modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

XI.


Neuplynul snad ani týden, když se jméno Lucy Bennetové dostalo opět na přetřes. Tentokrát to však nebyl Ivor, ale Patricie, kdo ožehavé téma znovu nakousl.

„Měla ta schůzka nějaký efekt nebo ne?“ zajímala se, protože jí přišlo divné, že bratr o celé záležitosti zachovává tak zaryté mlčení. Možná z ohleduplnosti, napadlo ji, jenže když se po prvním nezdařeném pokusu odvést řeč jinam Barnaby uchýlil k mlhavému vyjádření, že všechno je na dobré cestě, Patricie okamžitě zavětřila a několika přesně cílenými otázkami se pokusila zjistit, jak se věci doopravdy mají.

„Povídali jsme si o klasické literatuře počátku 19. století,“ připustil vévoda, zatímco většinu pozornosti věnoval jakémusi drobnému detailu na kovové přezce svého diáře.

Patricie odložila hromádku výkazů, které držela v náručí. „Hodinu a půl?“ hlesla nevěřícně.

„Co je na tom divného?“

„Pokud si vzpomínám, prohlašoval jsi, že tomu děvčeti od novin nehodláš věnovat více jak dvacet minut svého času.“

„Tak buď ráda, že se o tvé záležitosti tak obětavě starám, posbírej si ty papíry, odnes je paní Fulfordové a mě nech, prosím, pracovat, mám toho dneska ještě moc,“ pokusil se ji vystrnadit ze dveří.

Patricie se namísto odchodu posadila proti němu do křesla. „Jak se tu věc snažíš vyřešit?“

Vévoda zaklapl diář, odsunul stranou několik souhrnných zpráv, posudků a odborných studií, které musel do zítřka projít, dokonce odložil i své oblíbené plnicí pero se zlatou špičkou, s nímž si při čtení rád hrával, a zpříma pohlédl na Patricii.

„Pokud jde o Lucy Bennetovou, přiměl jsem ji, aby z redakce odešla a nabídl jí místo své osobní asistentky, tiskové mluvčí a redaktorky Golfové ročenky našeho klubu.

Patrici poklesla čelist. „To si děláš legraci.“

„Z čeho tak usuzuješ?“

„Po tom všem, co o mně napsala, jsi jí nabídl místo osobní asistentky?“

„Byl to nejekonomičtější způsob, jak ji přimět, aby ony nežádoucí články přestala psát. Koupě carlislijského týdeníku by nás vyšla podstatně dráž,“ vysvětlil jí bratr suše.

Patriciino rozhořčení zřejmě dostoupilo vrcholu. „Chceš říct, že se s tou ženskou budu každý den potkávat na King’s Hall?“ vyjela na něj.

„Shledávám v tom značnou míru pravděpodobnosti,“ odvětil vévoda se zdánlivě neotřesitelným klidem.

„Mně se zase zdá velmi pravděpodobné,“ vyskočila Patricie jako by do ní píchl šídlem, „že jí vyškrábu oči, jen co ji tady zahlídnu!“

„Z praktického, jakož i z ryze estetického hlediska bych se tě od takového řešení měl pokusit odvrátit.“

„Patricie, prosím tebe, kde vězíš?“ strčil nečekaně hlavu do dveří Ivor. „Paní Fulfordová už na tebe skoro půl hodiny čeká.“

„Pojď sem!“ vyzvala ho sestra. „To si musíš poslechnout. On,“ ukázala obviňujícím gestem na svého staršího bratra, „mi právě sdělil, že chce tu odpornou novinářku zaměstnat na King’s Hall. Jako svou sekretářku nebo co.“

„Vážně?“ ožil Ivor, kterému to celé přišlo jako báječný vtip. „Možná bychom tu chudinku měli včas varovat. Nepsala o tobě sice nijak pěkně, ale tak krutý trest si snad přece jenom nezaslouží,“ ušklíbl se způsobem, který Patricii dokázal vrátit alespoň část předchozí dobré nálady.

Co však nečekali, byla reakce jejich nejstaršího sourozence. „Opovaž se,“ procedil výhružně mezi zuby, „a já zapomenu, že jsi můj bratr!“

„Bože můj, Andrewe,“ napomenula ho matka, která právě se skleněnou miskou přetékající mušlemi a všelijakými jinými mořskými živočichy stanula na prahu, „jak se to vyjadřuješ? Takové výrazy – kvůli nějaké podprůměrné novinářce z Yorkshiru.“

„To je v pořádku, mami,“ zasáhl Ivor smířlivě. „Nedělej si starosti. Vyhrožoval by mi úplně stejně i kdyby šlo o vévodkyni z Yorku. Přinejmenším v tomto je totiž jeho smýšlení naprosto demokratické.“

„Já nevím děti,“ povzdychla matka. „Někdy mám dojem, že už vám vůbec nerozumím. A takoví jste bývali roztomilí, dokud jste byli malí.“

„Pokud jde o ty dva,“ naznačil vévoda hlavou ke svým mladším sourozencům, „jsou jak malí pořád.“

Patricie velmi upjatě sesbírala své věci a aniž by pronesla jediné slovo, důstojně odkráčela z místnosti.

„Asi jsi ji doopravdy naštval,“ poznamenal Ivor tak tiše, aby ho sestra náhodou nemohla zaslechnout.

„Jsem si takřka jist, že to nakonec přežije,“ odvětil Barnaby zvysoka. „Mami, smím vědět, kam všechnu tu mořskou havěť neseš?“ otázal se v neblahé předtuše.

„Chtěla jsem ti trošku vylepšit psací stůl, ale když vidím, jak se chováš ke své sestře, raději všechno věnuji jí, chudince,“ prohlásila Angelica Sheldonová se vzácným smyslem pro spravedlnost.

Vévodův obličej prostoupil výraz hluboké úlevy. Pomalu se začínal vzdávat naděje, že se mu tentokrát leštěnou mahagonovou desku pracovního stolu před atakem podobných příšer podaří ochránit.

„Nezapomněl jsi Virginii vyřídit mé pozvání?“ obrátila se matka znenadání na Ivora. „Příští sobotu odpoledne na golfovém hřišti. Užijeme si to, podle předpovědi má být nádherné počasí.“

„Nezapomněl. Ale mami, Ginny golf nikdy předtím nehrála. Nemůžeš po ní přece chtít, aby s tebou běhala po hřišti, když vůbec neví jak na to.“

„Božínku, copak je na golfu něco obtížného?“ Paní Sheldonová se zlehka zasmála. „Prostě se jenom pokusí trefit do míčku směrem k jamce. Není to tak, Andrewe?“

„Při velmi hrubém zjednodušení pochopitelně ano,“ přisvědčil vévoda. „Je to ovšem asi tak přesné vyjádření, jako kdybych tvrdil, že k namalování mistrovského díla stačí nanést obsah několika tub s barvami na kus vypnutého plátna.“

„A nestačí snad?“ opáčila jeho matka s andělskou nevinností.

Vévoda to vzdal. Nikdy nepochopil, proč právě jeho rodina musí být tak beznadějně přeplněna golfovými ignoranty. Relativně nejlépe hrával Ivor, jenže jeho styl, kdy ke všem úkonům, ať již šlo o první ránu z odpaliště, hru na ferveji, čipování či patování na grýnu, používal jednu a tu samou univerzální hůl, drásal Barnabyho takřka k nesnesení. Když se přesto někdy přemohl a zeptal se bratra, jak ten den hrál, většinou se mu dostalo pouze mírného pokrčení ramen spolu s neurčitým konstatováním že „nijak zvlášť“ nebo „celkem dobře“.

„Copak ty s sebou nenosíš skórkartu?“ nevydržel to většinou Barbaby. „Na co ji potom při vstupu dostáváš, když si do ní nezapisuješ výsledky?“

Ivor ho ujistil, že kartu samozřejmě měl, ovšem při hraní zřejmě někde vytrousil tužku. Možná mu spadla do rybníčku u třetí jamky...

Od té doby se v zájmu zachování vlastního duševního zdraví starší bratr raději nikdy na nic neptal. Ale vyhlídka, že by jeho oblíbené hře mohla propadnout Virginie, v něm zažehla nový plamínek naděje.

Jenže to by první kroky musela absolvovat s někým jiným, než s jeho matkou. Angelica Sheldonová sice golfové hře holdovala s nemalou náruživostí, její vztah k pravidlům se však nedal označit jinak, než jako velmi volný.

Po kratinkém vnitřním boji, takřka nehodném toho jména, se proto vévoda nezištně nabídl, že pokud by Virginie chtěla, mohl by případně on sám... Urputně se přitom snažil vymazat ze svého hlasu i ty nejmenší stopy dychtivosti.

„Chce!“ oznámil večer Ivor, když předtím s Virginií všechno důkladně probral. „Akorát říkala, že se jí nesmíš smát, až namísto míčku trefí krtka.“
 

*


Úvodní golfovou lekci Virginie absolvovala hned příštího dne dopoledne. Na rozlehlém hřišti, které kdysi, při své první návštěvě King’s Hall, považovala za pouhý anglický park, tou dobou kromě několika největších zapálenců nikdo nebyl. Z Ivorovy nepoužívané výbavy obdržela několik různě dlouhých odlišně tvarovaných holí, o jedné z nichž vévoda s vytrvalým nadšením hovořil jako o „dřevu“, přestože v předchozím teoretickém školení byla ujištěna, že je vyrobena z velmi kvalitní titanové slitiny. Musela přiznat, že onen rozpor v terminologii ji poněkud mate.

„Když v předminulém století golf jako sport začínal, vyráběly se hole skutečně ze dřeva. Materiály se postupem času změnily, ale názvy z úcty k tradici zůstaly,“ vysvětlil jí Ivor, který sám sebe pasoval do role nosiče bagu. Teprve přede dvěma dny mu z poraněného předloktí vytahali poslední stehy, těžko tedy mohl pomýšlet na aktivnější formu zábavy.

Na cvičné louce kousek za hotelem se Virginie dozvěděla, jak se golfová hůl správně drží, jak si má při odpalu srovnat nohy, co dělat s rukama, kam hledět a případně na co přitom myslet. Když si párkrát zkusila naprázdno prošvihnout, vévoda požádal Ivora o jakousi blíže nespecifikovanou „tyčku“. Virginie zvědavě očekávala, co se bude dít, protože si byla jistá, že nic podobného s sebou nebrali.

Ivor zalovil mezi jejich věcmi. Když rozevřel dlaň, držel v ní několik takových malinkých špičatých věciček, co se zapichují do země a teprve na ně se klade míček. Požadovaný předmět totiž nebyla „tyčka“ ale malá dřevěná „týčka“.

Virginie se pekelně soustředila a potom, když se domnívala, že je připravena, vší silou švihla holí. Něco křuplo. Bílý míček prudce vylétl kupředu, vlivem špatného držení hole však získal boční rotaci, takže jeho dráha se z původní rovné změnila ve výrazně obloukovou. Nakonec s hlasitým žuchnutím zapadl přímo doprostřed šípkového keře, těsně sousedícího s dráhou první jamky.

„Velmi slibný začátek,“ promnul si vévoda spokojeně ruce. Když na něj Virginie vyčítavě pohlédla, aby mu připomněla slib, že se jejím výkonům nebude pošklebovat, dodal rychle: „Já například při své první ráně rozbil dveře od skleníku, když stával ještě tady nedaleko. Co jsi napoprvé trefil ty, Ivore?“ obrátil se v dobrém rozmaru na bratra.

„Pana Parise, našeho školního trenéra,“ zněla okamžitá odpověď. Ivor se shýbl a vytáhl ze země přeražené týčko. „Pěkná rána, Ginny,“ poznamenal, než se vydal hledat ztracený míček. Proti hustým pichlavým větvičkám hodlal nelítostně nasadit pětku železo.

Virginie se začala překotně omlouvat, vévoda ji však ujistil, že k takovému počínání nemá důvod, protože hned prvním úderem čistě ulomit dřevěné týčko se rozhodně nepovede každému.

Zatímco Ivor vysvobozoval míček, pro odlehčení jí povyprávěl velmi případný vtip o lékaři, golfistovi a jeho malém dítěti, které v záchvatu vzteku otci právě spolykalo všechna jeho pečlivě opečovávaná týčka.

Virginie se smála ještě když Ivor dorazil zpátky a vysypal před ně asi deset téměř navlas stejných míčků. „Nebyl jsem si jistý, kterým z nich jsi hrála,“ vysvětlil. Pak odněkud vytáhl ještě jeden. „Nevěděl jsem, že už jsi zkoušel ty svítící,“ poznamenal potutelně směrem k bratrovi.

Vévoda po fosforově zeleném míčku beze slova chňapl a stejně mlčky jej ukryl hluboko v kapse. Poté Virginii vlídně vyzval, aby si ještě vyzkoušela pár cvičných odpalů, než se společně vydají trénovat patování.
 

*


„Lord Huxley hraje golf s baronem Paddingtonem,“ začal vévoda další ze série golfových anekdot, zatímco Virginie se už předem tiše pochechtávala. Nikdy by nevěřila, že z toho vážného muže, odměřujícího své věty, důmyslně prošpikované jízlivostmi, pečlivěji než prodavač šafrán, by se na golfovém hřišti mohl stát tak milý a zábavný společník.

„Lord Huxley se v nápřahu před velmi obtížnou čtrnáctou jamkou rozechvěle obrátil na svého spoluhráče: „Bože, jsem nějaký nejistý. Mám obavu, že se netrefím. Podívejte, támhle stojí moje paní.“ Baron Paddington pohlédne naznačeným směrem a potom se snaží lorda utěšit: „Zachovejte klid, Mylorde, z tohoto místa by ji nedokázal trefit nikdo.“

Ivor se krátce zasmál. „Ten jsem ještě neslyšel, odkud ho máš?“

„Z klubu. Taky by ses tam mohl někdy ukázat. Poslední dobou se na tebe ptalo hodně lidí.“

„To by den musel mít dvakrát tolik hodin,“ povzdychl mladší ze Sheldonů.

Po cestičkách vysypaných jemným štěrkem se v příjemném rozhovoru zvolna blížili k zadnímu zámeckému traktu.

Kousek před stájemi jim zkřížila cestu Patricie, celá udýchaná a rozrušená na nejvyšší možnou míru. Barnabyho Sheldona v prvním okamžiku napadlo, zda ji nějaké noviny nepoctily dalším nechutným článkem, skutečnost však byla zcela jiná.

„Ztratil se malý Davy!“ vychrlila na ně. „Nezahlédli jste ho někde?“

„Jak ztratil?“ nedokázal v první chvíli pochopit Ivor.

„Byl u nás cvičit, paní Cooperová si zatím sjela do města nakoupit, měl na ni počkat na lavičce před jízdárnou, jenže tam není. Není vůbec nikde. Paní Cooperová je z toho na zhroucení!“

Ivor bez přemýšlení odhodil drahý bag ze značkovými holemi na zem a rozběhl se za Patricií.

Vévoda špičkou boty odkopl lesklou sand wedge* z cestičky na trávník a bez otálení vyrazil za bratrem. Virginie je následovala jen s nepatrným odstupem.

„Odjela jsem si koupit pár drobností,“ naříkala Davyho matka, pěkná asi šestatřicetiletá žena v tyrkysově modrých květovaných šatech. „Slíbil, že tu na mne počká, ale je pryč. Někdo ho musel unést!“ zhrozila se. „Každou chvíli v televizi hlásí, že se ztratilo nějaké dítě, proto ho ani samotného nepouštím ven,“ utírala si kapesníkem uslzené oči, plné bezbřehého zoufalství.

„Neměli bychom zavolat policii?“ navrhl kdosi z přihlížejících, kteří se okamžitě začali shromažďovat okolo.

„Kdo vlastně Davyho viděl naposledy?“ vložil se do všeobecného zmatku Ivor.

„Já jsem s ním mluvila asi před půl hodinou,“ ozvala se šestnáctiletá Becky s ohlávkou v jedné a hrubým kartáčem v druhé ruce, jak ji nezvyklý hluk vylákal ven ze stáje.

„A nezdálo se ti na něm něco divného, nenaznačoval třeba –“

Dívka pokrčila rameny. „Přišel mi docela normální. Povídali jsme si o škole, že se mu do ní vůbec nechce a že by rád trávil na jízdárně víc času, jinak nic.“

Ivor však přesto v jejích slovech zachytil cosi... „Koně jsou tu všichni?“ obrátil se na Patricii v záblesku náhlého osvícení.

Ta se otočila, prolítla stájemi, nakoukla na jízdárnu i do výběhů. „Nevidím nikde Nelly,“ hlásila udýchaně.

„V sedlovně schází uzdečka a sedlo,“ přidala se Katherine, jedna z rehabilitačních sester.

Ivor si trochu oddechl, protože to vypadalo přinejmenším jako velmi slibná stopa.

Paní Cooperová však namísto uklidnění propukla v nový záchvat pláče. „Proboha, co ho to jenom napadlo, vždyť se někde zabije. Spadne a zabije se, já to vím,“ naříkala zoufale.

Ivor sice její nejčernější představy nesdílel, do klidu však měl zatraceně daleko. „Najdeme ho,“ prohlásil nicméně tak rozhodně, jak jenom dokázal a zamířil ke stájím.

„Budu hledat s tebou,“ přihlásila se Patricie, ale nejstarší bratr ji zadržel a nenápadně odvedl kousek stranou.

„Pojedu já,“ řekl měkce. „Potřebujeme, aby tu zůstal někdo, komu podáme zprávu, až ho najdeme,“ dodal téměř prosebně s pohledem upřeným na tvořící se hloučky lidí. Byli mezi nimi návštěvníci hotelu, golfisté i zcela náhodní turisté.

Aby sestře alespoň trochu ulehčil její nevděčnou úlohu, vévoda se z těch, které znal, pokusil sestavit průzkumnou skupinu, jež by po ztraceném dítěti pátrala v nejbližším okolí zámku.

„Davy Cooper. Dvanáctiletý kluk na čistě bílé kobylce velšského ponyho,“ upřesňovala Patricie. „Spíš takový drobnější. Měl na sobě hnědé kalhoty a červené tričko s obrázkem draka.“

Jeden golfista si vzpomněl, že takového chlapce, přesně odpovídajícího popisu, zahlédl asi před dvaceti minutami, jak projíždí parkem směrem na Carwinley.

„Netušíš, kam tou cestou může mířit?“ zeptal se vévoda bratra, když oba horečně sedlali koně.

„Nemám ponětí,“ utrousil Ivor přes rameno. Jako naschvál se mu stále nedařilo dotáhnout podbřišník. „Kolem Carwinley nic zajímavého není, jenom samá pole a pastviny,“ řekl, když vyvedl koně na dvůr. Než však stačil vsunout nohu do třmenu, došlo mu to. „Scugatteské mohyly,“ vydechl, sám překvapen, že ho to nenapadlo dřív. „Kdysi jsem o nich Davymu vyprávěl. Mrzelo ho, že je nikdy neviděl zblízka.“

„Myslíš ty dva zalesněné kopečky u odbočky na Catlowdy?

„Přesně. Jsou to asi tři míle odtud. Já to vezmu jezdeckou stezkou přes pole a ty jeď podél řeky. Pokud ho nedostihnem, setkáme se u Arnoldova statku. Mobil máš?“

Vévoda přikývl.

„Najdeme ho,“ prohlásil Ivor tentokrát s mnohem větší jistotou, jak si v duchu skládal střípky cesty, kterou by na Davyho místě nejspíš zvolil. Vyhoupl se na koně a za chvilku už ostatním zmizel mezi stromy v parku.

Vévoda se chystal udělat totéž, když vtom na jedné z pěšinek zahlédl známou postavičku Lucy Bennetové, jak si se zájmem prohlíží zámek i jeho pečlivě upravené okolí. Pozval ji sice až na čtvrtou, ale zřejmě chtěla nejdřív všechno vidět, než s ním začne o čemkoli jednat. Zavolal na ni, několika rychlými kroky jí vyšel naproti, popadl ji za ruku a odtáhl k Patricii a třesoucí se paní Cooperové.

„Toto je první bod našeho vstupního pohovoru,“ vypálil na ni bez okolků. „Dávám vám volnou ruku, ale pokuste se ten zmatek tady trochu uklidnit.“ V rychlosti všechny ženy vzájemně představil. „Slečna Bennetová, slečna Fosterová, paní Cooperová, má sestra Patricie.“ Vyšvihl se na koně a stejně jako prve Ivor jim vzápětí zmizel z dohledu.

Přesto téměř slyšel, jak Patricie za jeho zády zaskřípěla zuby.

Jenže pokud se děvčata neporovnají teď, kdy jindy se naskytne lepší příležitost?
 

*


Koňská kopyta v pravidelném rytmu dusala zem, jen občas Ivor zastavoval, aby si prohlédl stopy vtisknuté do měkkého travnatého podkladu. Hledal kopyta okrouhlá a malá, okovaná pouze hladkými letními podkovami. Poprvé na takové stopy narazil už na cestě v parku, potom se mu ale ztratily na asfaltové příjezdové cestě a znovu je objevil až u pásu lesa, oddělujícího dva větší kusy polí. Moc si přál, aby se nespletl a stopa skutečně patřila jejich bělce Nelly.

Podle toho, co z ní dokázal vyčíst, kůň se pohyboval rovnoměrným jistým krokem, jen občas na rovných úsecích přešel do klusu, aby se po pár desítkách metrů zase vrátil k rozvážnému kroku. To by zhruba odpovídalo, Nelly byla klidná a spíš trochu lenivá, nějaký divoký trysk v jejím případě téměř nepřicházel v úvahu. Jenže i tak se mohla přihodit spousta věcí... Ivor se rozhlížel, jestli Davyho někde nespatří, ale všude kam dohlédl, se pouze zelenaly stromy nebo vlnila zlátnoucí obilná pole. „Hlavně ať neudělá nějakou hloupost,“ zaklínal se Ivor. „Ať se nepokusí skákat přes kamenné zídky nebo ať ho nenapadne zkrátit si cestu po hlavní silnici...“
 

*


„Hlavně, ať se mi tam ty ženské nepoperou,“ prosil v duchu vévoda, pročesávající krajinu o kus dál. „Ať Particie nevyvádí, ať je rozumná a nenechá se strhnout k nějaké nepředloženosti, která by měla za následek jenom další skandál.“

O tom, že malého Davyho brzy najdou – celého, zdravého, bez sebemenší újmy – vcelku nepochyboval. Vzpomínal, že on sám i jeho mladší bratr se ve dvanácti dávno účastnili všelijakých dětských jezdeckých soutěží. Patricie v tom věku dokonce už i vyhrávala...
 

*


„Proboha, hlavně ať se mu něco nestane. Ať si někde nepoláme kosti nebo nesrazí vaz,“ úpěnlivě se modlila paní Cooperová. „Ať ho brzy najdou, prosím, prosím, prosím...“ opakovala jako mocné zaklínadlo. Už nevzlykala, ale ruce i hlas se jí pořád nekontrolovaně třásly.

Lucy Bennetová si k ní účastně přisedla na dřevěnou lavičku. „To bude, dobré. Určitě ho co nevidět objeví,“ mumlala jednotvárným konejšivým hlasem.

Vyděšená maminka k ní s povděkem zvedla uplakané oči. „Myslíte?“

„Určitě!“ ujišťovala ji z druhé strany Virginie.

Když se delší dobu nic zajímavého nedělo, dav zvědavců se pomalu začal rozcházet.

„Nepůjdeme raději dovnitř?“ navrhla Patricie opatrně, ale když paní Cooperová rozhodně zavrtěla hlavou, ponechala ji na lavičce a sama odešla do hotelového baru objednat jí velkou whisky s ledem, protože ta nepřirozená bledost, hrozící v každém dalším okamžiku přejít v něco mnohem horšího, se jí ani trochu nelíbila.

Dost těžko si to přiznávala, ale pociťovala hlubokou vděčnost, že se Virginie společně s tou zatracenou novinářkou ujaly role soucitných utěšovatelek, čímž jí poskytly možnost průběžně přebírat zprávy od jednotlivých pátracích skupin.

Paní Cooperová pomalu usrkávala ze skleničky, při sebemenším zvuku se však s očekáváním zahleděla k hlavní bráně. Téměř nemluvila.

Lucy Bennetová ale nepolevovala, všemožně ji povzbuzovala a s výrazem tak přesvědčivým, že nepřipouštěl žádný jiný konec, nežli ten nejlepší, jí vytrvale dodávala naději.

Jako tisková mluvčí bude možná vážně dobrá, napadlo Patricii a poprvé za celou dobu se nepatrně usmála.
 

*


Ivor s bratrem teď postupovali vedle sebe. Každý se snažil co nejpečlivěji sledovat svou stranu cesty, zda někde mezi nekonečnou zelení luk, polí a úzkých proužků lesa lemujících drobné potůčky nezpozorují hledaného bílého poníka. Stopy už sledovat nemohli, protože na frekventované jezdecké stezce se jim beznadějně pomíchaly s desítkami dalších.

„Támhle je!“ ukázal Ivor daleko před sebe, do míst, kde širokou posečenou louku protínala mělká strouha, za níž se vinula pohodlná travnatá pěšinka. Davy zřejmě sjel z přímé cesty, možná se mu na nějakém zarostlejším úseku sama vytratila pod nohama, takže nyní se na ni pokoušel zase vrátit.

Bez toho, aby se jakkoli domlouvali, oba bratři současně pobídli koně. Protože se pohybovali ve stínu stromů, podařilo se jim přiblížit na pár desítek metrů, aniž by je malý jezdec zpozoroval.

Ostatně, Davy měl jiné starosti než sledovat, kde se co šustne. Podařilo se mu přimět poníka, aby sešel dolů k potůčku, ale když si v něm kobylka měla omočit kopyta, začala protestovat. Neklidně hryzala udidlo, přešlapovala a všemožně dávala najevo, že ty tři palce líně tekoucí vody pro ni představují nepřekonatelnou překážku. Chlapec jí tiše domlouval, nakonec mu ale došla trpělivost, takže ji volným koncem otěže trochu důrazněji popohnal. Kobylka prudce uskočila stranou. Davy pochopil, že takhle to asi nepůjde, vytáhl obě nohy ze třmenů a seskočil na zem.

Když to Ivor zpozoroval, chtěl mu rychle přiskočit na pomoc, ale vévoda mlčky položil ruku na uzdu jeho koně. Na bratrův tázavý pohled jenom nepatrně zavrtěl hlavou. „Nech ho, chce to dokázat sám.“

Davy mezitím kobylku uklidnil, vzal ji za uzdu a chystal se převést ji na druhou stranu. Bez francouzské hole, na níž byl zvyklý, se zřejmě cítil kapku nejistě, pomohl si ale tím, že se jednou rukou přidržoval koňské hřívy. Potom opatrně vstoupil do mělkého potůčku. Dával pozor, aby si přitom zbytečně nenabral do bot.

„Je docela šikovný,“ ocenil vévoda jeho výkon. „Proč si spolu občas někam nevyjedete? Ostatní bereš ven co chvíli.“

„Jenže u všech ostatních s tím rodiče souhlasí,“ opáčil Ivor trpce. „Myslíš, že jsem to nezkoušel? Ale abych vzal na projížďku Davyho Coopera, to bych ho snad musel nejprve ukrást. Jeho matka se o něj pořád strašně bojí. Chápu ji, ale někdy to vážně přehání.“

„Zkusil jsi s ní promluvit?“

Ivor se namísto odpovědi nevesele zasmál, což si jeho bratr přeložil zhruba jako: „Možná stokrát, ale naprosto bezvýsledně.“

„Nikdy jsem nechoval přehnanou důvěru ve tvůj smysl pro zodpovědnost,“ prohlásil vévoda po chvíli, „ale v tomto případě mám za to, že by bylo mnohem rozumnější svěřit chlapce pod tvůj dohled, než aby utíkal a toulal se někde na vlastní pěst. Třeba to po dnešku paní Cooperová nahlédne obdobně.“

„Nebo mu sem rovnou zakáže chodit,“ odtušil Ivor škarohlídsky.

Přesně v tu chvíli se Davymu podařilo poníka přimět k pohybu. Nelly nedůvěřivě šlápla do rozměklé půdy, neklidně frkala, váhala, ale když byla zhruba v polovině potůčku, zřejmě si to rozmyslela a pokusila se co nejrychleji dostat na druhý břeh. Davyho, který se jí ani na okamžik nepustil tak v jediném okamžiku vytáhla až nahoru na jezdeckou stezku, kde se zastavila a s mírně provinilým výrazem začala okusovat zelené větvičky.

Teprve teď si Davy všiml dalších dvou jezdců, kteří jeho počínání zpovzdáli sledovali.

„Zdá se, mladý muži, že tvůj dnešní výlet právě skončil,“ oznámil mu vévoda věcně. Na to vytáhl mobil a zavolal Patricii.

Ivor neříkal nic. Měl sice na jazyku otázku, zda je Davy v pořádku, ale naštěstí si včas uvědomil, jak hloupý a zbytečný takový dotaz je. Kdyby chlapci něco bylo, neviděl by ho před chvílí skákat po kamenech jako kamzíka.

„Nasedni!“ vyzval ho proto a nastavil ruce, aby mu pomohl do sedla.

„Zlobíš se?“ Davyho oči v dosud drobné dětské tvářičce byly veliké a plné smutku.

„To si piš, že se zlobím! Mohlo se ti něco stát. Na King’s Hall je kvůli tobě všechno vzhůru nohama! Nejraději bych si tě přehnul přes koleno a nasekal ti na zadek.“

„Kdyby mi to zaručilo, abych příště mohl zase ven...“ pokrčil kluk odevzdaně útlými ramínky.

Přátelská náklonnost v Ivorovi konečně zvítězila nad strachem smíšeným se vztekem a on se na Davyho velmi pomalu usmál. „S tou vodou sis poradil docela dobře,“ připustil. „Nemáš mokro v botách?“

„Jenom trošku. To uschne, je teplo.“ Davy zřejmě naznal, že mu jenom prospěje, když bude vysvětlovat co nejmíň.

Nějakou chvíli proto jeli vedle sebe mlčky, jen koňská kopyta v pravidelném rytmu klapala na zpevněné cestě.

„Vážně je docela dobrý,“ říkal si vévoda, který schválně zůstal o půl délky pozadu, aby malého jezdce mohl v klidu pozorovat. Inu, Patriciina a Ivorova škola se nezapře...

Zanedlouho jim v průseku mezi stromy problesklo zadní zámecké průčelí.

„Máma mě asi zabije,“ vzdychl Davy nešťastně, když zděnou brankou v živém plotu vjeli do parku. „Zlobila se moc?“

„Moc se o tebe bála.“

„Když to je právě ono!“ vybuchl chlapec v náhlém záchvatu vzdoru. „Pořád se o mně bojí. Nikam mě nechce pustit! Pořád by mi se vším jenom pomáhala. Jenže já nechci! Kdybych dneska neutekl, ani bych nevěděl, jaké to je doopravdy sedět na koni. Pořád bych jenom popojížděl někde na jízdárně!“ Rukou si otřel slzy, které mu proti jeho vůli vhrkly do očí.

„Maminka tě má moc ráda.“

„Já vím,“ souhlasil Davy. „Ale někdy bych si přál, aby mě měla ráda o trochu míň,“ přiznal s krutou upřímností.

Ivor s bratrem spolu vyměnili krátký pohled.

„Ještě máš v úmyslu organizovat ty své týdenní pobyty s koňmi?“ optal se vévoda jako by jen tak mimochodem a když Ivor roztržitě přisvědčil, pokračoval: „V tom případě ti tento mladý muž,“ pokynul zlehka k schlíplému Davymu, „mým prostřednictvím právě podal závaznou přihlášku. – Předpokládám, že nutnost uvědomit o této nové skutečnosti paní Cooperovou oba s radostí přenecháte na mně.“

Ivor i Davy překvapeně vzhlédli. Každý z jiného důvodu, ale ani jeden podobné prohlášení nečekal.

„Děkuji, pane Sheldone,“ pospíšil si Davy, potom však zaváhal. „Může se vévodovi říkat pane Sheldone?“ obrátil se potichu na Ivora.

Andrew Barnaby Sheldon, šestý vévoda z Longtown pobaveně zakroutil hlavou. „Já vážně nevím, co ty děti dnes ve školách učí? Odedávna všichni věděli, že vévodům přísluší oslovení „Vaše Milosti“. Protože ale nežijeme za feudalismu,“ obrátil se přímo na Davyho, „a dokonce nejsme ani na královské audienci v Buckinghamském paláci, na tvém místě bych si zbytečně nelámal hlavu oslovením a raději bych přemýšlel, jak si šikovně a hlavně velmi rychle udobřit svou mámu.“

„Davy!“ vykřikla v tu chvíli Maud Cooperová, která je právě zahlédla, jak po cestičce lemované zimostrázem zahýbají ke stájím. Vyskočila z lavičky a hodný kus jim běžela naproti.

„Nezlob se, mami. Já už to podruhé vážně neudělám, slibuji,“ prohlásil Davy co nejkajícněji ještě předtím, než ho matka stačila zahrnout vášnivými polibky z radosti, že se mu nic nestalo, případně mučivými výčitkami, že ji svým zmizením tak hrozně vyděsil. Davy po očku pohlédl na oba dospělé muže, aby zjistil, zda jeho jednání schvalují.

Zdálo se, že ano. V tiché souhře Ivor od bratra převzal koně, zatímco vévoda veškerou pozornost soustředil na chlapcovu matku, která mu už zase v slzách horoucně a opakovaně děkovala za synovu záchranu.

„V zájmu spravedlnosti bych měl zdůraznit, že jako první ho objevil Ivor,“ upozornil vévoda, třebaže jmenovaný za zády paní Cooperové zuřivými posunky naznačoval, aby jeho zásluhy nijak nezveličoval.

„Děkuji,“ hlesla Davyho matka a potom k Ivorovi pomalu natáhla chvějící se ruku. „Opravdu děkuji.“ Hlas se jí zlomil do dalšího vzlyku.

„Pojďme se všichni společně něčeho napít,“ navrhl vévoda. Chopil se roztřesené paní Cooperové a napůl ji podpíraje, napůl strkaje, ji nasměroval k hotelovému baru.

Ustrašeně se ohlédla po synovi, který ještě pořád držel bílou kobylku za uzdu.

„To je v pořádku,“ ujišťoval ji Barnaby Sheldon. „Až se náš malý jezdec postará o svého poníka, hned za námi přijde, nemusíte mít nejmenší obavu.“ Na několika následujících metrech se mu vyčerpanou maminku podařilo přesvědčit o hlubokém výchovném smyslu takového počínání. Než doklopýtali do hotelu, obratně se mu podařilo vymluvit paní Cooperové i utkvělou představu, že Davyho přitom nějaký kůň určitě kopne nebo kousne. Ještě zbývalo zajistit, aby mu dovolila ten speciální kurz.

„Velkou whisky pro nás pro všechny,“ poručil vévoda na baru. „Mně dvojitou a bez ledu,“ upřesnil, zatímco paní Cooperová, která už v sobě jednu měla, na něj hleděla s matným úsměvem na dosud bledých rtech. Po půlhodině soustředěného úsilí mu nakonec odkývala i ten Davyho výukový pobyt.

Vévoda mimoděk pohlédl na hodinky. Půl paté. Rychle předal další společenské povinnosti, jakož i nutnost dopravit chlapce s matkou v pořádku domů, Ivorovi a sám se začal shánět po Lucy Bennetové.

Našel ji uprostřed zanícené diskuse s Patricií. Když se přiblížil na doslech, obě mladé ženy právě dospěly k přesvědčení, že jakási blíže neurčená filmová hvězda je povrchní namyšlená fiflena, jejíž jediné nadání spočívá v tom umět před novináři včas odhalovat poprsí.

Velká whisky podpořená společně prožitými chvílemi strachu zřejmě i s nimi dokázala udělat hotové zázraky.

„Omlouvám se za zpoždění, slečno Bennetová,“ vstoupil mezi ně vévoda dřív, než se mohly pustit do hodnocení nějaké další nešťastnice. „Pojďte prosím,“ vyzval ji a zamířil ke své pracovně.

„Takhle živo tu máte pokaždé nebo byl dnešní den čestnou výjimkou?“ zajímala se novinářka s téměř profesionální zvědavostí.

“Jde o trvalý stav,“ odvětil vévoda aniž by přitom hnul brvou. „Obvykle ovšem mrtvoly házíme rovnou do nedaleké strže.“

„Obávala jsem se, že něco podobného řeknete.“

„Potom mne velmi těší, že jsem nezklamal vaše tajné očekávání. – Ale abychom neodbočovali od toho hlavního: Protože před zámkem nestojí kordon policejních a hasičských vozů v těsném doprovodu záchranné služby, předpokládám, že jste svůj první organizační úkol zvládla více než obstojně. Máte nějaké další zvláštní dovednosti, které by vás doporučovaly na místo osobní asistentky? Korespondenční kurzy? Účetnictví? Marketing? Školení pro odborné asistenty? Esperanto?“

„Jako malá jsem chodila do baletu,“ sdělila mu Lucy Bennetová hrdě.

„Pozoruhodné. Určitě bude zajímavé nalézt pro tuto dovednost nějaké smysluplné využití. – Píšete všemi deseti, předpokládám.“

Mladá novinářka mírně nadzdvihla jedno obočí. „Všemi čtyřmi.“

„Báječné. Já třemi. Vždy jsem naprosto nekompromisně trval na tom, že má sekretářka musí psát lépe než já. – Umíte uvařit kávu. Silnou bez cukru a s mlékem?“

Lucy Bennetová se posadila na nabídnutou židli. „Ne. Káva mi nikdy nechutnala. Krom toho není zdravá. Dávám přednost bylinkovému čaji.“

„Velmi osvětové stanovisko. Nicméně jste ochotná na požádání dojít do kuchyně a objednat mi tam silnou kávu bez cukru a s mlékem?“

„Káva není zdravá,“ opáčila mladá žena neústupně. Začínala se úžasně bavit.

„Jste si jistá, že nepracujete pro nějakou zdravotnickou organizaci?“ opáčil vévoda kousavě. „Ale budiž, od nutnosti nosit mi kávu vás tedy osvobodím, když jinak nedáte. Stačila jste si prohlédnout naše golfové hřiště? Jak se vám líbí?“

„Nemám v této věci velkou zkušenost, ale když uvážím vše, co jsem kdy četla a slyšela, pak musím konstatovat, že vypadá přibližně tak, jak se od golfového hřiště očekává.“

„Nepochyboval jsem, že jste obdařena mimořádným pozorovacím talentem,“ usmál se potěšeně. „Nu, shledávám vaši kvalifikaci zcela dostačující, vstupním pohovorem jste také prošla se ctí, na své místo můžete nastoupit kdykoli, nejlépe hned zítra.“

„Vy opravdu chcete, abych pro vás pracovala?“ zamžikala překvapeně. „I po tom, co jsem vám navykládala o kávě a baletu?“

„Samozřejmě. Proč bych vás sem jinak zval?“

„Myslela jsem, že to všechno byl jenom takový žert.“

„Potom dovolte, abych vás se vší vážností ujistil, že nikoli. Nebo snad nemáte dost odvahy a rozhodla jste se přede mnou včas utéct? Nebo se vás nepříjemně dotýká otevřenost s níž s vámi hovořím, protože zraňuje vaši pýchu, slečno Bennetová?“

„Vašemu jemnocitu lze sotva co vytknout,“ odtušila mladá žena obdobným tónem. „Vždyť jste mi dnes opomněl vytknout nejméně polovinu všech mých nedostatků. Nebo to snad bylo únavou? Ale jsem ochotna vám onu nepřesnost odpustit, když mi odpovíte na jedinou otázku: Proč?“

„Proč je velmi široká otázka, slečno Bennetová a odpověď na ni se tudíž nehledá nijak snadno,“ pousmál se.

Její oči se zúžily. „Vy moc dobře víte, na co se ptám! Ale dobrá, řeknu to jinak. Proč chcete, abych vaši asistentku dělala právě já? Vezměte laskavě na vědomí, že pokud na svou jedinou otázku neobdržím pravdivou odpověď, nikdy to místo nebudu moci přijmout.“

Přestal se usmívat, protože si plně uvědomoval váhu každého proneseného slova i to, že jediné nesprávné by dokázalo zničit počínající náklonnost navždy. Neboť vévoda byl ve své sebejistotě přesvědčen, že o nic menšího, nežli o vzájemnou náklonnost pramenící ze spříznění i  rotikladnosti jejich povah, nemůže jít.

„Protože jsem ještě nikdy nepotkal mladou dámu,“ pronesl mírně ochraptělým hlasem, „která by byla tak –“ na okamžik zaváhal, marně pátraje po výrazu, který by dostatečně vystihl onu nepopsatelně krásnou složitost, jíž Lucy Bennetová dokázala zaujmout jeho mysl a pravděpodobně i srdce.

„– prostořeká?“ napověděla mu s lehce přimhouřenýma očima.

„Ale fuj! Copak takový výraz může použít pan Darcy?“ zhrozil se. „Měl jsem na mysli, že jsem ještě nikdy nepotkal mladou dámu, která by byla obdařena tak jiskrným duchem jako je ten váš. – A jen tak mimochodem, nezůstala byste tu dnes chvilku přesčas a nedala si se mnou šálek toho bylinkového čaje?“

„Když řeknu ano, hodláte z toho vyvozovat nějaké důsledky, o nichž jste se mi dosud nezmínil?“

„Beze všech pochyb.“

Rozpustile se zasmála. „Potom tedy ano, ráda.“

S velmi příjemným zatrnutím zaznamenala, že vévodovy oči mají zblízka přesně tu oříškovou barvu, která ji na mužích odedávna přitahovala, a ochotně přijala nabízené rámě.

„Nemohli bychom ten čaj změnit rovnou na večeři?“ navrhl podnikavě, když už si byl jistý, že mu nikam neuteče.

„Patří společné večeře k mým pracovním povinnostem?“

„Samozřejmě. To jsem vám ještě neřekl?“

Lucy Bennetová na něj zpod dlouhých řas zkoumavě pohlédla. „Jsem zvědavá, s jakým výmyslem přijdete zítra.“

„Jeden návrh bych měl, ale nevím zda vám nebude připadat příliš troufalý.“

Po jeho slovech se trochu odtáhla a zatvářila se upjatě.

Vévoda však využil toho, že na chodbě nikdo nebyl, nahnul se až těsně k ní, takže se rty téměř dotýkal její skráně.

„Naučím vás hrát golf!“ pošeptal jí do ouška.


*


Sand wedge, SW – speciální golfová hůl, používaná převážně pro zahrání míče z pískového bankru.


***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one