oblečená,“ neodpustila si matka, zatímco líbala na tvář Ivora, který se k ní musel trochu sehnout, aby na něj vůbec dosáhla. „Podívej se, jak venku prší, určitě se nastydneš,“ dodala ještě směrem k Patricii.

„Vždyť není zima. To jenom ty už jsi zapomněla, jak vypadá pravý anglický konec léta.“

„Asi máš pravdu,“ připustila Lady Sheldonová, „na Mallorce se zapomíná snadno. A co teprve Valencie, Burgos a Oviedo. Prostě kouzelné! Nadělala jsem spousty fotografií. Abych nezapomněla, teta Isabel vás všechny moc pozdravuje, věřili byste, že malá Juanita už letos půjde do školy? A Diego je dobře o hlavu větší než já, vážně.“

Za řeči se Ivor ze zadního sedadla pokusil vytáhnout tašku, kterou, na rozdíl od hromad kufrů, jeho matka po celou cestu opatrovala jako oko v hlavě. Angelica Sheldonová zkoumavě sklouzla pohledem po jeho ovázaném předloktí, když ale zpozorovala, že se zavazadlo chystá zvednout druhou rukou, moudře se zdržela všech poznámek.

Taška to byla sice malá, ale zato nesmírně těžká. „Mami?“ Ivorovi se úžasem rozšířily oči. „Co v tom, prosím tebe, máš? Rozhodla ses propašovat do Anglie kus Escorialu?“

Angelica Sheldonová už měla na jazyku, že tak nevzhlednou budovu by nechtěla, ani kdyby ji turistům přidávali ke vstupence zdarma, ovšem z úcty k zemi svých předků se i této poznámky dokázala vyvarovat. „Opatrně prosím, vezu tam nějaké kamínky a lastury.“

„Zdálo se ti, že v okolí je málo kamení? uchichtla se Patricie.

„Jsou to oblázky z moře, nasbírala jsem je sama na pláži.“

„Zbyly tam vůbec nějaké?“ zajímala se Patricie. „A co s nimi budeš dělat?“

„Až mě omrzí společnost mých milovaných dětí, budu si s nimi za dlouhých zimních večerů povídat,“ odvětila její matka s takovým výrazem, že nikdo nevěděl, zda si dělá legraci nebo mluví vážně. „Isabel je přesvědčena, že kameny z moře mají zvláštní energii. Určitě to musíš vyzkoušet. Když je podržíš v dlani, možná ucítíš teplo nebo takové léčivé vibrace.“

Patricie v duchu zaskučela. Nebyla si jistá, zda se Jerrinův technický mozek s podobným přístupem dokáže nějak nenásilně srovnat.

(„Jasně, moje máma si zase povídá s petůniemi. Měla bys vidět, jak potom krásně kvetou,“ uklidnil ji, když na to později nenápadně zavedla řeč. Zlatý Jerrin.)

„Drahoušku, pomoz mi, prosím,“ Angelica předala Patricii tři úhledné balíčky. „Něco jsem vám přivezla, doufám, že budete spokojení.“

„To je pro mě?“ zeptal se Ivor už ve velkém salonu, kam se všichni i s oblázky, mušličkami a balíčky přemístili. Zvědavě převracel v rukou malou plochou a velmi lehkou krabičku. Neměl nejmenší ponětí, co by to mohlo být.

„Isabel mě přesvědčovala, že budeš nadšený,“ povzbudila ho matka. „Prý jsi po tom vždycky toužil.“

„Po čem jsem vždycky toužil?“ uvažoval Ivor nahlas. Navíc aby to nějak souviselo se Španělskem? „Isabel se podařilo naklonovat Babieku!“ plácl nakonec první hloupost, která ho napadla.

Jeho matka překvapeně obrátila hlavu k nejstaršímu synovi, který ji doprovázel z liverpoolského letiště. „Tys mu něco naznačil?“ pronesla s mírnou výčitkou.

„Já?“ podivil se vévoda. „Vždyť já ani pořádně nevím, co to ta Babieka je.“

„Ten Babieka,“ opravila ho Patricie důrazně. „To byl přece kůň, na kterém podle legend víc jak dvacet let jezdil Rodrigo Diaz, mezi Maury a básníky přezdívaný El Cid.“

„To je takový španělský národní hrdina,“ neodpustil si Ivor drobné popíchnutí. (Diplomové studium ekonomie na Cambridgeské univerzitě evidentně není všechno, říkal jeho lehce škodolibý výraz.)

„A když pak za dalších dvacet let umřel,“ pokračovala Patricie zaníceně, „na důkaz úcty ho pohřbili v klášteře San Pedro de Cardera nedaleko Burgosu.“

Vévoda pochopil, že jeho reputace pokud jde o koně středověkých národních hrdinů je už tak jako tak v tahu, což mu umožnilo, aby se vcelku nevzrušeně optal: „Cida nebo Babieku?“

„Babieku!“ vydechli Ivor s Patricií současně. Ivor mezitím z balíčku odstranil několik vrstev ozdobných papírů a nyní uchváceně hleděl na ohavně šedivý kousek čehosi, co nejvíc připomínalo nějakou odolnější součást kompostu.

„Aha, ovšem,“ přisvědčil vévoda a nahnul se nad své sourozence, aby viděl, co to tam vlastně mají. Při podrobnějším průzkumu se ukázalo, že posuzovaný předmět by mohl být kusem kosti.

„Naklonovat si ho ovšem budeš muset sám,“ potvrdila matka vévodovy nejděsivější představy. Takže to skutečně byla kost!

„Kde k tomu Isabel přišla?“ nevycházel Ivor z úžasu.

„Nemám nejmenší tušení. Vzpomínám si jen, že během mého pobytu několikrát zmínila jakéhosi známého z archeologického oddělení muzea ve Valencii. Jméno však z pochopitelných důvodů hodlala zachovat v tajnosti.“

„Proč jenom on?“ protáhla Patricie ublíženě, „já chci taky Babieku!“

„Tobě, drahoušku,“ pohladila ji matka něžně po tváři, „jsem přivezla něco mnohem lepšího. Krásné bílé hedvábí na svatební šaty.“

„Hedvábí... Bílé? Na? Šaty? Mně?“

„Ovšem že tobě.“ Pod dceřiným upřeným pohledem však Angelica Sheldonová mírně znejistěla. „Nebo jsou zde nějaké okolnosti, které by ti bránily, aby ses vdávala celá v bílém?“

„Pokud chceš vědět, jestli náhodou nejsem těhotná, tak nejsem,“ ujistila ji Patricie uštěpačně. „Jenom, mami, – Jerry mě ještě ani nepožádal o ruku a ty už mi necháváš šít svatební šaty.“

„Vždy je dobré být připravena,“ podotkla matka s šibalským úsměvem.

„Správně,“ souhlasil Ivor, který byl nesmírně rád, že se pozornost soustředí na Patricii, nikoli na něj. „Konečně, můžeme mít Babieku napůl,“ nabídl velkoryse.

Patricie pustila z ruky jemnou drahou látku. „Vážně? Dychtivě se zadívala na kus kosti pod průhledným víčkem. „Která půlka bude moje?“

„Tahle.“

„Ale mě se víc líbí opačný konec.“

„Ty jsi vážně strašně náročná,“ povzdychl Ivor. „Ale dobře, dám ti druhý konec, když za mě projdeš všechny výkazy Nadace za minulý měsíc.“

„Jsi normální vyděrač!“ ohrnula Patricie nosík.

„Jste jak malé děti. Oba,“ podotkl jejich nejstarší bratr, zatímco se snažil propracovat do svého neobyčejně kvalitně zabaleného dárku. Z jeho rozměrů však již nyní potěšeně usoudil, že o bílé hedvábí na svatební šaty pravděpodobně nepůjde.

Nemýlil se. K velkému uspokojení obdržel několik sad svítících golfových míčků, vhodných pro hru večer nebo za pošmourného počasí. Protože se jeho sourozenci pořád ještě vzrušeně dohadovali nad tou morbidností od tety Isabel a jemu nevěnovali žádnou pozornost, nenápadně zkusil sevřít golfový míček v dlaních, aby se ujistil, zda skutečně svítí, jenže v místnosti bylo pořád moc světla. Trochu se svezl v křesle a pokusil se míček překrýt koncem ubrusu.

„Jsem ráda, že se ti líbí Andrewe,“ poznamenala jeho matka. Na rozdíl od Patricie s Ivorem svého nejstaršího syna vždy důsledně oslovovala jeho druhým jménem, o němž byla přesvědčena, že zní mnohem lépe než Barnaby. „Některé míčky při letu dokonce blikají. Slyšela jsem, že s podobnými hrají šampioni v Dubaji,“ prozradila spiklenecky.

Vévodovi se podařilo ukrýt míček v kapse saka o pouhý zlomek vteřiny dřív, než jeho mladší sourozenci, přilákaní matčinými slovy, stačili zvednout hlavy.

„Nedáte si ještě trochu čaje?“ zeptal se roztomile.
 

*


Atmosféra rodinného dýchánku s Angelicou Sheldonovou byla celkově mnohem příjemnější, než se Virginie kdy odvažovala doufat. Nepochybně také zásluhou obou Ivorových sourozenců, kteří se ze všech sil snažili, aby hovor příliš nevázl. Nebylo to ostatně až tak obtížné, protože, jak se Virginie brzy přesvědčila, velkou část konverzace dokázala její nastávající tchyně obstarat úplně sama. Poptala se sice zdvořile na její předchozí zaměstnání stejně jako na další plány ohledně Mandraku, ale potom jí neváhala vypovědět vše o své nedávné dovolené, přičemž ji podrobně zasvětila do složitých příbuzenských vztahů se španělskou částí Sheldonovy rodiny.

Kdykoli se Virginie na totéž ptala Ivora, pokaždé její dotazy odbýval neurčitými vyjádřeními ve stylu „něco jako teta“, „vzdálená sestřenka“, „příbuzný ze strany našeho strýce“ a podobně. Angelica Sheldonová naproti tomu před Virginií neváhala rozložit celé stohy fotografií, na nichž jí názorně vysvětlila, kdo je malá Juanita, čím synem je sedmnáctiletý Diego, komu říkají „strýc Ottavio“ a jak to vše souvisí s její vlastní sestřenicí Isabel, kterou Ivor pro zjednodušení vždy označoval slovy „teta“.

Pokud se Virginie zpočátku trápila obavou, aby její přítomnost v nejužším rodinném kroužku Sheldonových nepůsobila rušivě, nyní měla co dělat, aby tu přemíru vstřícnosti vůbec dokázala vstřebat. Ale necítila se nepříjemně, právě naopak. Vzájemná sounáležitost velké rodiny byla něčím, co jí už léta podvědomě scházelo.

Obzvláště často a ráda se paní Sheldonová zmiňovala o jakémsi prastrýci Archibaldovi, námořním kapitánu, brázdícím koncem 19. století vody u španělských břehů.

„Nebylo by to báječné jméno pro mého prvního vnuka?“ nechala se nakonec strhnout, třebaže vévoda se ze všech sil snažil její nadšení mírnit důrazným zakašláním. „Studovat bude pochopitelně v Etonu,“ rozvíjela zálibně, unášena vlastní představivostí.

„Jedině přes mou mrtvolu,“ ozval se nečekaně Ivor, který během předchozího hovoru zachovával mlčení, pouze na Virginii po straně vrhal povzbudivé pohledy.

„To tedy naprosto nechápu proč,“ ohradila se jeho matka. „Eton je obecně považován za nejlepší školu v zemi.“

„Leda těmi, co do ní nikdy nevkročili,“ opáčil Ivor neústupně.

Virginie se stejně tak nesměle jako bezúspěšně pokusila něco namítnout.

„Mohl bys mi prozradit, co konkrétního ti na něm vadí?“ naléhala na Ivora matka, vzrušeně šermující čajovou sušenkou.

„Všechno!“ shrnul své výhrady stručně. „Než Eton, to ať raději všichni mí synové zůstanou nedostudovanými polovzdělanci.“

„Ale já −“ zkusila se znovu prosadit Virginie, tentokrát o poznání důrazněji.

„Ano, drahoušku?“

Jakmile se na ni obrátily všechny pohledy, Virginie upadla do trapných rozpaků. „Tedy, chtěla jsem jenom poznamenat, že −“ nedořekla, celá zrůžovělá rozčilením.

„O jménu dítěte by samozřejmě měla rozhodnout především jeho matka,“ pospíšila si Angelica s okamžitým ujištěním.

„Ale já nečekám žádného Archibalda,“ vyslovila se konečně Virginie zcela jednoznačně. V zásadě sice nebyla proti, jenže to by se kolem ní a Ivora nesmělo pořád motat tolik lidí. Možná to znělo neuvěřitelně, ale jen zřídkakdy se jim podařilo zůstat alespoň chvilku o samotě.

Ivorova matka se pobaveně rozesmála. „Samosebou že ne, drahoušku,“ souhlasila ochotně. „Naše debata byla čistě akademická. Čistě akademická,“ ujišťovala chvatně.

Ale s úplností od svého nápadu upustila až v okamžiku, kdy vévoda, sedící na pohovce naproti ní, kategoricky prohlásil, že Archibald je jméno dobré leda tak pro tlustého vykastrovaného kocoura, co se celý den líně povaluje na kanapi.

Bylo to snad vůbec poprvé, kdy Virginie zpozorovala, jak k němu Ivor vzhlédl s výrazem plným hluboké vděčnosti. Archibald a Eton k tomu, to už bylo i na něj trochu moc.
 

*


Fitzwilliam Darcy a Elizabeth Bennetová, hlavní postavy vystupující v klasickém románu anglické autorky Jane Austenové (1775 – 1817) „Pýcha a předsudek“.
 

***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one