modrý kůň.JPG
martianus1@seznam.cz
IMG24.EU

XII.


Stone Hill?“ rozšířily se Patricii oči úžasem. Rychlým kontrolním pohledem se ujistila, zda ji Ivor náhodou neposlouchá, ale byl zrovna zabraný do vášnivé debaty s Jerrinem. Bezpochyby zase řešili problémy tohoto a několika dalších přilehlých vesmírů. „Ty s ním vážně chceš vylézt až na Stone Hill?“ potřásla nevěřícně hlavou.

Virginie se bezstarostně zasmála. „Proč ne? Prý je to strašně zajímavé místo. Posvátné megalitické kameny nebo tak něco. Podle pověstí je na vrcholu vztyčili druidové, Atlanťané nebo kouzelník Merlin. Možná taky ufoni z vedlejší galaxie, když zrovna neměli nic lepšího na práci,“ dodala po krátkém zaváhání.

A máš vůbec představu, jak vypadá cesta, po které se tam jde?“

Jasně. Podle mapy je to pěkně daleko, ale zato pořád do kopce,“ odvětila Virginie tónem, jenž Pat utvrdil v přesvědčení, že se s jejím bratrem k sobě opravdu skvěle hodí. Žádná z jeho dosavadních lásek totiž nedokázala rozepnout křídla natolik, aby ji bez jediné stopy protestu přenesla přes více jak pětisetmetrové převýšení mezi poměrně nízko položeným King‘s Hall a plochým temenem bájemi opředeného Stone Hill. Přesto Patricie považovala za svou povinnost Virginii na některé věci obzvláště upozornit.

Aby se pak třeba nestalo, že se tam i nazpátek budeš trmácet na koni, spát pod širákem a po ránu se umývat v horském potoce, co nemá víc jak čtyři stupně, protože Ivorovy představy o romantice jsou někdy dost úchylné,“ poučila ji. „A jednu ryze přátelskou radu navíc, Ginny. Než se ve sladkém opojení rozhodneš slíbit mu cokoli závazného, napřed ho nechej, ať ti pěkně podrobně povypráví o Thomasovi z Farlamu.

Nějaká další místní legenda?“

I tak by se to dalo nazvat,“ přisvědčila Pat neurčitě a obratně převedla řeč jinam.
 

*


Virginie se spokojeně otočila před zrcadlem. Hráškově zelený svetřík s lodičkovým výstřihem lichotivě obepínal její štíhlou postavu stejně jako světle béžové kalhoty jednoduchého střihu s několika drobnými knoflíčky po stranách.

My nejdeme na Stone Hill?“

Virginie sebou trhla leknutím. Zatraceně! Ivor někdy dokázal chodit tiše jako duch. „Proč bychom nešli?“ odvětila nicméně poměrně klidně.

V tomhle?“ změřil si nedůvěřivě její módní kreaci. V očích měl dost podobný výraz jako tenkrát při prvním setkání na vřesovišti. „Sluší ti to samozřejmě báječně,“ pospíšil si s ujištěním, jakmile zpozoroval její pevně semknuté rty a bojovně vystrčenou bradu. „Jenom se bojím, že ti v tom nebude moc teplo.“

Vždyť je vedro!“ ukázala Virginie na teploměr před oknem. Ivorova flanelová košile, svetr uvázaný kolem pasu a cípek větrovky vykukující z batohu, ji však poněkud mátly.

Tady,“ odtušil skepticky. „Ale sotva vylezeme o pár metrů výš, budeš se klepat jak osika.“

Protože léta mnoho nezbývalo, uznala, že na tom možná něco bude. Pro jistotu ke svým věcem přihodila i teplou mikinu, nepromokavou bundu a jedny tlusté vlněné ponožky navrch.

Ruku v ruce vykročili po kamenité cestě, mírně stoupající okrajem nepokosené louky přímo naproti Mandraku. Hrad odtud vypadal jako poskládaný z dětských kostek, pouze červené, růžové a bílé tečky dokvétajících muškátů spolu s povlávajícími záclonkami v kuchyňských oknech paní McLiamové prozrazovaly, že je skutečný.

Později jim hradní zdi zmizely z dohledu úplně. Současně ze stříbřitého oparu v dálce před nimi vystoupily první pahorky Cheviot Hills, protkané horskými bystřinami, modrými a průzračnými jako nebe vysoko nad nimi.

V přívětivém prosluněném dopoledni spokojeně ukrajovali další z takřka dvou desítek mil, ležících dosud před nimi. Občas zastavili, pokochali se výhledem do kraje a potom zas zvolna pokračovali dál.

Slunce ukazovalo k poledni, když se konečně uvelebili na vyhřátých kamenech u cesty. Nejvyšší čas prozkoumat, co skrývají ony úhledné balíčky, jimiž je se starostlivou péčí vybavila paní McLiamová. Ivor jako hlavní nosič výpravy to odhadoval na žulový monolit, soudě dle váhy, jež s každým vystoupaným yardem neúměrně vzrůstala.

Virginie nedůvěřivě pozorovala rezavé mravence, slídící kolem nich. Možná si to namlouvala, ale připadalo jí, jako by se chystali vzít jejich batoh ztečí. Pro jistotu ho odtáhla kus stranou. Pár dalších pokusů ji přesvědčilo o naprosté marnosti takového počínání.

Mravence je třeba ignorovat,“ přispěl k dané problematice svým názorem Ivor, tahající z batohu další a další igelitové sáčky s výrazem pouťového kouzelníka, jemuž někdo vyměnil živé králíky za desítky rajčat, pytle jablek a obrovskou spoustu sendvičů, vše pečlivě obaleno celofánem a spoutáno tucty tenkých gumiček.

Paní McLiamová nepochybně zase jednou podlehla dojmu, že cíl jejich putování leží stovky mil daleko, v divoké neprobádané pustině, neskýtající jedinou možnost doplnění zásob. Předem objednaný nocleh a stylovou večeři v jednom z vyhlášených místních podniků jednoduše odmítla vzít na vědomí.

Virginie si posloužila ukázkovým sendvičem s pokrájenými rajčaty proloženými tenkým plátkem hovězího a se zaujetím přihlížela, jak Ivor nervními pohyby vytřepává a obrací svou košili naruby.

Měla jsem za to, že mravence je třeba ignorovat,“ poznamenala nevinně.

Svou reakcí Ivor potvrdil, že je chlap jako každý jiný. Alespoň v prvním okamžiku, kdy po ní střelil pohledem krále Heroda, patřícího na betlémská neviňátka.

Taky nesmíš věřit každé pitomosti, co plácnu,“ usmál se ale vzápětí a rozmarně jí položil hlavu do klína.

Virginie statečně udolala poslední krajíc s neodolatelnou pomazánkou podle tajného receptu paní McLiamové a se zafuněním prohlásila, že následující hodinu se určitě ani nehne.

Zlenivělí jídlem i dlouhou chůzí sledovali dravce kroužícího vysoko nad jejich hlavami. Ve způsobu, jímž nehnutě stoupal vzhůru, nadnášen teplými vzdušnými proudy, bylo něco vznešeného a nevýslovně teskného zároveň. Snad proto, že nikomu z lidí není dovoleno jen tak vztáhnout ruku a dotknout se samotného nebe.

Nač myslíš?“

Na nic,“ pousmála se Virginie. „To je právě to nejkrásnější.“ Nečekala, že by jí Ivor dokázal porozumět, ale zmýlila se. Ani jemu nebyl prchavý pocit ničím nepodmíněného štěstí neznámý. Naopak, s přibývajícími léty jej dokázal vnímat stále zřetelněji.

Povídej mi něco,“ přerušila nastalé ticho Virginie, lechtajíc ho stéblem trávy po tváři.

A co?“

To je jedno, cokoli. Třeba o sobě, o koních nebo o Thomasovi z Farlamu,“ bleskla jí hlavou vzpomínka na nedávný rozhovor s Patricií.

V odpověď se celé Ivorovo tělo ostražitě napjalo. „Proč?“ zeptal se pak hlasem, v němž nezbylo ani stopy po obvyklé hravosti. „Proč zrovna o tomhle?“

Tak. Prostě mě to zrovna napadlo.“

Tebe?“ ušklíbl se. „Nebo mou drahou všetečnou sestřičku?“

Virginie jeho vyzývavý pohled bez váhání opětovala. „A i kdyby?“

Trvalo dost dlouho, než váhavě vztáhl ruku a v letmém pohlazení si otřel její teplou dlaň o skráň. „Odpusť,“ zamumlal sotva slyšitelně. „Trochu jsi mě zaskočila. Nepočítal jsem, že by ses mohla zeptat zrovna na tohle. Promiň.“

Není co. Nic jsi mi neudělal.“ Virginie mu z límce košile sfoukla dalšího mravence. „Jenom tady ničemu nerozumím.“ Vycházela sice z předpokladu, že pro Ivorovo chování musí existovat nějaké prosté, snadno pochopitelné vysvětlení, ale při nejlepší vůli si nedokázala představit jaké.

Přes značnou dávku zvědavosti však nehodlala naléhat. Když bude Ivor chtít, poví jí to sám. Pokud ne, nepomůže ani kdyby ho někde v temném sklepení svého hradu dala natáhnout na skřipec. Natolik už ho znala.

Moje vina,“ připustil sebekriticky. „Asi jsem ti měl všechno říct už dávno.“

No vida! Zbývá zjistit, co je to „všechno“ a možná tomu konečně začnu rozumět! Ale opatrně. Nebo se nanejvýš pohádáme.

Nenaléhám,“ pronesla proto uvážlivě.

Vím. Ale možná bys měla. Co všechno ti vlastně Pat stačila napovídat?“

Ona? Nic. Jenom vyslovila to jméno a poradila mi, abych se příležitostně zeptala. Myslela jsem, že je to nějaká pověst. Ale pokud nechceš, můžeme se bavit o čemkoliv jiném.“

Stačilo málo a Ivor by tomu svůdnému našeptávání málem podlehl. Ale ne! Ginny má právo dozvědět se o něm všechno, dokonce i to, co on sám by nejraději pohřbil v zapomnění.

Napadlo tě někdy, proč jsem se vlastně zakopal tady na venkově?“ obrátil se na Virginii nečekaně. „Jenom koně, Nadace, louky a na obzoru pás hor? Já, potomek staré anglické rodiny s možnostmi, za jaké by druzí dali nevím co?“

Mockrát,“ připustila, aniž by tušila, kam tím může mířit. Ale muži už jsou takoví. Každé slovo aby z nich páčil heverem!

A co sis odpověděla?“ zeptal se zvědavě.

„– že se to k tobě tak nějak hodí. Nevím, nedovedu vysvětlit proč. Zkrátka hodí.“

Neřekl nic, ale Virginii neušlo, jak se v skrytu potěšeně usmál. „Kdysi, je to už pár let, jsem moc toužil po profesorském místě na univerzitě,“ začal pak bez zřejmé souvislosti. „V Oxfordu, samozřejmě. Nejdřív jsem plánoval nenápadný start jako asistent, pak samostatnou práci ve výzkumu a nakonec titul řádného profesora, k jehož lehce senilním výrokům by generace studentů vzhlížely jako ke zlatému teleti.“

Ivor se na chvíli odmlčel. Zřejmě přemýšlel, jak dál.

Tenkrát,“ odkašlal si, „jsem měl přítele. Velmi dobrého přítele. Byl starší, ale skvěle jsme si rozuměli. Studovali jsme stejný obor, hráli pólo za tutéž kolej, na spoustu věcí měli podobné názory. Nikdy předtím jsem takového přítele neměl. – Potom umřel. Zabil se v autě, pár mil od místa, kde bydleli rodiče jeho ženy. Prý to zavinil nějaký přiopilý grázl, co z vedlejšího pruhu sjel do protisměru. Oba byli na místě mrtví.“

Ivor jen s obtížemi přemáhal pohnutí. Snažil se o věcný a vyrovnaný tón, ale výsledek nebyl zrovna dvakrát přesvědčivý. Virginie nevěděla, co na to odpovědět. Že je jí to líto? Je. Ale prospěje něčemu, když to bude rozpitvávat?

To on byl Thomas z Farlamu?“ zeptala se raději, volnou dlaní si přihlazujíc pramen vlasů za ucho. Jakkoli byla celá záležitost smutná, konečně začínala mít pocit, že tomu aspoň trochu rozumí.

Zásadní omyl, jak se vzápětí ukázalo!

Jmenoval se Mike,“ opravil ji Ivor, nespouštěje zrak z namodralých obrysů Cheviot Hills. „Thomas z Farlamu jsem byl já –“

Virginie to vzdala.

Připadala si jako herec, jenž uprostřed představení zjišťuje, že obdržel odlišnou verzi scénáře než jeho kolegové, pročež jej veškeré repliky míjejí se stejně depresivní důsledností, s níž Virginii unikaly jakékoli souvislosti Ivorova vyprávění. Informační vakuum však dokázalo vybičovat její fantazii takřka k nepříčetnosti. V daný okamžik byla ochotná přijmout jako vysvětlení o Thomasovi z Farlamu cokoli, děsivou rodinnou historií počínaje a teorií o koloběhu minulých životů konče.

Tak příšerné to se mnou zase není!“ ohradil se Ivor proti jejím krizovým vývodům. „Prostě jsem si to jméno jenom vypůjčil v době, kdy jsme s Mikem jezdili na koni, oháněli se přitom mečem a přesvědčovali sebe i okolí, že něco ze středověku uvízlo v každém z nás.“

Cože?“ Virginie se překvapením zajíkla. Tahle možnost ji nenapadla ani ve snu. „Ty? Opravdu? V drátěné košili, sametu a všech těch nezbytných kusech plechu? Zavilý výraz pod sklopeným hledím a odlesk slunce na hrotu meče? Ne, to si vážně ne –“ další slova jí odumřela na rtech. Ale ano, dokázala si to představit! Právě že dokázala! Ani jí to nedalo moc práce.

Nejdřív to byla jenom recese,“ vysvětloval Ivor překotně. „A taky zvědavost. Představ si, že znáš spoustu letopočtů, jmen a dat, a přesto vůbec nevíš, jak lidé doopravdy žili. Co cítili? Čeho se báli? Byli rytíři jenom neurotičtí násilníci nebo ušlechtilí ochránci práva? Nevím, neznám odpověď ani dnes, ale tenkrát jsme to chtěli vyzkoušet. Jenže pak jsme tomu oba propadli. Jako smaženým lupínkům u televize,“ usmál se už zase svým obvyklým způsobem. „Bylo to jako vstoupit do jiného světa. Alenka v Zemi za zrcadlem nebo tak. Nevím, jak to popsat, ale svět nahlížený přes ostří meče je tak jiný, až to bere dech.“

Virginie mu mlčky naslouchala, zčásti proto, že věděla jak muži nesnáší, když je někdo přerušuje, (přinejmenším Jerrin pokaždé běsnil, kdykoli mu něco podobného provedla), a taky proto, že i když plně nerozuměla, oceňovala Ivorovu snahu pojmenovat alespoň něco ze složitých pocitů, ovládajících jeho nitro.

Proč jsi mi o tom nikdy nevyprávěl?“ zeptala se pak udiveně. Ani ji příliš nepřekvapilo, když se v prvním okamžiku trochu podrážděně stáhl stranou.

Co já vím! Nejspíš jsem se bál, že bych ti mohl připadat hloupý nebo směšný. Že mě necháš a najdeš si někoho normálnějšího. Pořád se toho bojím! Protože já už si, Ginny, svůj život bez tebe nedovedu představit,“ dokončil tiše. Potřeboval teď chvilku času, aby se vyrovnal s přívalem pocitů, v nichž se sám nevyznal.

Virginie naštěstí byla natolik moudrá, že mu ten nezbytný okamžik klidu dopřála, a teprve, když napětí pominulo, se k němu mazlivě přitulila. „Víš co bych si někdy přála? Chtěla bych tě vidět – Jako Thomase z Farlamu, víš. V dobovém oblečení a tak. Proč jsi toho vlastně nechal? Není to škoda?“

Ivor z žloutnoucího trsu trávy vytáhl několik stébel, chvíli je roztržitě muchlal a nakonec zahodil. „Kvůli rodině. Připadalo jim to nedůstojné. – Taková pitomost!“ odfrkl si znechuceně. „Mí předkové vymetali kdejaké kolbiště v kraji, jenže to byla Tradice, kdežto já plodím jenom ostudu! Absurdní! Ale vážně jsem nechtěl dělat potíže. Taky proto jsem se schovával za Thomase z Farlamu. Byl to křižák, žil ve dvanáctém století a s naší rodinou neměl nic společného. Doufal jsem, že to postačí, abych měl ode všech pokoj.“

Ivor samozřejmě nebyl hlupák, aby zbytečně zavdával příčinu k mrzutostem. Dost dlouho všechny udržoval v domnění, že oba koně, Barnabyho i River Dancera, potřebuje výhradně na školní soutěžě v pólu. Jenže pak kohosi napadlo, aby si to prověřil. Náhoda? Možná. Ale Ivor jí moc nevěřil. Nedokázal se zbavit podezření, že jí někdo pořádně pomohl. Někdo, kdo o celé věci věděl a měl dostatečný důvod znepříjemnit mu život. Nechtěl být nespravedlivý, ale jeho úvahy pokaždé skončily u stejného jména. Diana Laneová – v době, kdy jejich vztah začal dostávat první vážné trhliny. Rozhodující důkaz mu však chyběl. Proto také o její možné úloze před Virginií raději pomlčel.

Doma jsem dostal na vybranou. Buďto všeho okamžitě nechám, nebo jako zlobivý kluk dostanu pěkně přes prsty.“

Panebože, vždyť jsi byl dávno dospělý!“ neudržela se Virginie. „Nikdo ti nemohl nařizovat, co máš a nemáš dělat!“

Dospělý?“ Ivor se pobaveně zasmál a ukradl jí ze rtů polibek. „Možná v Americe! Ale rozhodně ne v rodině jako naše. Tam máš totiž jenom dvě možnosti. Buď se narodíš jako prvorozený a pak jsi dospělý prakticky od okamžiku, kdy přestaneš chodit na nočník, nebo ne a potom s tebou jednají jako s dítětem až do smrti. Ale teoreticky jsem si samozřejmě mohl svobodně zvolit. Nikdo mi nebránil sebrat se a jít. Ovšem bez jediné pence příjmu a se zablokovanou kreditkou.“

Takže jsi raději ustoupil,“ dopověděla Virginie.

Ivor si ji jednou rukou přitáhl na klín. „Zdá se mi, nebo v tom slyším něco jako zklamání? Moc by tě mrzelo, kdyby se ukázalo, že nejsem ani zdaleka takový hrdina, jak se občas pokouším tvářit?“

Ale ne.“ Virginie mu uvolněně položila hlavu na prsa. „Koneckonců, asi to bylo rozumné rozhodnutí.“

Asi ano,“ souhlasil Ivor ochotně. „Jenže dělání rozumných věcí nikdy nepatřilo k mým silným stránkám.“ S odzbrojující upřímností se Virginii zadíval do očí. „Mám pokračovat?“

Jasně.“

Takže namísto abych se choval rozumně, prohlásil jsem, že se nikoho o žádné milosti neprosím, že jsem dostatečně schopný uživit se sám a takové ty silácké řečičky. A praštil za sebou dveřmi.“

A dál?“

Dál? Dál byl jenom pláč a skřípění zubů. Zvlášť, když se mi všude začaly kupit nezaplacené účty. Ale jak jsem říkal, to asistentské místo na univerzitě jsem měl skoro jisté, zbývalo překlepat poslední semestr a půl.

A pak, nemohl jsem všeho nechat, už kvůli ostatním. Měli jsme nasmlouvané akce do konce prázdnin. Počítali se mnou. Hlavně Mike. Protože neměl vlastního koně, půjčoval jsem mu Barnabyho. Hodili se k sobě, byli to rození komedianti. Kam jsem se na ně hrabal já s River Dancerem,“ přiznal Ivor bez závisti. „I když River Dancer byl bezpochyby mnohem lepší kůň. Krásný vraník, srst jako hedvábí. Určitě by se ti líbil.“

Mně se líbíš hlavně ty,“ zavrněla Virginie, stulená v jeho náručí.

Bylo to velmi poučné období,“ shrnul Ivor do jediné věty několik následujících měsíců. „Poprvé v životě jsem si připadal jako normální student. Bez prostředků a bez iluzí. Ale aspoň jsem někam patřil. S Mikem jsme našli levnější ustájení a oba koně tam přestěhovali. Museli jsme sice dojíždět, ale nebylo to tak zlé.“ Ivor si unaveným pohybem přejel rukou po čele. „Ale stejně jsem tenkrát udělal hloupost. Neměl jsem být tak umíněný,“ řekl nezvykle vážně.

„Nesmysl. Líbí se mi, že ses nenechal přitlačit ke zdi,“ oponovala Virginie, ale Ivor nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Ne. Byla to chyba, kterou si nikdy nepřestanu vyčítat. Nebýt mě, mohl Mike – mohl –“ zakoktal se a odvrátil tvář, najednou neschopen další řeči.

„Mohl co?“ Virginie ho povzbudivě pohladila po paži. „Mohl ještě žít?“

Ivor se sevřeným hrdlem nepatrně přikývl.

„Ale říkal jsi, že to byla autonehoda.“

„Ano, jenže nebýt mě, nemuselo k ní vůbec dojít! Víš, tenkrát jsme se ve stáji zdrželi déle než obvykle. Potřebovali jsme trénovat a taky se domluvit na spoustě věcí. Mikovi ujel poslední odpolední autobus. Byl to průšvih, protože slíbil přijet na neděli domů a navíc měl cestou vyzvednout jejich malého od babičky. A mě nenapadlo nic chytřejšího, než mu hodit klíčky od svého auta: Tu máš a jeď, ať tě žena doma neztluče!“

Chudý student s vlastním vozem, usmála se Virginie, ale vzápětí tu myšlenku zatlačila jiná, naléhavější. „Copak tys nejel s ním?“ zeptala se udiveně.

„Ne. River Dancer byl celý den strašně neklidný. Chtěl jsem ho ještě provést a počkat, jestli se z toho nevyvrbí nějaká kolika nebo tak. Těsně před setměním mi volala Maud, Mikeova žena. Byla pěkně naštvaná. Chtěla vědět, zda jsme si umínili ve stáji i spát, a jestli si její drahý choť uvědomuje, že má taky rodinu. A příště, ať si laskavě nevypíná mobil, když by mu ráda sdělila, co si o jeho promarněných víkendech myslí. Ať mu to vyřídím. Asi si dovedeš představit to zděšení, když jsem ji ujistil, že Mike odjížděl dobře před hodinou.

Že je mrtvý jsem se ale dozvěděl až druhý den ráno. Maud se úplně sesypala. Křičela, že jsem vrah, zabil jsem jí manžela i syna. Nevěřila doktorům, když tvrdili, že to malý přežije. Bohužel asi s trvalými následky. Mě k němu odmítli pustit, protože jsem nebyl z rodiny. Viděl jsem ho asi až o deset dnů později, ale stačilo to. Přísahám, byl to nejhorší zážitek mého života. Nejraději bych se sebral, utekl někam daleko a tam se zpil do němoty, abych ten obrázek pořád neměl před očima. Doktoři říkali, že ze zlomenin a otřesu mozku se vzpamatuje poměrně brzo, ale asi zůstane částečně ochrnutý. Strašné pro kohokoli, tím víc pro šestiletého kluka, který chvilku neposeděl. Ale určitá naděje tu pořád byla. Znamenala několik složitých operací, dlouhé měsíce rehabilitace, a spoustu peněz, které nikdo z nás momentálně neměl. Ale mohl mít. Já ano.“ Ivor se krátce odmlčel a pak s trpkým pousmáním pokračoval: „Takže následoval návrat marnotratného syna, omluvy a prosby, obojí pěkně pokorné. Ale i kdybych měl přilézt po kolenou a sypat si přitom popel na hlavu, udělal bych to. Pro malého Davyho ano.“

Virginie překvapeně zvedla hlavu. Davy Cooper? Ten drobný houževnatý nezmar, kterého čtyři dospělí nestačí hlídat, aby něco neprovedl? „To on je…?“

Ivor přikývl. „Kvůli němu jsem se vším začal. Nevymyslel jsem Nadaci, ona si našla mě. Až mnohem později jsem tuhle práci začal mít doopravdy rád a dneska bych už neměnil. Přesto mám pocit, že mi Maud nikdy úplně neodpustila. – Ani já sám,“ připojil po sotva znatelném zaváhání. Nevymýšlel si, pořád ještě se s minulostí nedokázal vyrovnat. Dávná slova odsouzení, vyřčená možná jen v bolesti a beznaději, stačila vykonat své.

Virginie si nikdy nehrála na týmového psychologa, ale nyní přesně vycítila, co Ivor potřebuje. Vzala ho za ruce a přiměla, aby na ni znovu pohlédl. „Teď mě dobře poslouchej, Ivore Sheldone. Co jsi právě řekl, je největší nesmysl, jaký jsem od tebe kdy slyšela! Nebo snad fušuješ pánubohu do řemesla? Jestli ano, fajn. Jinak vem na vědomí, že to byla nehoda. Nemáš na ní žádnou vinu! Slyšíš!“ Pro zdůraznění s ním trochu zatřásla.

„Kéž bych tomu jednou sám uvěřil,“ odpověděl, pečlivě se vyhýbaje jejímu pohledu.

Nepustila ho, právě naopak. „Neuhýbej! Přede mnou stejně neutečeš. Ani před sebou.“ Říkala to s hlubokým přesvědčením, takže Ivor na okamžik přece jen zaváhal. „Pravda zůstane pravdou, ať ji vidět chceš nebo ne. Budu ti ji opakovat třeba každé ráno, tak dlouho, dokud to sám nepochopíš,“ prohlásila slavnostně a svůj slib zpečetila dlouhým polibkem.

Objal ji, uvolněný a vděčný za každé pronesené slovo. Ne, není druhá taková. Žádná, kterou by tolik miloval. Virginie byla tím nejlepším, co od života mohl dostat. Rozhodně stála za všechna ta léta čekání a odříkání.

Se srdcem lehkým jak už dávno ne, začal Ivor pěchovat hromady jejich věcí zpátky do batohu. Bylo k neuvěření, že z přebohatých zásob paní McLiamové dokázali na jedno posezení udolat víc jak polovinu. Ivor naposledy nakoukl do mapy, než ji spokojeně složil a zapakoval k chlebům, prázdným lahvím, zmuchlaným papírům a jiným užitečným věcem. Další cesta se měla vinout bez větších výškových rozdílů, pokojně a spořádaně plných osm mil až k podhorskému hotýlku, kde měli zamluvený nocleh.

Nebýt dvou rohatých, chlupatých a čupřinatých krav, na něž nečekaně narazili asi po hodině chůze, nepochybně by se tak i vinula. Z Ivorova výrazu se ostatně dalo usoudit, že rozvalený dobytek, líně přežvykující chuchvalce trávy, pro něj nepředstavuje žádný problém.

Ne tak pro Ginny. „Podívej, jak na nás koukají,“ upozornila ostražitě, když jedna kráva za mírného pohybování pantem obrátila hlavu směrem k nim.

Ivor však zůstal obdivuhodně klidný. „Jako normální krávy.“

„– potměšile!“

„Tak chvilku počkej, já je odeženu stranou.“

„Ne!“ zakvílela Virginie a zoufale se mu pověsila na ruku, jako by se ji právě chystal strčit do akvária plného hladových piraní.

„Ginny, vždyť jsou to jenom obyčejné krávy,“ usmál se chlácholivě.

Virginie si pohledem znovu přeměřila jejich dlouhé, mírně dopředu zahnuté rohy. „Říkej si, co chceš, tudy já nejdu!“ prohlásila rezolutně.

„Ale tohle je jediná cesta. Jinudy to nejde,“ pokusil se ji Ivor zviklat logickými argumenty.

„Nejdu!“

S rezignovaným povzdechem shodil ze zad batoh, vytáhl mapu a chvíli ji zadumaně studoval. „Na nejbližší odbočku bychom se museli vrátit až sem, podívej,“ přistrčil jí rozloženou mapu před oči. „Strašně si zajdem. A zpátky to bude pořád do kopce.“

„Kopce mi nevadí,“ ubezpečila ho Virginie. „Vadí mi býci s očima podlitýma krví!“

Ivor se mimoděk přistihl, jak mezi prsty vší silou drtí uschlou větvičku. „Tohle nejsou žádní býci! Je to kráva. Jedna.“

„Dvě!“

„Druhá se nepočítá, protože je uvázaná.“

„To je mi fuk!“ Virginie mu výhružně pohlédla do očí.

Pochopil, že nežertuje, ale doslova na poslední chvíli. „Dobře, tak se vrátíme a půjdeme jinudy,“ pronesl odevzdaně s vědomím, že vzájemné soužití je uměním kompromisů. Nejvyšší čas začít se jim učit!

Jakmile byly krávy z dohledu, Virginii se okamžitě vrátila dobrá nálada. Rozpustile hopkala po kamenech z kopce dolů, přičemž pravidelně odměňovala Ivorovu ústupnost procítěnými polibky a mnohaslibnými úsměvy.

Od první společně strávené noci je nedělilo víc jak nějakých šest, sedm mil. A jeden neplánovaně rozvodněný potok. Podmáčená louka dole pod kopcem, jíž se nedalo vyhnout. Rozběsněný voříšek u vrat osamělého stavení, slibující nadělat z nich cupaninu. A dvě obrovská stáda krav, volně se pasoucí za kamennými zídkami, sahajícími Virginii sotva po kolena.

„Šorthornky, přímo výstavní,“ poznamenal Ivor, nespouštěje z těch děsivých tvorů, vyvalujících na ně bělma, obdivný pohled. „Tady jsou dost vzácné. A vlastně po celé Vysočině,“ dodal s jednou rukou ochranitelsky ovinutou kolem Virginiiných ramen.

Maminko! Co jsem komu udělala, že zrovna já se musím zamilovat do takového příšerného chlapa! Trmácím se s ním po horách, brodím se ledovou vodou, v batohu mám mravence, nohy samý puchýř, a víš, co je na tom nejhorší? Ono se mi to líbí! Asi jsem se dočista zbláznila!

Virginie o tom přemýšlela ještě večer, když už s Ivorem seděli u prostřeného stolu, hořící svíčky vydechovaly uklidňující voskovou vůni, víno ve skleničkách jiskřilo a Ivor jí pod stolem tiskl ruku způsobem, jenž mnohé napovídal a ještě více sliboval.

Nedalo říct, že by touto roční dobou hotel zrovna praskal ve švech. Kromě nich se u večeře sešly pouze tři postarší dámy a dva sportovně založené manželské páry, trávící tu stranou městského ruchu opožděnou dovolenou.

Virginie se tak mohla nerušeně rozhlížet kolem. Jak zařízení napovídalo, ke skotské hranici odtud bylo opravdu na skok. Všudypřítomná kostka přesto nepůsobila vtíravě. Ten, kdo zdejší interiér vytvářel, zřejmě znal správnou míru. Kromě obrovského otevřeného krbu, zabírajícího větší část jedné ze stěn, Virginii nejvíc zaujal obraz skotského horala v typické bílé haleně, s kostičkovaným kiltem a tartanem ležérně přehozeným přes levé rameno.

„Víš, co mě vždycky zajímalo?“ zamžourala na Ivora po druhé skleničce vína. „Co nosí Skoti pod tou sukní?“

Nahnul se k ní a s poťouchlým výrazem jí to pošeptal do ouška.

„Vážně? A není jim jenom tak zima?“ podivila se, možná hlasitěji, než bylo vhodné, protože dvě starší dámy po ní vrhly mírně pohoršený pohled.

Po další chvilce důvěrného špitání Virginie zrůžověla rozpaky. No tohle! Snad aby už raději šli nahoru.

„Vůbec necítím nohy,“ postěžovala si, když konečně vyklopýtala z koupelny.

„Bolavým nohám nejvíc prospívá odborná masáž,“ usmál se Ivor zálibně. Položil si její nohy do klína a jemnými krouživými pohyby se jal masírovat namožené svaly. Teplo, tlumené světlo, únava a příjemný pocit nasycení, to všechno způsobilo, že se Virginie bez protestu odevzdala jeho laskání. „Tomuhle říkáš lýtko?“ protáhla rozmarně, když Ivorova ruka dlouhým smyslným pohybem zabloudila pod krajkovou košilku. (Proč v té kotelně tolik topí? Asi úplně zešíleli!)

Když pak na chvilku osaměla, malátně se překulila na bok a se zavřenýma očima naslouchala uklidňujícímu šumění sprchy, pod níž se Ivor chvatně pokoušel smýt všechny známky celodenního pochodu.

Po návratu ho přivítalo smyslné přítmí, v němž matně vysvítaly obrysy Virginiina ležícího těla.

Naklonil se nad ni, sleduje dychtivými rty mělkou prohlubeň jejích zad. Nepohnula se. Nepohnula se, ani když z mokrých konečků Ivorových vlasů skanulo na její nahá ramena několik chladných krůpějí.

Pokud to byla promyšlená hra, jak vydráždit jeho už tak rozjitřené smysly, zabrala stoprocentně.

Ivorovy rty si samy hledaly cestičku sametově hebkou pletí, když vtom se Virginie zavrtěla, cosi nesrozumitelného zamumlala a rozespale se mu schoulila do náruče.

Kdyby byl pes, vyl by! Takhle se mohl jen dívat. Připadala mu krásná k zbláznění. Měli jsme jet autem, uvědomil si okamžitě. Který blbec přišel s tím stupidním nápadem táhnout se sem pěšky? Ale ne, to jsem chtěl být romantický! Já idiot!

Virginie v jeho objetí spala jako nemluvňátko a ze spaní se šťastně usmívala.

Pokusil se myslet na něco neutrálního, ale s jejím nosíkem zavrtaným v rameni to šlo dost obtížně. Tak třeba – nejznámější zástupci datlovitých na Britských ostrovech. Ne, tohle téma raději ne, uvědomil si okamžitě. Tak koně – dostihy. Jarní cena klisen, hříbátka – Doprčic! Zlomky. Zlomky jsou dokonale neutrální. I když, když si to tak jeden zkusí představit...

Panebože, ne! Když zešílet, raději touhou než těmihle úchylnými představami. Odevzdaně se natáhl po vypínači a zhasl i to jediné tlumené světlo s vědomím, že do rána nejspíš neusne.

Ale dvacet mil je dvacet mil a on je ušel s plnou zátěží. S paží ovinutou kolem Virginiiných svůdných boků ho vlna malátného snění přelila dřív, než se znovu stačil pořádně politovat.

Bradu lehce zapřenou o loket, Virginie zjihle pozorovala Ivorův pravidelný dech. Venku zrovna v namodralém oparu začínalo svítat. Prchavá chvilka mezi nocí a dnem. Prsty mu opatrně odhrnula rozcuchané vlasy z obličeje. Neprobudil se, pouze jeho rty zvlnil náznak úsměvu.

Zdál se mu krásný sen. Podvědomě se proto bránil otevřít oči, aby jej náhodou nezaplašil. Virginie se k němu pod pokrývkou přivinula těsněji a volnou rukou ho zlehka pohladila po zádech. Konečně pootevřel jedno oko. „Je ráno?“ zeptal se rozespale a objal ji pevněji. Zatímco tělo už procitlo, mysl stále bloudila krajinami polospánku.

„Je noc,“ zašeptala Virginie, přetahujíc přes jejich hlavy spadnutou přikrývku. Dlouhá noc, v níž milencům přísluší co nejpříjemněji bdít.
 

*


Ivor s Virginií stáli uprostřed kamenného kruhu na Stone Hill a okouzleně hleděli do kraje. Na jednu stranu, k jihu a západu, louky přecházely v pobřežní nížinu, nad jejíž smaragdovou zelení se dnes vznášel mlžnatý opar. Opačným směrem se hrdě vypínaly první skotské vrchy, zlaté a fialkové, jak se na jejich stráních střídaly chomáčky uschlé trávy s kalíšky vřesu. Časný podzim v celé své nádheře a zároveň možná poslední hezké dny, než celou zem na několik měsíců zahalí pochmurný závoj mlh, studených plískanic a nečasů.

Virginie znovu pohlédla na briliantový prstýnek, třpytící se na její ruce. Sotva před pár hodinami ji Ivor požádal o ruku a ona, moderní emancipovaná žena pohrdající jakýmkoli sentimentem, se nezmohla na víc, než na roztřesené přitakání.

Teď stál za ní, objímal ji, tvář napůl zabořenou do vlasů zcuchaných větrem. „Ach, Ginny,“ vydechl omámeně, protože ani on neměl se zásnubami žádné velké zkušenosti. „Kdes byla celé ty roky, co jsem tě všude hledal?“

Virginie se mu důvěřivě otřela nosíkem o rameno a zadívala se daleko do kraje.

V údolí dole pod nimi zrovna začínalo stříbřitě probleskovat slunce.

„Čekala jsem,“ řekla. „A snila o muži, který mi jednou položí k nohám celý svět.“
 

***

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one